Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

       11.8. - 18.8. 2001

       Záznam pro přátele, kterým jsem nemohla poslat pohlednici, protože na Zakarpatské Ukrajině jsem nikde ani jediný pohled neviděla

       

Předem jsem se obávala, že s cestovní kanceláří Subcarpatia pojedou na zájezd samí drsní sportovci, kteří se budou řítit po horách rekordní rychlostí, fanatičtí fotografové, kteří budou trvat na zdolávání těch nejnepřístupnějších míst, a ukrajinští domorodci, kteří budou v autobuse propadat vodkovému deliriu. Ani jeden z těchto pesimistických předpokladů se mi k mé úlevě nesplnil. Jádro výletníků tvořili zvědavci středního věku, někteří s dospívajícími dětmi, kteří se prostě toužili podívat někam jinam, než se obvykle jezdívá. Druhou skupinu tvořili lidé, kteří měli na Zakarpatské Ukrajině nějaké kořeny, ti byli většinou staršího věku. Z nich nejbizarnější byla šestičlenná rodinná skupina ze severní Moravy, složená z babičky, jejího švagra (tj. bratra jejího zemřelého muže), její dcery s manželem a dvou vnuků. Babička jim všem zaplatila tento zájezd, protože si její manžel, který prožil dětství na Podkarpatské Rusi, před smrtí povzdechl: „Kéž bych se tak ještě jednou vykoupal v Tise!“ Babička to vzala doslova a hodlala nabrat vodu z Tisy přesně v místě, kam se kdysi chodíval koupat, a ve zkumavce mu ji posléze vložit do urny. Manželův bratr jí měl ukázat přesné místo, kde bydleli, a ostatní členové rodiny měli figurovat při tomto malém smutečním obřadu.

       Majitel cestovní kanceláře Subcarpatia, pan inženýr Chytílek, který nám také na zájezdu dělal průvodce, rovněž žil do svých tří let v Užhorodu a dodnes se mu stýská po Československé republice, tak jak tenkrát vypadala, včetně Podkarpatské Rusi. Proto nám během zájezdu častokráte opakoval, že Rusíni vlastně vůbec nejsou Ukrajinci a že jsou nám Čechům dodnes vděční za to, co jsme pro ně všechno udělali (na rozdíl od zlých, nafoukaných a vykořisťovatelských Maďarů). Jelikož jsem se na zájezd vypravila sama (nikdo z příbuzných ani přátel do tak podivné země nechtěl), bydlela jsem s paní maďarského původu, která se narodila poblíž Mukačeva, a ta se při vlasteneckých a protimaďarských projevech starších pánů z našeho zájezdu poněkud krčila, jako by se toužila stát menší a ještě menší.

Jakmile člověk překročí slovensko – ukrajinské hranice, ocitne se o takových padesát let zpátky v čase.

       Všechno začalo vlastně už na celnici, kde nás vyhnali z autobusu a hodinu a půl nás drželi v nejistotách, zda nás na Ukrajinu vůbec pustí. Když si beze spěchu prohlédli a orazítkovali naše pasy a opsali si z nich všechny údaje, náhle se na nás vyřítila uniformovaná, zle zamračená ženština a nevlídným hlasem začala vykřikovat něco jako: „Turísty! Jo, to známe, ty turísty! Vezou si šperky, vjéšči, vezou si hroši.... totiž děňgi...“ (Hroši jsou ukrajinsky peníze, od groše.) Pak si znechuceně odfrkla: „Pche! Čéchy!“ – a hodila nám hromadu celních prohlášení, které jako by z oka vypadly těm formulářům, které se musely vyplňovat za totáče, když člověk jel třeba do NDR, a v nichž musíte vyplnit úplně všechno, co s sebou máte, každý řetízek, hodinky nebo prášek na spaní. „Nádo napísať!“ Mysleli jsme, že je naštvaná kvůli tomu, že Češi zavedli pro Ukrajince víza, ale je možné, že prostě chtěla bakšiš. Moje maďarská spolubydlící, která s tím má bohaté zkušenosti, říkala, že pokud jedou v autobuse přes hranice Ukrajinci, vždycky mezi sebou už předem uspořádají finanční sbírku. Poté, co pan Chytílek s bojovně naladěnou celnicí chvíli soukromě vyjednával, jsme však nakonec celní prohlášení vyplňovat nemuseli. Zajímavost: všichni celníci jezdí třicet až čtyřicet let starými mercedesy. Ojeté mercedesy jsou tu vůbec v oblibě.

