Interkom: Mají Darwinisté pravdu?

Upřímně řečeno, kdybych slyšel tuhle otázku před rokem 1995, asi bych ji nebral vážně. Na škole mě učili darwinismus coby hotovou věc, jediné námitky se zdály přicházet z řad náboženských fanatiků, a tak je člověk ignoroval. Můj pobyt v Severní Americe však způsobil, že jsem si uvědomil, že není všechno tak jednoduché. Začnu trochu od lesa. Ač se to obecně moc neví, USA jsou prosáklé náboženstvím (například až v 70. letech se podařilo zrušit povinné denní modlitby na státních školách, ale v mnoha státech jsou ještě dnes státní úředníci - třeba notáři – nuceni při vstupu do úřadu přísahat na Bibli), což se projevuje velice často v životě kulturním i politickém a samozřejmě na školách. Ještě po první světové válce bylo v mnoha státech USA protizákonné darwinismus vyučovat. Nakonec vše dospělo ve 20. letech k vykonstruhovanému procesu ve státě Tennessee, který odsoudil jednoho učitele. Vše pak bylo široce publikováno a propagandisticky využito a to s ohromným úspěchem, do roku 1968 padla všechna omezení.

Dá se říci, že už pár dekád se darwinismus bere coby samozřejmost, s vyjímkou náboženských fanatiků. Ti mají ale podporu v republikánské straně a v poslední dekádě vystrkují růžky. Snaží se různými cestami protlačit zpátky modlitbu do státních škol a také podlomit postavení evoluční teorie na školách, což před pár lety vyvrcholilo ve státě Kansas snahou uzákonit, že se mají darwinismus a kreacionismus vyučovat rovnocenně.

Kreacionismus je „vědecká teorie“ tvrdící, že vše bylo stvořeno přesně tak, jak je psáno v Bibli, a zkameněliny jsou ta zvířata, co se před potopou nevešla do Archy. Na svou podporu má tato teorie, hmm... vlastně jen nějaké lidové bajky sebrané v jisté náboženské knize – to už existence Sherlocka Holmese je více podložená, protože v museu na Baker Street mají jeho lulku a housle. Proti ní hovoří prakticky všechno, co o přírodě víme. Nemohl jsem uvěřit, že by věci mohly zajít až tak daleko, jak zacházely, a trochu jsem to omrkl. Byla to docela zábava, kreacionističtí vědci prováděli úžasné myšlenkové kotrmelce, aby sladili Stvořitelovu práci s poznatky o vývoji světa, a upřímně řečeno si myslím, že soudně myslící člověk kreacionismus prostě nemůže přijmout.

Pro mě nejzajímavější na té aféře ovšem bylo, že to vyvolalo zajímavé diskuse. Během nich jsem si všiml několika zajímavých věcí. Jednou z nich bylo, že zarytí darwinisté byli ve svém posvátném zanícení silně podobni kreacionistům – včetně výhodné slepoty k věcem, které s jejich teorií nesouhlasí, a úžasné schopnosti tu teorii kroutit, aby seděla s novými fakty, takže když se podíváte do historie, zjistíte, že tatáž teorie vědecky předpověděla věci i jejich opaky – podle toho, co se zrovna vědělo o naší historii. Tohle je samozřejmě jeden z jistých rozpoznávacích znaků pavědy a víry, opravdová věda takhle nefunguje. Dalším z mých překvapení bylo, když jsem si během diskuzí uvědomil, že důkazy ve prospěch vývoje přírodním výběrem nejsou až tak jasné, jak se nám říkalo.

Podezřelé mi také začalo být, když i regulérní otázky na sporné body darwinismu byly jeho zastánci často řešeny tím, že tazatele obvinili z podpory kreacionismu, a tudíž se vše, co řekl, stalo irelevantním. Během debat se tak párkrát stalo i mi, což je vůbec absurdní, protože ani nejsem věřící, natož křesťan. Dalším oblíbeným trikem bylo začít o něčem jiném. Tyhle taktiky pamětníci pamatují z dob, kdy marx-leninismus stále více zápolil s realitou, a dodaly mi další impulz k tomu, že jsem sám začal přestal brát darwinismus za samozřejmost.

Celá debata je silně emotivní díky tomu, že darwinismus není jen biologie, ale hlavně základní protizbraň proti křesťanským fanatikům, mnozí ji chápou jako první a poslední zákop racionality (a snad je to i do jisté míry pravda). Tohle se samozřejmě nemůže neprojevit na kvalitě debaty. Spousta vědců se bojí přiznat, že v té teorii všechno tak docela neklape, protože očekávají, že se toho hned ujmou kreacionisti. Obrazně řečeno, kdyby připustili, že ve výkladu vzniku života na Zemi jsou mezery, okamžitě by se je snažili zaplnit „bible-thumpers“, což je krásné americké označení lidí, kteří každou spornou otázku ať mravní či jinou řeší prásknutím Biblí o pult a prohlášením: „Pán řekl, tak to tak je.“ Z toho důvodu se oficiální věda drží darwinismu zuby nehty, takže mi to dnes připomíná nové náboženství.