       Když jsme tedy konečně překročili hranice, pan Chytílek ukázal před sebe a pravil: „Před sebou vidíte světla města Užhorodu!“ – Byla tam naprostá tma. Na Ukrajině sice existují žárovky a pouliční osvětlení, ale všechno má tak dvacet wattů, nebo možná víc, ale každopádně to působí skomírajícím dojmem. Za chvilku autobus zaparkoval před zchátralým šmouhovatým panelákem, z jehož setmělých útrob vyřvávala nesmírně hlasitá diskotéková hudba, zároveň jaksi podivně sovětsky krotká. Bylo už po půlnoci, takže mi bylo jasné, že se nevyspím. Pokoj nešel zamknout, záchod a koupelna byly podivně olezlé a páchly a v koupelně - ve velice podivné, jakoby rukodělně zflikované vaně – tekla jen studená voda. Proboha, panikařila jsem, kam jsem to já šílenec vlezla, co mě to napadlo? – To však byla moje první a jediná krize, pak už se všechno jen zlepšovalo.

Ráno se odjezd z hotelu zdržel tím, že jedna rodina nedokázala odemknout svůj pokoj, zlomila klíč v zámku a museli být vyprošťováni. Zvědavě se rozhlížím po hlavním městě Zakarpatské Ukrajiny: vozovka ulice je záplatovaná asi jako některé hodně zapadlé uličky v Praze, všechno je jakoby šedší, ušmudlanější a zchátralejší, než je člověk zvyklý, téměř úplně chybí reklamy. V centru Užhorodu je sice většina domů ošuntělá a zchátralá, ale některé budovy jsou nové nebo renovované. Jediné, co se tu intenzivně staví, jsou pravoslavné kostely (viděli jsme asi tři, které jsou před dokončením), což vláda financuje ve snaze posílit pravoslavné náboženství oproti řeckokatolickému. Místním lidem je to údajně celkem jedno a klidně chodí do pravoslavných kostelů (koneckonců Bůh je jak známo jeden). Jinak je pro celou Ukrajinu charakteristické obrovské množství rozestavěných a opuštěných budov, buďto ještě z osmdesátých let, což jsou megalomanské panelové a betonové projekty Sovětů, anebo z novější doby, což jsou honosné vily, možná mafiánů, možná jen lidí, kteří z nějakého důvodu náhle zchudli.

       Po celém Užhorodu jsou panelové činžáky mohutně porostlé vinnou révou, třeba i do výše několika pater a tak, že réva stíní celá okna. Zřejmě se to vyplatí – obyvatelé získají sklizeň hroznů.

       Při prohlídce Užhorodu se na turisty intenzivně lepí žebráci, zjevně romského původu, a opakovaně vás prosí, abyste se nad nimi smilovali, dokud je nezaženete nějakým tím rázným „Nět!“ nebo „Idí k čórtu!“. Stejně tak se na vás pověsí potulní psi a upírají na vás toužebné zraky. Navštívili jsme tržnici (zvanou „rynek“), což je trochu ošuntělejší verze našich stánků. Prodávají se tu třeba celé pytle cukru, protože místní lidé si zřejmě hodně zavařují. Nejpozoruhodnější byl prodej masa. V létě tu porážejí telata, a protože lidé nemají ledničky a mrazničky, maso se musí rychle a levně prodat. Takže v tržnici se prostě vyloží tele rozřezané na kousky na pult – a člověk si může koupit celou nohu, hlavu nebo kus hřbetu. Fotografovala jsem si jednu tlustou řeznici za takovým pultem a ona se potěšeně zubila – vůbec sama sobě nepřišla pitoreskní. Zato místní pečivo je úžasně, neuvěřitelně dobré, voňavé a křupavě propečené. A dokonce vám ho dají i do mikrotenového pytlíku. (Později v Mižhorje to bylo o něco horší, kolem sladkých rohlíků poletovala hejna vos a prodavačka mě vybídla: „Nu, vazmí bumážku!“ - Místo pytlíků tu totiž měli papírky zhruba velikosti deset krát deset centimetrů, do nichž bylo nutno mastný rohlík uchopit.) Na tržištích mají i několik druhů krabicového džusu a minerálky v PET lahvích, takže člověk nemusí strádat ani žízní. Navíc si tu připadáte jako bohatí zápaďáci, protože všechno jídlo stojí tak třetinu nebo polovinu toho, co u nás. Domluvit se lze jakoukoli hatmatilkou připomínající ruštinu, slovenštinu nebo polštinu; prodavačky mi obvykle podaly, co jsem chtěla, s úslužným „proše“. Samoobsluhy tu neexistují, obchody s potravinami obvykle mají všechny stěny obestavěné prosklenými prodejními pulty ve stylu našich bufáčů nebo mléčných barů.

       Šli jsme se podívat do chrámu sv. Michala na mši. Celou přední stěnu kostela zabíraly pravidelně uspořádané zlacené ikony, jedna vedle druhé. V chrámu ale byla hlava na hlavě, samí svátečně oblečení, modlící se lidé, a tak jsem tam jen lehce nakoukla, a pak jsem raději poslouchala jen venku před vchodem působivé náboženské zpěvy z reproduktorů.