Tyto pohnutky chápu, ale stejně mi to přijde nebezpečné. Vede to totiž k tomu, že se kupříkladu dlouho tajily negativní vědecké výsledky, v učebnicích se pak běžně lže v rozsahu, který by se hodil spíš do učebnic marx-leninismu. Je tedy možné, že kromě kreacionismu a darwinismu existuje další varianta, ale nepřijde se na ni, protože všechny výsledky, které by naznačovaly jiný směr, se potlačí. Už vůbec mi takový postoj nepřijde fér, takhle se prostě věda nedělá.

Každopádně je to zajímavý problém, proto jsem přivítal, že se na našem trhu znovu objevil český překlad knihy, která se přesně těmito otázkami zabývá (zároveň děkuji Zdeňkovi za zapůjčení). Protože v ní jde o to, zda je pro darwinismus dost důkazů, jmenuje se v orginále „Darwin on Trial“ neboli „Soud nad Darwinem“. Nakladatelé volili název „Spor o Darwina“, autorem je právník Phillip E. Johnson. V těchto debatách je důležité vědět, jak jsou zaujatí účastníci. Johnson je křesťan, který se snaží zbavit darwinismu, ale není to kreacionista. Spíš se jen snaží zjistit, co všechno nevíme, aby mu zbylo nějaké místo pro boží zásah a mohl dále věřit, že nejsme jen trochu lepší opice. Má-li tohle čtenář na paměti, může se pokusit použít knihu k uspokojení vlastní zvědavosti ohledně darwinismu, aniž by se nechal ovlivnit autorovým založením. Není to nemožné, protože mi přišlo, že se dost snažil o objektivitu.

Na druhou stranu je trochu těžkopádně napsaná. Mám pocit, že důvody jsou dva. Jednak se úzkostlivě snažil o co největší dokumentárnost, takže jsou tam časté odbočky a různé komplikace, což ztěžuje pochopení hlavních myšlenek. Druhak se tam myslím projevuje jeho profese právníka, kteří jsou už na škole trénovaní k tomu, aby psali velice komplikovaně, rovněž je tam vycvičí k poněkud odišnému způsobu vyjadřování. Podle toho, co jsem slyšel, jde o záměr; kdyby byly zákony a legální dokumenty psány normálně anglicky, lidi by si na každou prkotinu nemuseli platit právníky. To je ale vedlejší; coby docela úspěšný učitel si myslím, že mnohé věci by šly vysvětlit lépe a srozumitelněji, jedna kapitola (Evoluce jako fakt) mi vyloženě přijde vložená na špatné místo, dal bych ji dříve.

Dobře napsané, ale obtížné na čtení jsou kapitoly o filosofii vědy a o vzdělávání. Tady se už i více projevuje jeho vlastní postoj a myslím, že trochu zkresluje optiku. Čtenář má ale možnost tyto kapitoly přeskočit, pokud se pouze zajímá o stav teorie darwinismu a podpůrných argumentů pro tuto teorii. Udělám to tedy i já, protože tohle už bude i tak dost dlouhé. Za sebe ale dodám, že i ony zde vynechané kapitoly mě zaujaly, snad proto, že sám pracuji vědecky v oboru blízkém základní filosofii vědy.

Rozpovídám se tedy o dvou hlavních tématech pokrytých knihou. Autor nejdřív cítí potřebu vyjasnit, o jaký problém vlastně jde, a pak kapitolu za kapitolou probírá jednotlivé aspekty makroevoluce – její mechanismus i různé vědní oblasti, které ji (údajně) osvětlují či potvrzují. Knihu jsem přečetl dvakrát, materiál přežvýkal a strávil, a zkusím vám teď co nejstručněji tlumočit, co chce Johnson říci. Musím předznamenat, že v mnoha věcech se přesně trefil do mých předchozích pochybností, u některých míst mám myslím trochu lepší argument, takže se do výkladu občas vložím sám za sebe, ale budu se to snažit dát vždy jasně najevo. Ale i tak mám obavu, že v částech, kdy s ním souhlasím, dostanete něco i ze mě, ať už se snažím být co nejobjektivnější.

Začneme tedy vyjasněním pozice. Dle názoru mého i autora je kreacionismus pohádka na dobrou noc a budu ho tady i s Biblí ignorovat – ta patří do hodin literatury a ne biologie. Budeme se tedy bavit za situace, kdy připouštíme, že se na Zemi objevovaly postupně různé organismy. Tohle bývá prvním oblíbeným trikem darwinistů. Řeknou: sami připouštíte, že došlo k evoluci, tak jaképak diskuse? Tohle je samozřejmě jen mlžení. „Evoluce“ v podání darwinistů totiž neznamená jen to, že se na Zemi postupně objevili bezobratlí, pak ryby, obojživelníci, plazi a savci, ale i to, že došlo k přirozenému vývoji od jedněch k druhým za pomocí náhodných biologických mechanismů. Když se nad tím zamyslíte, budete souhlasit, že to jsou dvě rozdílné věci – fakt, že se objevují nové formy (tzv. „fakt evoluce“), a tvrzení, že se vyvinuly samy od sebe určitým způsobem. Právě to druhé je obsahem darwinismu a o to tady jde.

Sám za sebe dodám, že tohle není až tak hloupá otázka, i když se z vykopávek zdá, že se na Zemi objevovaly stále složitější organismy, které měly přesto mnohé základní kameny stejné či podobné, dokonce se občas skládají do jakoby vývojových řad. Je ovšem nutno si uvědomit, že kdyby někdo za pár miliónů let vykopal na Zemi zbytky jednotlivých generací počítačů, byl by schopen identifikovat postupnou vývojovou řadu od primitivních přes veliké neohrabané (které pak vyhynuly) až po malé rychlé nebezpečné mršky, savce počítačového světa, přičemž tato řada by byla mnohem úplnější než to, co víme o minulosti života na Zemi. Přesto nedošlo k samovolnému vývoji počítačů. Tento můj příklad (na který jsem hrdý a musím si poklepat na rameno) ukazuje názorně, že je opravdu rozdíl mezi „faktem evoluce“, který je rovněž pravdivý pro počítače, a teorií darwinismu. Když budeme dále mluvit o evoluci, budeme mít proto na mysli tu darwinovskou.

Ale zpět k tomu, co nám říká Johnson. Zbývá ještě vyjasnit jednu věc. Když se totiž rozhodneme, že evolucí budeme myslet vývoj náhodnými změnami a přírodním výběrem, pořád ještě vlastně muvíme o dvou rozdílných věcech, pro které používáme totéž slovo. Není asi sporu, že k evoluci v živočišné populaci dochází; dobrými příklady jsou psí rasy, změny zabarvení zvěře při změně prostředí a podobně, dobře jsou dokumentovány změny u koní. Život je tedy velmi adaptabilní, ale když se podíváte na ty příklady znovu, zjistíte, že jsme nikdy nebyli svědky vzniku nového druhu. Jinými slovy, vyšlechtíte psy malé i velké, ale psa s křídly neuděláte. Jako rozhodující se tedy zdá toto: Je přírodní evoluce dost silná na to, aby vytvořila nové druhy? Nebo v jiné formulaci: Jsou mechanismy mutací a přírodního výběru dostatečně silné na to, aby z primitivních řas vytvořily člověka? Nebo je zde pořád ještě místo pro cílený zásah „zvenčí“? Jde tady vlastně o dvě evoluce, mikroevoluci a makroevoluci („evoluci druhů“). Oblíbeným trikem darwinistů bývá poukázat na existenci mikroevoluce a pak říct: to je důkaz, že evoluce funguje, tak o co vám jde.

Jsme tedy připraveni přesně formulovat otázku: Kolik máme podpůrných důkazů pro teorii, že k vývoji druhů na Zemi došlo makroevolucí, kdy mechanismem byly náhodné mutace a přírodní výběr? Máme dost indikací k tomu, abychom vyloučili možnost, že při vývoji života „někdo“ v rozhodujícím okamžiku nepopostrčil uměle vývoj a pak zase nepočkal, až se situace mikroevolucí usadí, to jest až každý nový druh dosáhne nejlepšího přizpůsobení?

Tahle otázka je těžištem knihy. Jako vědecká teorie by darwinismus měl být podepřen dvěma sloupy. Jednak by měl vysvětlit, jakým mechanismem se jeden druh mohl měnit v druhý, aby bylo vidět, že je to vůbec možné. Měl by rovněž nějak zdokumentovat, že k tomuto opravdu došlo. Podívejme se, jak se s těmito úkoly darwinismus vypořádal očima autora knihy.