       Co se týče obyvatel Užhorodu, v průměru možná působí kapku provinciálněji a mají nekvalitnější oblečení než u nás, ale někteří jedinci vypadají podle našeho vkusu opravdu dobře – nejvíc mladé dívky. Některé jsou trochu nastrojenější a načinčanější, než jsme zvyklí, zkrátka chtějí být víc sexy než Češky, ale rozdíl není moc výrazný. Naproti tomu muži – Rusíni mi připadali takoví trochu zakrslí a připosražení, s úzkými ramínky, odstátýma ušima, podivně tmavou pletí... Genetika? Špatná výživa? Těžko říct. Co se týče hnědého odstínu pleti, získala jsem později v horách skoro stejný, protože se tu nedaly sehnat opalovací krémy nebo mléka s jakýmkoli faktorem, takže člověku nezbývá než se nechat poctivě spálit sluníčkem.

       Silnice, po které jsme pak vyrazili rovinatou krajinou do Mukačeva, byla široká jako dálnice, ale kostrbatá, takže po ní autobus tak trochu hrkal. Automobilový provoz je tady minimální, což je příjemné. Benzín stojí asi třetinu toho, co u nás.

Zastavili jsme se v Mukačevě, což je město s hezky opravenými domy v centru – docela dobře byste si mohli myslet, že jste řekněme někde na Slovensku. Na rozdíl od Užhorodu působí Mukačevo mnohem živějším dojmem, protože i v neděli tady mají sem tam nějaké otevřené obchody. Možná je to tradice z dob, kdy to bývalo převážně židovské a maďarské město. Místní tržnice má zvláštní halu, kde se prodávají obrovské dekorativní kytice z růží, mečíků, kal a dalších květin, různě kombinovaných a ovíjených lesklými pentličkami. Kytice, jejíž cena by u nás šla možná i do tisíců a byla by příliš okázalá i na svatbu, tady stojí kolem stokoruny a lidé si ji zřejmě koupí, když jdou na nějakou oslavu nebo návštěvu. – Mimochodem, když jsme u těch peněz: ukrajinská hřivna má momentálně hodnotu jedné pětiny dolaru, ale jelikož se její hodnota pohybuje, místní lidé raději uvádějí své příjmy nebo životní náklady v dolarech, pokud se jich na to zeptáte. O penězích hovoří rádi a ochotně.

       - Ale fuj!!! Dívky z našeho zájezdu vlezly v Mukačevě do lékárny a zjistily, že se tu prodávají živé pijavice (na snížení krevního tlaku), kus za dvě hřivny. Že bych je přivezla domů jako dárek?

       Pokračujeme v jízdě přes další město Chust (důvěrně známé z chasidských příběhů), jehož centrem jen projedeme a shlédneme tam pár sovětských paneláků, a zamíříme severně do hor. Jsme zhruba v polovině toho „ocásku“, který tvořila za první republiky Podkarpatská Rus. Zdejší městská i vesnická krajina projevuje známky značného urbanistického chaosu: některé domy jsou podivně nahloučeny blízko sebe, tradiční stavby s ozdobnými štukami kolem oken nebo s umně vyřezávanými dřevěnými štíty se střídají dost divokým způsobem s paneláky, podivnými odkladišti, rozestavěnými a opuštěnými domy všeho druhu, boudami, bufety. Zahrádky plné květin jsou prostřídány pozemky zarostlými býlím. Jak stoupáme do hor, přibývají tu a tam pozůstatky několika nedávných povodní, kdy řeky měnily koryta, podemílaly břehy a bořily mosty, takže tu vidíme hromady sutě, balvanů a naplaveného dříví, někde je silnice ještě zúžená, protože jí část odnesla voda.

       Babička ze severní Moravy žádá, zda by autobus mohl odbočit k řece Tise, kde by během půlhodinky vykonala svůj smuteční obřad. Vedoucí zájezdu to odmítá s tím, že máme nabitý program a nestihli bychom to. Podaří se nešťastné stařence splnit poslední přání zemřelého manžela? Čtěte pokračování naší reportáže...

Mižhorje – česky něco jako Mezihoří – se původně jmenovalo Volové, a jako Volové je také zvěčněno v knize Nikola Šuhaj loupežník od Ivana Olbrachta. My tu budeme ubytováni v turbáze (turistické základně) Karpaty, ale nejprve si po tom dlouhém trmácení vyjedeme do hor, na takové první seznámení s terénem, a také abychom si protáhli ztuhlé končetiny.

       Ještě takových dvacet minut vyjíždíme nahoru, v uších lupá a ocitáme se uprostřed hor, v místech, kde stojí na impozantním horském hřebeni papalášská turistická chata Kamjanka. Ta bohužel před časem vyhořela, snad proto, že se někdo chtěl pomstít despotické a bezostyšně tunelující vedoucí Irině, přezdívané Carica. Když chata ještě fungovala, cestovní kancelář Subcarpatia ubytovávala své klienty právě tady. Je to místo s nádhernou vyhlídkou, ale jak se česky říká, takzvaně „na vídrholci“, zřejmě tady pořád fičí a ve vzdálenosti několika kilometrů nenajdete živáčka, možná kromě nějakého toho bači a příslušných krav, koz, psů a ovcí.