1. Mechanismus makroevoluce.

Podle darwinismu se jednotlivé druhy vyvinuly ze společného předka hromaděním drobných změn. Zdrojem oněch drobných změn jsou genetické mutace, ke kterým, jak známo, dochází. Bohužel pro darwinismus, ještě nikdy nebyly pozorovány v rozsahu, který by vysvětlil vznik nových druhů, jako je například přerod suchozemského savce v delfína, nemluvě o vzniku nových tříd. Problémem tady je, že rozvoj těchto mutací údajně podpořil přírodní výběr, ale jakou výhodu poskytne zvířeti zpola rozvinutý orgán, který ještě nedokáže sloužit novému účelu, ale už je horší než to, z čeho vznikl? Zkuste si sami představit, jakými drobnými změnami mohlo vznikat třeba netopýří křídlo, oko či podobné složitější věci, které navíc potřebují fungující krevní, nervové a další podpůrné soustavy. Ještě ostřeji tento problém vyvstane na mikroúrovni. Naše tělo je v zásadě úžasně komplikovaná chemická továrna. Jakou výhodu dává jedinci polovina továrny? Spíš se dá čekat, že takovýto tvor záhy zahyne sám od sebe. Je rovněž těžké si představit, jak se mohl nějak povlovně změnit celý způsob rozmnožování, když se například přešlo z cyklu „vajíčko do vody, larva, kukla, dospělec“ na cyklus „vejce na souši, z něj tvor se stavbou těla jako dospělec“. Jak navíc dále uvidíme, představa povlovných mutací je zcela v rozporu s našimi současnými znalostmi o vzniku života na Zemi. Poslední z protiargumentů poskytují nejnovější metody genetiky a modelování. Zdá se, že zhruba víme, jak dlouho trval vývoj nového druhu, ale mělo-li k tomu dojít metodou hromadění drobných mutací, z nichž většina navíc nebyla životaschopná, tak podle matematických modelů ani ty vyhrazené miliony let nestačí.

Tyto zjevné problémy vedly k hypotéze makromutací. Myslí se tím mutace, která je značně rozsáhlá, takže zasáhne velkou část genového řetězce a vytvoří nový prvek těla naráz v jakési fungující podobě, načež se tento dalším vývojem vyladí. Jeden z prvních zastánců tohoto názoru dokonce prohlásil, že první pták se narodil z plazího vejce. Taky si to odnesl a vědecká obec se mu vysmála; většina darwinistů představu makromutací odmítá, neboť to neobstojí z hlediska genetiky. Dalším argumentem proti je, že pravděpodobnost mutace, která by najednou vytvořila řekněme z nohou ploutve, je tak mizivá, že by se to rovnalo zázraku; používá se přirovnání, že to je, jako by smetištěm proletělo tornádo a zůstal po něm kompletní fungující Boeing 747 (známé to Jumbo, tohle přirovnání bylo prý poprvé použito ohledně vývoje prvních buněk z prapolévky, o čemž později). Když si k tomu ještě přidáme, že by se tyto zázraky musely vyskytovat přesně stejné po dvojicích, aby se ten nový tvor mohl rozmnožovat, a že vývoj člověka z baktérie by vyžadoval takovéto zázraky na každém kroku, je už možná rozumnější věřit rovnou ve stvoření. Nicméně problémy s pomalou mutací jsou tak zjevné, že se čas od času vynoří v nějakém hávu návrat k makromutační „nadějné stvůrce“, ale mezi darwinisty tohle zatím neuspělo.

2. Důkazy pro makroevoluci.

Když už se tedy pořádně neví, jakým způsobem se organismy mohly vyvinout, zkusme se podívat na důkazy, že se opravdu vyvinuly. Asi nejpopulárnějším bývají zachované zbytky pravěkých potvor, což je argument, který najdeme snad v každém pojednání o darwinismu. Nicméně se ukazuje, že jde o jeden z těch drobných podvodů. Ve skutečnosti vykopávky jasně ukazují, že k žádnému vývoji prostě nedochází. Milióny let existuje stabilní populace, která prochází jen mírnými změnami, pak se najednou něco stane a zničeho nic se objeví nový druh organismu, aniž bychom našli zbytky po přechodných formách. Podle fosilií se zdá, že tyto organismy měly společný základ v tělesné stavbě a stále se zvyšující stupeň komplikace, což by se zdálo podporovat teorii, že se jeden vyvinul z druhého, nicméně zde je třeba si připomenout rozdíl mezi podobností a důkazem o skutečné příbuznosti (viz mé počítače). Kdyby do vývoje života zasahovalo něco zvenčí, tak by se právě tohle dalo čekat: vývoj se společným kořenem a směrem ke složitosti. Takže zkameněliny při objektivním pohledu spíš mluví proti než pro darwinismus.