       Od chaty Kamjanka se jdeme projít kousek po hřebeni, kocháme se nádhernými vyhlídkami na okolní horská úbočí, pasoucí se stáda a oborohy – kdo četl Nikolu Šuhaje, ví, že oboroh je vlastně zastřešená kupa sena: do země se zarazí čtyři kůly a na nich sedí dřevěná stříška, která je nejdřív úplně u země, ale jak sena přibývá, posouvá se výš a výš, až řekněme do takových tří nebo i více metrů. Oborohy vypadají v horské krajině neuvěřitelně malebně. A proč nejsou oborohy i u nás? Asi proto, že na Zakarpatské Ukrajině prší ještě mnohem víc než v jakýchkoli českých nebo slovenských horách.

       Potkáváme baču s dcerou – bača je postava jako z devatenáctého století, klobouk, ošuntělá vesta, tmavá kožená vychrtlá tvář, ošlehaná větrem, ale jeho dcerka už má mikinku s nějakým anglickým nápisem. Pan Chytílek s bačou vyjednává, že bychom koupili větší množství ovčího sýra. Na polonině kolem nás se pasou v družné shodě krávy, ovce, kozy a koně. Horské svahy se nádherně zbarvují v zapadajícím slunci, opojně tu voní seno a bečí ovce. Jsem naprosto unešená, je to dotek úplně jiného světa a jiného života, jako by se člověk neocitl o padesát, ale o sto nebo dvě stě let zpátky.

Po návratu do údolí nás hned u autobusu vítají zaměstnanci turbázy chlebem, solí a zvuky garmóšky. Znamená to, že jedna z buclatých kuchařek (všechny servírky a kuchařky jsou tady slovansky oplácané) nám přinesla ozdobný kruhový chléb, v jehož středu je alobalová mistička se solí, a místní děda – zřejmě taky zaměstnanec turbázy – zahrál na garmošku. Jiná baculatá ženština, možná správcová, pronesla květnatý proslov ma téma, jak nás tu vítají, a zazpívala lokální ukrajinskou píseň. Pak zanotovala českou národní píseň – myslím, že Pec nám spadla - a vyžadovala, abychom se přidali a zpívali také. (To všechno ještě ujde, kdysi za totáče jsem byla na zájezdu na sovětské lodi Baškiria a tam nás nutili, abychom se vzájemně bavili scénkami, básničkami a písněmi a připravovali si po večerech lidově tvořivý kulturní program. Což bylo nesrovnatelně horší, obzvlášť když člověk trpěl mořskou nemocí.)

       Jedna z dospívajících dívek ze zájezdu se domnívá, že se tu na WC nesmějí odhazovat použité papíry do mísy, ale musí se dávat do odpadkového koše. Panikařím. To snad proboha ne!!! Slyšela jsem, že v Rusku to tak někde bývá, ale snad... snad... Naštěstí zjišťuju, že papíry lze odhazovat do mísy, neboť kanalizace na Ukrajině má stejné rozměry jako u nás v Čechách. Vliv první republiky? Pokud ano, pak jsem ochotna přizvukovat panu Chytílkovi ve všech jeho nacionalisticky čechoslovakistických ódách!

       Největší problém vůbec mám se stravováním. V turbáze máme polopenzi, což znamená, že v osm ráno a v osm večer dostaneme totéž: předkrm v podobě talířku nakrájených rajčat a okurek, obohacený pidiplátkem sýra nebo místního salámu, a pak telecí maso – buď vařené a trochu tuhé, anebo v podobě karbanátku s kližkami – s rozvařenými polévkovými nudlemi nebo bramborovou kaší a sósem. Mám pocit, že tahle dieta bude moje smrt, takže každý den zahajuji patnácti kapkami cholagolu, který jsem si prozíravě vzala s sebou, načež veškeré maso od snídaně stejně dám smečce potulných psů, kteří už dychtivě čekají před jídelnou. Večeře dopadá stejně, ale naštěstí se mezitím můžu živit vynikajícím pečivem – tvarohovými nebo chalvovým koláči – které si kupuji na tržišti a doplňuji je místními skvělými jablky a paprikami. Každopádně všichni dostáváme průjem, ale jen mírný, ne takový, který člověka úplně porazí.

       Co se týče ubytování, předem jsem byla připravena na nižší hygienické standardy, takže mě mile překvapilo, že nám dali čisté ložní prádlo a nemusela jsem rozbalovat spacák. Chybičky se ovšem vloudily – podlaha rozhodně nepůsobila vyluxovaně, ba ani zameteně, vypínač od koupelny byl tak umatlaný špínou, že vyžadovalo určité sebepřemáhání na něj sahat, a kouty koupelny ani jiných místností se zřejmě zásadně nevytírají, protože v nich byly zcela kompaktní černé nánosy. Nespatřila jsem však ani jediného švába či rusa.