Rozhodně z nich nedostaneme potvrzení mechanismu evoluce, protože prostě neexistují přechodné formy. V knihách se takové věci samozřejmě najdou, asi si vzpomenete na sugestivní obrázky opice měnící se v člověka. Bohužel, některé ze spojovacích článků se ukázaly jako padělky, jiné jsou silně nejisté (kolik se asi dá odvodit z kusu čelisti). Údajně se dnes hovoří už jen o třech formách: Homo sapiens (zahrnující i neandrtálce; dnes se u něj ale soudí, že jde o boční větev, kterou naši předkové sežrali – jestli jsme se přitom prokřížili, je mezi vědci stále bezúspěšně diskutováno), homo erectus a australopiloték. Mezi posledními dvěma jmenovanými existuje ohromná přehrada. Homo erectus je už velice blízký člověku, australopyloték je opice, u které ani není jisté, jestli chodila po čtyřech nebo po dvou. Na tyhle věci se usuzuje z drobných detailů kostry, přičemž znaků, které nasvědčují, že chodil jako opice, je mnohem více než těch, které naznačují vzpřímenější pozici. Vůbec hodnocení těchto věcí je silně subjektivní, protože paleontologové si dělají kariéru právě tím, že mezičlánky najdou (což vysvětluje padělky a „odvážné“ hodnocení objevů, které později bývá odvoláno). Často navíc používají argumentu, že řekněme ten australopyloték musel chodit vzpřímeněji, protože podle vývojové teorie byl mezičlánkem. Jestliže tedy hodnocení nálezů předpokládá platnost darwinismu, pak jeho výsledek není možné použít na podporu této teorie.

Ještě horší je to s řádem Therapsida, který bývá používán coby názorná ukázka přeměny čelisti od plazů k savcům, protože se u jednotlivých druhů promíchává stavba plazí a savčí. Tady jde už o čistý podvod, ona vývojová řada, která tak pěkně vypadá na obrázku, je ve skutečnosti zcela pomíchaná a směšuje druhy, jak padnou pod ruku, „typ bližší savcům“ často žil mnohem dříve, než ten uváděný v řadě před ním coby „typ bližší plazům“ a nemají spolu nic společného. Toto selhání je zvlášť tragické proto, že jiní kandidáti na ilustraci přechodu od plazů k savcům nejsou.

Jediným příkladem tvora na pomezí je slavný archeopteryx, což je plaz s peřím a křídly. Na zachránění darwinismu je to málo; jeden jediný tvor, když by jich měly být spousty, navíc chybí jakékoliv doklady o přechodných formách od plazů k němu nebo od něj dále. Dokonce se má za to, že je to slepá ulička, hříčka přírody, a že ptáci se vyvinuli z jiného předka; myslelo se to už dříve, v posledních letech se dokonce objevily nálezy prvních ptáků tak staré, že se prostě nemohly z archeopteryxe vyvinout. Takže pořád nic.

Zajímavé je, že sám Darwin citelně postrádal ve vykopávkách ony přechodné formy a prohlásil, že je to tím, že se toho ještě moc nevykopalo. Nepochyboval, že se tyto mezery zaplní, jinak by totiž, jeho vlastními slovy, vývojová teorie nestála za moc. Bohužel, po těch nějakých 150 letech to spíš vypadá ještě hůř. Paleontologii tedy vděčíme za potvrzení faktu, že se na Zemi objevovaly příbuzné a stále složitější typy zvířat, ale zároveň silně naznačuje, že populace byly překvapivě stabilní, takže o jejich postupném vývoji není stop. Toto je to obzvláště bolavé místo, protože jsou dnes známy nepřerušované záznamy fosilií v trvání několika miliónů let a ani stopy po přechodných druzích.

Není to mimochodem jen problém zkamenělin, i mezi dnešními druhy by se měly zachovat nějaké přechodnější formy, ale třídy jsou (s vyjímkami, které spočítáme na jedné ruce) přesně odděleny, takže klasifikace zvířectva, která se kdysi udělala čistě podle vnějšího vzhledu, byla dobře. Původní vysvětlení, že druhy méně dokonalé byly vytěsněny druhy více vyvinutějšími, rovněž neobstojí ve světle dnešních poznatků. Díky vykopávkám naopak víme, že novější a starší druhy spolu často velice dlouho žily, překvapivě významnou roli při mizení hrály katastrofy (např. ten meteorit, který asi vyhladil dinosaury).

Objevil se pokus o vysvětlení: k vývoji nových druhů docházelo místně na hranicích rozšíření druhu, kde byly malé populace, takže mutace měly větší šanci na přežití, zároveň to byla tak malá skupina, že se nezachovaly zbytky. Až po dovyvinutí druhu se nový tvor rychle rozšířil do celé oblasti a objevil se ve vykopávkách. Tohle ale také nemá šanci na úspěch. Na vývoj druhu je třeba ohromného množství materiálu, a tak malá populace, aby ušla naší pozornosti, to nemá šanci utáhnout. Jsou tu i problémy jiné, takže darwinisté tento nápad také zamítli.