       Jak ti lidé proboha přežívají?

       K dopravě do lesů a horských strání se zcela běžně používají koňské potahy, jako vystřižené z devatenáctého století, za kterými skoro vždycky běží hříbátko – dítě zaměstnané matky. Mezi auty jednoznačně vévodí žigulík, většinou spadající do české kategorie „popelnice“. Zbytek vozového parku tvoří ojeté mercedesy, volhy, moskviče a sem tam ještě nějaký záporožec.

       Dozvídáme se, že každý den budeme vyvezeni někam do hor a můžeme si zvolit ze dvou programů: nenáročného s panem Chytílkem a náročného s horským vůdcem Koljou. (Sami moc chodit nemůžeme, protože tu neexistují mapy ani turistické značky.) Hned první den jsem se dala dospívajícími dívkami udyndat k náročné variantě, to jest výstupu od vodopádu pod Boršinou na horu Stoj, a zjistila jsem, že to vlastně vůbec náročné není. Zdejší hory jsou trošku vyšší než Krkonoše, ale všechny výstupy a túry bych označila jako příjemné procházky. Snad i proto, že Kolja okamžitě pochopil, že se nijak netoužíme hnát za vytčeným cílem, ale naopak se často zastavovat, kochat se krásnou přírodou, odpočívat a příjemně klábosit. Proto jsme na Stoj vlastně ani nedorazili, ale báječně jsme si užili malebnou cestu po horských hřebenech.

       Třiadvacetiletý Kolja, který vypadal asi na šestnáct, mluvil jazykem blízkým češtině a ochotně odpovídal na nejrůznější otázky, týkající se života místního lidu. Byl čerstvě ženatý a právě před měsícem se mu narodila holčička. Ženil se, až když byla nevěsta v devátém měsíci, patrně proto, že svatbu je velmi náročné zorganizovat. Přišlo na ni asi čtyři sta hostů a stála zhruba dva tisíce dolarů, ovšem většinu z této sumy novomanželé zase dostanou zpátky v podobě svatebních darů nebo peněz. Zajímavé je, že postavení velkého srubového domu z místního levného dřeva přijde jen na několik set dolarů. Koljovi prý dělali drahoty s výplatou a nabízeli mu místo peněz dříví na dům. Vůbec je tu běžným zvykem, že výplaty se opožďují, nebo zaměstnavatelé prostě zůstávají dlužni peníze svým zaměstnancům. Kolja za týden, kdy s námi chodil po horách, měl dostat jen deset dolarů, a to ještě musel stávkovat a prohlásit, že s námi nepůjde, aby mu proplatili minulý zájezd. Říkal, že daleko víc vydělá v zimě, kdy pracuje jako lyžařský instruktor. Jednou mu však ukradli celý vlek – ptali jsme se, jestli ho uřezali autogenem, a on odpověděl, že ne – ručně pilou na železo. (Proč ne, když tady kosí povrchy celých pohoří ručně kosami.) Často jsme potkávali místní lidi na sběru borůvek nebo hub – některé hřebeny jsou celé porostlé borůvčím a v lesích rostou nádherné obrovské hřiby, kozáky, lišky, babky a další houby. Touto prací se podle Kolji dá vydělat dvacet dolarů denně, sesbírané plody se vyvážejí do Rakouska. Moje spolubydlící se bavila s členkou místního personálu, která jí popisovala, že přes zimu jezdí její manžel vždy na tři měsíce stavět domy do Leningradu, a tam si vydělá měsíčně tisíc dolarů.

       Místní lidé všemožně zkoušejí, jak si přilepšit ke svým nepatrným platům. Našeho řidiče například zastavili policisté a chtěli, aby jim ukázal licenci k prodeji alkoholu (prodával totiž účastníkům zájezdu plechovky s pivem). Protože tušil, že jen blufují, podařilo se mu jejich pokus o nějaký ten „přivýdělek“ odrazit.

       Člověk samozřejmě na každém kroku vidí ohromné možnosti rozvoje – už jen v oblasti turistiky! – a diví se, proč tady nikdo nic nepodniká, neinvestuje, nerozvíjí. Pan Chytílek líčil, jak tady počátkem devadesátých let vídával spoustu průzkumníků západních společností, kteří byli nadšení potenciálem této země. Jenomže pak zjistili, jaký tu panuje chaos, úplatkářství, nepřekonatelná byrokracie, a že tu neexistuje žádný právní systém, o který by se mohli opřít – a tak se zase tiše vytratili.

Projíždíme vesnicemi a děti – většinou blonďaté – se na náš autobus smějí, mávají nám a běží za námi. Když vystoupíme, děti chodí za námi a s ohromným zájmem nás pozorují. Někdy se zeptají, jestli nemáme bonbon, takže jsem nakonec koupila bonbony za účelem rozdávání.