Dalším důležitým oborem je samozřejmě genetika. Rozbor genů rychle potvrdil, že zvířata, která jsme řadili jako příbuzná na základě tělesného tvaru, jsou i příbuzná geneticky. Co více, je možno i věci kvantifikovat, když se u rozdílných druhů zjistí, kolik procent genotypu je shodného a kolik ne. To jsou bezpochyby zajímavé věci, ale samy o sobě zase nepomohou. Jedním z důvodů je, že není dosud jasné, co vlastně ty rozdíly znamenají. Například vztah mezi genetickou vzdáleností a tvarem je dost nejasný; takoví savci, kteří zahrnují tak rozdílné tvory, jako je velryba a netopýr, nemají větší genetickou variabilitu (tj. jak moc se mohou dva tvorové geneticky lišit), než samotné žáby, které vypadají do značné míry stejně.

Hlavním problémem ovšem je, že toto zase jen dokazuje podobnost tvorů, nikoliv to, že se přirozeným způsobem jeden z druhého vyvinul. Kdyby vývoj na Zemi řídila nějaká entita, rozumnou strategií by bylo upravovat to, co už existuje, místo aby dělala každý druh znova. K tomu přistupuje další problém. Velkým projektem bylo zkoumání proteinu cytochrom c, který se vyskytuje u mnoha ruzných druhů. Ukázalo se, že se živočichové i rostliny liší od bakterií v zásadě stejně; genetické rozdíly jsou mezi 64 a 69 procenty. Problémem pro darwinismus ovšem je, že se nepodařilo najít nic mezi, žádný mezičlánek.

Zajímavé bylo i rozsáhlé zkoumání RNA. Čekalo se, že se najde rozdíl mezi baktériemi na straně jedné a živočichy s rostlinami na straně druhé. Došlo ale k překvapení: ukázalo se, že na Zemi existují dokonce tři zcela různé skupiny života. Baktérie se totiž dělí na dvě skupiny, které mají mezi sebou ještě větší genetickou vzdálenost, než je od bakterií k živočichům a rostlinám. Darwinisté tvrdí, že se všechny tři větve musely vyvinout z nějakého společného předka, problém ovšem je, že se nenašly stopy po nějakém přechodném typu.

Jak je vidět, dá se získat spousta zajímavých faktů. Ví se, že lidoopové jsou s lidmi na 99 procent geneticky shodní, přičemž šimpanz je blíže k lidem, než k ostatním lidoopům. Tohle v mnoha lidech přidá k pochybnostem, jak významné tyto genetické vztahy jsou; máte opravdu pocit, že šimpanz je spíš člověkem než třeba gorilou? Tuhle jsem se taky doslechl (a rád bych věděl, jestli je to pravda), že údajně genetická vzdálenost mezi člověkem a šimpanzem je jen třikrát větší, než vzdálenost mezi jednotlivými rasami. Ale to jen na okraj.

Při zkoumání genetických rozdílů se narazilo na zajímavou věc. Ať už se zvíře vyvinulo cestou složitou nebo jednoduchou, tempo mutací se zachovávalo, takže například plaz ještěrka je od baktérie stejně vzdálen jako velryba, která také začala jako plaz, pak byla savcem a nakonec se změnila ve tvora vodního. Vypadá to tedy, jako by k mutacím docházelo pravidelně, přinejmenším v oblastech kódu, kde nehrají nějakou výraznou roli. Tohle vedlo ke vzniku metody „genetických hodin“. V každém druhu dochází v průběhu let k drobným genetickým odchylkám od toho, jak tento druh vypadal původně. Vzhledem k tomu, že se zdá, že tyto odchylky se vyskytují pravidelně, stačí řekněme pochytat hodně ptáků, zjistit, jak moc se mohou v určité genetické oblasti lišit, a podle toho spočítat, jak dlouho už jsou tady (čím je druh starší, tím větších rozdílů se dosáhne). Čísla, která se takto obdrží, jsou docela v souladu s daty z vykopávek.

To je samozřejmě zajímavé, nicméně to bohužel nezapadá do představy vývoje druhů, ke kterému docházelo ve vlnách podle vzniku zásadních mutací. Jsou teď teorie o mutacích neutrálních, které se konají pravidelně a nic nedělají, a mutacích jiných, což jsou ty, které mohou za vývoj druhů, ale s tím jsou zase jiné problémy. Každopádně se zdá, že zatímco genetické hodiny mají co do sebe, darwinismu přivodily spíš problémy. Celá oblast ale ještě není prověřena časem a názor se může změnit, jak naznačují některé sporné výsledky. Tuhle například obletěl světové noviny objev, že všechni lidé na Zemi pochází z jedné společné matky před cca 200000 lety – antropologové s tím ovšem nesouhlasí. V poslední době se rovněž objevily měření v jiných oblastech genofondu, jejichž výsledky zdá se odporují předchozím představám.