       Koločava je docela obyčejná vesnice, nijak zvlášť malebná – to znamená, že půvabné dřevěné chaloupky s ozdobnými štíty se střídají s nevzhlednými betonovými kostkami více či méně fungujících obchodů, do nichž si místní opilci chodí přes pult kupovat „padesát gram“ vodky, a po silnici si to míří na pastvu nebo zase domů samostatné inteligentní krávy. Mají tu zvláštní, údajně švýcarské plemeno, hnědá nebo šedohnědá zvířata s bílýma chlupatýma ušima a hezkou hlavou s malým čumákem. Zcela jistě nejsou postiženy BSE, protože kostní moučku určitě v životě neviděly. Na tyhle krávy nemusí nikdo dohlížet, ráno prostě odejdou na pastvu a večer se samy vrátí domů. Pan Chytílek vyprávěl, jak si jednou chtěl koupit v nějakém domku v osm večer mléko a bylo mu řečeno, že nemají, protože kráva ještě nepřišla. Kromě krav se po vesnicích samozřejmě volně potulují i kozy, ovce, krůty, husy, kachny a slepice, o psech a kočkách nemluvě.

       V Koločavě stojí půvabný dřevěný kostelík se střechou z šindelů, dočerna zašlý věkem, a u něj jsou hroby četníků, které Nikola Šuhaj zastřelil. Za vesnicí pak leží velký místní hřbitov s hroby Eržiky a Nikoly. Ve vesnici dodnes žije Nikolova pohrobkyně, Eržičina dcera Anna, dnes osmdesátiletá stařenka. Jednou ji prý pozvali do Čech na návštěvu a hostili ji, ale pak vystupňovala požadavky a chtěla pobyt v lázních, a když jí ho Češi neposkytli, prý na ně zanevřela.

       Hřbitov je značně odlišný od toho, nač jsme zvyklí – na hrobech jsou pravoslavné kříže, silně ozdobené pestrými umělými květinami, a místo skleněných stínítek proti větru tu používají rezavé kyblíky bez dna, kterými chrání hořící svíčky. (Jedna paní z minulého zájezdu prý začala kbelíky sbírat a chtěla to neřádstvo vyhodit, ale pan Chytílek jí v tom včas zabránil.)

       V místní škole v Koločavě existuje muzeum Ivana Olbrachta, ale do toho jsme se nedostali, protože učitelka Natalka, která má expozici na starosti, nebyla k nalezení. Škola sama je ohromná betonová škatule asi pro tisíc žáků, do které údajně není zavedena voda. Když jsme se ptali po toaletách, ukázali nám k našemu úžasu vzadu na dvoře řadu suchých záchodků s napůl vyvrácenými dveřmi, typu „díra v betonové podlaze“.

       Místní lidé prý Nikolu Šuhaje pokládají za obyčejného vraha, navíc podobných zběhů živících se loupežemi prý žilo po první světové válce ve zdejších lesech víc. Zdejší obyvatele nezajímá, co si o něm navymýšlel nějaký český salonní komunista, a tak příliš nepodporují pokusy některých českých spolků pořádat v Koločavě akce, které by Nikolovu tradici připomínaly.

       Zato nám ukázali jinou výstavu – v budově ředitelství přírodní rezervace Sinevir, kde mají místnost s výstavou výrobků místní lidové tvořivosti: jsou tu modely srubů, věžiček a altánků, protože v kraji je pochopitelně velmi rozvinuté tesařské umění, dále výšivky, obrazy místních „chudožniků“ - zřejmě naivistických samouků, a konečně vycpaný vlk. Podle Koljových slov jsou tu vlci přemnoženi a za zastřelené vlky jsou vypsané odměny. Problém je v tom, že žerou jeleny, jejichž stavy po zimní kalamitě, kdy napadly tři metry sněhu, velmi klesly. Jednou prý hladoví vlci zaútočili dokonce na děti sáňkující za vesnicí a potrhali tříletou holčičku.

       Taky jsme viděli muzeum, zkratkovitě nazývané Klaus, které není věnované tomu, čemu si myslíte, ale plavení dřeva. Sídlí v budově patřící ke kaskádě malých přehrad, takzvaných klauzur, které zadržovly vodu na horských řekách kvůli vorům. Když pak synchronizovaně vypustily svůj obsah, umožnilo to zvednout hladinu v korytě na několik hodin a vory mohly proplout níž, kde už byl tok řeky mohutnější. Vorařství bylo drsné a nebezpečné povolání, každoročně při něm přišlo o život v peřejích asi deset nebo dvacet Rusínů.

Myslím, že naprostá většina turistů hledá kraje nedotčené tím odporným turismem. V těchto končinách je opravdu najde. Na výletech jsme potkávali nejvýš dva tři ukrajinské turisty za den – jezdí sem třeba z blízkého Lvova nebo z Kyjeva. Trochu podobné hory byste možná našli na Slovensku. Některé hřbety jsou celé porostlé borůvkami, až vypadají z dálky jako mechové. Česáči borůvek zřejmě někdy přespávají u ohnišť, která si budují na lesních mýtinách, pod improvizovanými přístřešky z igelitu a větví. Ovcí tu není mnoho, dříve za totáče tu prý bývala mnohem větší stáda, jdoucí do desetitisíců kusů, dnes si je lidé chovají jen pro vlastní potřebu.

       Jediná oblast z těch, které jsme viděli, která je aspoň trochu zařízená pro turisty, je Sinevirská Poljana a Sinevirské jezero. Žádné značky ani šipky s udáním kilometrů sice nenajdete ani tady, ale u silničky pod jezerem stojí několik chat s restauracemi a v jedné z nich – v kolibě – jsme si zakoupili šašlik z telecího masa. Zkusila jsem k němu ukrajinské pivo, které mi chutnalo, ale znalcům připadalo moc sladké. Kolem koliby se ovšem potulovali psi, kozy a kočky a dodávali jí nezaměnitelný místní kolorit.

       K jezeru vede od silnice vzhůru vyasfaltovaná cestička (což tady opravdu není zvykem) a u jezera jsou vybudované dřevěné přístřešky, asi takové, jaké se někdy najdou v lesoparcích kolem Prahy, a stojí tu velké tabule s obrázky místních živočichů. Vůbec jsem ve zdejších lesích párkrát viděla „ekologické naučné stezky“, které sestávaly z velice barevných a názorných obrazů jednotlivých živočichů, na které tu můžete narazit: rysa, medvěda, vlka, divokého prasete, jelena, srnce a tak dále.

       Sinevirské jezero má tvar oka s ostrůvkem uprostřed a o jeho vzniku se vypráví legenda: místní šlechtic měl krásnou modrookou dceru jménem Sin (od sinije glaza) a ta se zamilovala do ovčáka jménem Vir, který ji zaujal svou hrou na píšťalku (že by nějaký freudistický symbol?). Otec se rozzlobil a nařídil svým pochopům, aby na ovčáka, až půjde za stádem, svalili z hory ohromný kámen. To se také stalo a Vir přišel o život. Sin se posadila na ten kámen a plakala a plakala, až vyplakala celé jezero a nakonec se v něm utopila. Kámen je dnešní ostrůvek uprostřed jezera.

       Cestou k jezeru nám Kolja z autobusu ukázal na jednu ze dřevěných chaloupek s ozdobným štítem a řekl nám, že v ní žije rodina s jedenácti dětmi. A skutečně, na zahradě se sušilo prádlo, rozvěšené na šňůrách o celkové délce odhadem takových padesáti metrů. Ptali jsme se, co dělá otec těch dětí, a odpověď zněla: „Pije vodku.“ Děti si však na sebe jakž takž vydělají sběrem borůvek. Ptala jsem se Kolji, kolik tady tak lidé mívají děti. Řekl, že dnes už ne víc než jedno nebo dvě, ale ještě generace jeho rodičů jich mívala víc, sám je z pěti dětí.

       Vystoupili jsme na Sinevirskou poloninu, ze které je výhled na jezero. Jak se stalo naším zvykem, líně jsme se povalovali na trávě pod lesem a kochali se výhledem do údolí. Vtom začali asi metr od nás dva mladíci porážet smrk. Je možné, že ho už měli vyhlédnutý předtím, ale zdálo se mi, že se taky chtějí tak trochu předvést. Vyskočila jsem a zeptala jsem se si takto: „Kudá ten strom spadnět?“ – „Tam!“ ukázali dál na louku, a tak jsem si zase lehla na své místo a pozorovala je. Několika ráznými rozmachy sekyry smrk asi během deseti vteřin uťali, načež ho jeden chytil do náruče a tak, jak byl, nastojato, s ním vyběhl kus do louky a tady ho teprve shodil na zem. Pak mu bleskově, asi za třicet vteřin, osekali větve. Celý postup zopakovali s dalším smrkem, který vyrůstal v těsné blízkosti svého dvojčete a nechtěl se skácet, jelikož s ním měl propletené větve. Jeden z mladíků se vyšplhal na to dvojče a odstrkal uťatý strom nohama. Při tom všem po nás občas mrkli, aby se přesvědčili, zda čumíme a obdivujeme je. Přišla jsem si jako na nějakých dřevorubeckých závodech, konaných na Divokém Západě.