Zbývá ještě jeden podstatný obor, což je embryologie. Určitě vám také ve škole ukazovali obrázky, jak lidské embryo prochází předchozími vývojovými etapami. Bohužel je to podvod, který se udržuje v učebnicích biologie, ale embryologové samotní se této představy už dávno vzdali. Kdyby totiž opravdu vývoj embrya odpovídal vývoji druhů, musel by začít z podobného a postupně se individualizovat. Ve skutečnosti je tomu naopak. Už na úrovni dělení prvních buněk se jednotlivé třídy zásadně liší. Teprve později se začnou embrya obratlovců podobat, ale je to podobnost jen povrchní, tvarová; ve skutečnosti se například určitá kost, která vypadá u různých zvířat podobně, vyvíjí jiným způsobem, chrupavky se formují jinak, buňky se dělí rozdílně atd. Je tedy spíše pravděpodobné, že na daném stupni vývoje embrya je určitý tvar výhodný, a tak se k němu přiblíží, ovšem různými cestami, a pak se zase rozejdou.

Johnson má ještě kapitolu o tom, jak vlastně vůbec vznikly první buňky z populární prapolévky, ale tam není moc k povězení. Stručně řečeno, neví se nic, dokonce se spíš i myslí, že ani ta prapolévka neexistovala a atmosféra vypadala jinak, než se předpokládalo v padesátých letech. Nikdo neví, jakým mechanismem se mohly buňky vyvinout. Existují obecnější scénáře (jako že se nejdřív udělala náhodou samotná RNA, nebo naopak nejdřív nějaká bílkovina), ale proti všem kandidátům jsou zásadní námitky od chemiků. Takže se nic neví.

3. Závěr.

Díky poznatkům z vykopávek, genetiky a podobně se zdá jisté, že se na Zemi postupně objevovaly organismy stále komplikovanějších forem, které si ale zachovávaly společné znaky s formami jednoduššími. Z různých stran máme více méně i potvrzenu časovou škálu, kdy k čemu došlo. Zároveň ale neexistují důkazy o tom, že by se organismy vyvinuly postupně, naopak vše vypovídá o stabilitě forem coby typickém znaku života na Zemi. Neví se ani, jakým mechanismem by vlastně k vývoji mohlo dojít, všechny přijímané alternativy jsou v menším či větším rozporu s tím, co o minulosti víme.

Darwinismus, teorie o vývoji za pomocí přirozených změn a postupného vývoje, je jen hypotézou, která souhlasí zhruba se známými fakty, ale nemá žádné podpůrné argumenty a dokonce i ten souhlas s fakty je jen s přivřenýma očima. Jeho jedinou předností se zdá být, že není žádná jiná teorie, která by se obešla bez zásahu zvenčí, proto se ho materialisté drží. Autor knihy dochází k závěru, že je tedy na nás, jak si onu kritickou věc – makroevoluci – doplníme, klidně si tam strčme mimozemšťany nebo třeba nějakého fousatého Boha. Hlavně chce, aby se to otevřeně přiznalo, v učebnicích se mluvilo i o problémech s teorií a přestaly se uvádět lživé jakoby podpůrné údaje, a aby darwinismus přestal být presentován jako fakt, protože faktem prostě není a školy pak berou lidem (navíc podvodem) svobodu věřit, v co chtějí.

Tolik tedy právník Johnson o darwinismu. Už jsem psal o tom, že je to kniha nanejvýš zajímavá, i když by látka možná mohla být vyložena lépe. Nicméně pokud vás tyhle věci zajímají, rozhodně stojí za pečlivé prokousání. Kniha je také pěkně vypravena, pečlivá redaktorská práce z ní přímo čouhá a i překlad se zdá být kvalitní. Věty jsou české a čtou se dobře a nenarazil jsem na zjevné problémy. Jen ve chvílích, kdy překladatelka citovala i angličtinu (v zásadě názvy knih/článků) se zdálo, jako by sice zvládala základy, ale utíkaly jí jemnosti; jako by s angličtinou měla jen povrchní zkušenosti. „Blueprints“ překládá jako „přesné plány“, ale jsou to jen plány (asi ji zmátlo to jakoby zbytečné slovo „blue“). „Slick new packaging“ je pro ni „zbrusu nové balení“, ale slovo „slick“ neznamená, že je to nové, ale že je to podvodně načančané, reklamní trik. Fráze „give away the store“ neznamená vzdát se bohatství, ale prozradit něco, co se nemělo a co způsobí ztrátu důvěry či něčeho podobného; lidově česky řečeno „profláknout se“. To jsou ale jen drobnosti, považuji knihu za velice dobře udělanou.