       Od jezera jsme pokračovali pěšky údolní silničkou podél řeky, po které jen sem tam projelo nějaké auto. Kus před námi šla jedna ze čtrnáctiletých dívek z našeho zájezdu. Najednou u ní zastavil žigulík a řidič začal dívku mermomocí ukecávat., že ji sveze. Její dědeček, který si k šašliku dal nějaký ten panák vodky, zařval: „Jdi do prdele, ty hajzle!“ Z žigulíka vykoukl značně opilý muž, který rozuměl česky, neb u nás pracoval. Začal nám rozhořčeně vyčítat, že to přece myslel dobře, chtěl nás svézt všechny a my na něj takhle! No, možná že dívku nechtěl zrovna unést do nějakého bordelu, ale kdoví? Byla to jediná nepříjemná zkušenost, jakou jsme se zdejšími lidmi měli, jinak byli vesměs hrozně srdeční a milí. Zanedlouho nás uprostřed vesnice jiný opilec lákal všechny k sobě na kávu a nechtěl nás pustit dál, aniž nás pohostí.

       Když už jsme u těch opilců: legrační je, že kořalka se ukrajinsky řekne „gorilka“, což je taky na lahvích přesně takhle napsáno.

       Naším největším výkonem, co se týče výstupů na hory, bylo zdolání vrcholu Kamjanky, která měří bez několika metrů 1600 m a má přiléhavé jméno, protože se šlo stále po kamenité suti, nejprve opravdovým pralesem, pak po travnatých poloninách a konečně hustou kosodřevinou, ve které nikdo neprosekal cestu. Jako všechny výlety nám i tenhle skýtá nádherné vyhlídky, v lese roste ohromné množství hub a po cestě zobeme maliny, borůvky nebo brusinky. Nad hlavami každou chvíli spatříme kroužit nějakého dravce, nejspíš káně nebo jestřába. A ten božský vzduch! Taky tu všude létá nápadně hodně motýlů, nevyhubených chemickými postřiky. A v noci nezvykle intenzivně září hvězdy.

Jedeme domů. Babička se svou šestičlennnou rodinou vystupuje v osadě Iza kousek před Chustem, kde zastavujeme, abychom si prohlédli a nakoupili produkci místních proslavených košíkářů. Taxíkem se dopraví na to správné místo řeky Tisy a vykonají rodinný smuteční obřad za dědečka. V Užhorodě se k nám pak zase připojí. Takže všechno dobře dopadlo.

       Moji maďarskou spolubydlící máme vysadit před nádražím v Mukačevě, kde ji už čekají příbuzní. Najít nádraží není jednoduché, autobus se proplétá v hrozném dusnu a vedru úzkými prašnými uličkami. Pan Chytílek se ptá na cestu jednoho místního pána. Pán: „Vy Slováky?“ - Pan Chytílek: „Nět, my Čéchy!“ – Pán: „Éto vsjo odin čort. Dřív to byli bráťja, a teď jsou to vragi!“ (Mám dojem, že nám spíš nadává za kapitalismus než za zavedení vízové povinnosti.)

       Poslední odpoledne: ještě jednou si neobyčejně důkladně prohlížíme Užhorod, řidič si musí odpočinout před noční cestou. Navštívíme hrad s muzeem, kde mají spoustu lidových hudebních nástrojů a barvitých krojů, a taky skanzen se srubovými chaloupkami a kostelíkem podobným těm, které jsme viděli v reálu v horách. Pan Chytílek nám ukazuje snad úplně každou budovu, kterou tu před válkou postavili Češi, a různá místa, kde by měla stát Masarykova socha nebo busta, pokud by tomu nebránili zlí ukrajinští nacionalisté. Největší a nejobdivuhodnější ze všech budov je mramorem obložená rozlehlá budova z konce třicátých let, kde sídlí zakarpatský gubernátor či místodržící, prostě to co náš hejtman. Trochu mi připomíná budovy u nás v Dejvicích na Kulaťáku, ale je opravdu velkorysá, vzdušná a krásně obložená různými odstíny mramoru, ve stylu futuristických kulis z filmů té doby. Po delším přemlouvání nás ochranka pustí dovnitř do dvorany, ale jen pan Chytílek spustí výklad, už nás zase rázně expedují ven. Jedna z účastnic našeho zájezdu trefně podotkla, že jim to možná připadá, jako když u nás obcházejí sudetští Němci a okukují, jak se jim staráme o to, co nám postavili.

       Hranice překonáme tentokrát hladce a už nás vítá Slovensko s dokonale hladkými silnicemi a západně působícími benzínkami a motoresty. Výlet do jiného světa je u konce.

       Ujišťuju vás, že někde v Alpách byste nezažili tolik zajímavých a pitoreskních věcí, natož za tak nepatrný peníz. Zakarpatská Ukrajina je živý několikavrstevný skanzen: lidé na horách ještě stále žijí v pradávné symbióze se svými kravkami a ovcemi, zatímco ve městech si zavzpomínáte na socialismus před několika desítkami let. Některé věci se vám zrelativizují, uvidíte, že lidé mohou docela vesele žít i v podmínkách, kde byste to nečekali, a taky náš daleko menší domácí bordýlek, uplácení a tunelování, uvidíte v přiměřeném světle – někde v půli cesty ke skutečně fungující společnosti.

       Anebo vás zaujme něco úplně jiného.