Co mám tedy říct sám za sebe? Jak už jsem psal, k některým výhradám uvedeným v knize už jsem došel nezávisle sám, takže souhlasím s jeho závěrem, že darwinismus podvádí ve školách a není tak jasný, jak se tváří. Netušil jsem ale, že by to mohlo být až tak špatné, jak píše. Otázkou teď je, jestli si občas nevymýšlel. Popravdě řečeno bych otevřené vymýšlení nečekal, a to proto, že jde o knihu vydanou veřejně a danou napospas vědecké obci, nikoliv o propagační plátek pro kostel. Myslím, že kdyby si někde prostě vymýšlel nebo zatajil platný argument, rychle by to vyšlo najevo během oněch diskusí. Nicméně vyloučit to zcela nemohu. Na druhou stranu, znám z jiného oboru situaci, o jaké on tvrdí, že panuje v darwinismu. Promluvíte-li si se světovými historiky specializujícími se na první světovou válku, zjistíte, že vznik a příčiny první světové války jsou dnes viděny jinak – ale v našich, ale i amerických, anglických, francouzských atd. učebnicích a v médiích se pořád opakují ty staré propagandistické bajky o hnusných Germánech a boji za demokracii. Jinými slovy, je klidně možné, že to, co nám řekněme o vykopávkách tvrdí darwinistické výklady, je opravdu velice odlišné od současného stavu vědomostí v paleontologii, embryologii atd.

Nicméně z toho, co jsem zatím viděl a slyšel, se opravdu zdá, že darwinismus vlastně přežívá jen díky tomu, že nemá materialistickou alternativu, v jiném oboru by asi byla teorie s tolika děrami už dávno na smetišti. Čtenáři Interkomu si doufám rádi hrají s fantasií a nejsou zkostnatělí, takže zkuste tohle: Podívejme se na fakta o minulosti na Zemi, jak je dneska známe. Nabízím dvě teorie:

Objektivně je nutno přiznat, že teorie 2. odpovídá mnohem přesněji faktům, které dnes máme. Má jednu ohromnou nevýhodu, a to je ten „někdo“. O něm nic nevíme. Mimochodem, ten postup, který by „někdo“ používal, odpovídá přesně tomu, jak pracují naši vědci či technici, když vyvíjejí složitější systém, u něhož se nedá dopředu přesně spočítat chování, protože je na to příliš komplikovaný. Osobně nemám ponětí, co by to ten „někdo“ mohl být, ale jsem si docela jistý, že nás nešmíruje, nedělá si poznámky do účetních knih a nerozděluje bonbóny podle toho, kdo častěji panáčkuje.

Shoda varianty 2. s fakty je tak dobrá, že i někteří vědci se k ní v zoufalství uchýlí. Známá je například vážně nabídnutá ale vážně nebraná teorie panspermie, podle které sem byl život zavlečen meteority. Tím by se vysvětlilo, kde se tu najednou vzaly složité buňky, dokonce i proč jsou dvě tolik rozdílné formy bakterií a nic mezi. Společného předka sice mají, ale ne na Zemi.

Osobně jsem agnostik, takže ať už se v budoucnosti věci vyvrbí tak či onak, nebude mi to vadit; kdyby se ukázalo, že si nás vypěstovali zelení mužíčci s anténkami, nepůjdu se kvůli tomu věšet. Nicméně jsem zároveň také racionalista a snažím se věcem kolem sebe rozumět, takže doufám, že se najde přirozené vysvětlení vývoje, které bude podepřeno fakty a budou pro něj důkazy. Nebude to ale asi lehké, protože celá debata je z obou stran náboženská a víte sami, jak je to s fanatiky.

Jednou z užitečných věcí, které tato kniha přinesla, byl vlastně vůbec začátek debaty. Jménem „všech vědců“ byla původně zamítnuta různými organizacemi a redakcemi vědeckých časopisů, což některé vědce vyprovokovalo, aby promluvili. V nastálé vřavě se pak k všeobecnému překvapení ukázalo, že to s tím „všeobecným souhlasem“ s darwinismem není tak jasné. Mnozí lidé se bojí promluvit dodnes. Vědci totiž do značné míry žijí z grantů, které rozděluje centrální komise čistě subjektivně, a jsou hodnoceni podle toho, kolik toho uveřejní. Hádejte, kdo ovládá grantové agentury a nejvýznamnější časopisy; přistupuje k tomu i to, že „zasloužilí koryfejové“ si své kariéry vybudovali na darwinismu a málokdo má dost odvahy si přiznat, že se celý život mýlil (což se ostatně stává i v jiných oborech). I proto se zdá, že darwinisté vyhráli kontumačně, ale snad toto rozbouření stojatých vod povede k větší volnosti ve vědeckém bádání.