Interkom: Istrocon 2001 - deník špióna 008

Rok se sešel s rokem a SÚZA nás opět pozvala do své vlídné náruče. Stejně jako loni jsem měl přivézt Stopařova průvodce po Galaxii v českém znění a stejně jako loni jsem přivezl prdlajs. Tedy přesněji 40 minut začátku. Začíná se z toho stávat nepříjemný zvyk a tričko od škarohlídů s letopočty už brzo očekává slavnostní odškrtnutí dalšího roku. Režisér a střihač PeS dělal, co mohl, bohužel již potřetí začal pár dnů před conem a již potřetí mu práci zkomplikovaly technické obtíže. Po probdělé noci ze čtvrtka na pátek (třetí v řadě za sebou) dodal již zmiňovaných 40 minut a já už začal v hlavě vymýšlet slavnostní pohřební řeč. Con však ještě nezačal a další lákadla nás teprve čekala.

Pátek 14.9.2001

Sešli jsme se v šesti lidech; Amis přišel později a na rozdíl od nás pěti (Marvin, Pet, Zdena, Robo a já) si nekoupil místenku. Pasová kontrola proběhla na obou stranách v pohodě, ne tak kontrola jízdenek. Český průvodčí nám označil všechny jízdenky, ale slovenský si všiml, že Marvin má na lístku datum 17.9. místo 14.9. Snažili jsme se ho přesvědčit, že chybu udělala pokladní v Brně – což byla náhodou pravda – a už jsme ho skoro měli, když někoho napadlo argumentovat společnou místenkou, což byla smrtelná chyba. Teď jsme už marně tvrdili, že chybějící člen výpravy není Marvin, ale Amis, náš renegát musel zaplatit, naštěstí jen normální jízdné z Kútů do Blavy.

Šílení skauti se vydali na SÚZu pěšky, já s Marvinem jsme čekali na autobus 41, jedoucí 12:40. Během inkriminované půlhodiny se na ostrůvek nahrnula spousta domorodců, ale z poloviny se nakonec vyklubali fanové. Velmi srdečného přivítání se nám dostalo od Ini Butorové, hned za ní přispěchal Mio a Šimon a ještě pár dalších. Inu čerstvé vzpomínky na Tatracon ještě nestačily vyblednout. Před jednou jsme dorazili na conání a hned jsme udělali frontu na prezenci. Informační služba oznamovala každému, že Stopařův průvodce začne ve dvě, ale ironické hlasité poznámky, které jsme si vyměňovali s Marvinem ve frontě, pořadatele značně znervózňovaly. Na recepci, kde mne ještě příjemněji přivítala Martina, spěchající na americkou ambasádu, jsme zjistili, že naši opěšalí spolubojovníci ještě nedorazili – potkali jsme je až za hodinu tamtéž s neuvěřitelnou cestovní historkou. Vůdcem stáda se zvolil Amis a povedlo se mu dvakrát špatně odbočit, takže se jim cesta zdvojnásobila. Když si k tomu připočtete celkem slušný kopec, po kterém se plahočili, a bágly a tašky, které měli s sebou, chyběl už jenom ten déšť.

Když jsem došel na Vedlejší palubu, čekalo mne obvyklé překvapení – místo videa a videoprojektoru jen projektor na diáky. Ve Strojovně jsem objevil Miro Lakatoše, který zavolal mobilem Heňce, čekající o pět metrů dál za zdí na Velitelském můstku. Ta sehnala Krtka a Včielku, ale operativně jsme se rozhodli přesunout promítání do volného Videoboxu, protože dvacet minut před začátkem bylo na Vedlejší palubě asi dvacet lidí. Chyba lávky – ve Videoboxu bylo za chvíli tak narváno, že polovina z přítomných stála okolo zdí. Po již tradičním projevu, začínajícím slovy: „Vítám vás na promítání Stopaře, ale musím se omluvit, že bude, stejně jako loni, mnohem kratší...“ jsem pustil náš záznam, vystřídaný posléze 50 minutami animovaného Pána prstenů naruby v českém znění. Ten měl větší úspěch než kus Stopaře, asi proto, že měl teplého elfa, Tarzana a konec. Po promítání se objevil slovenský fan, který vlastní nahrávky rozhlasového vysílání BBC původního Stopaře a projevil živý zájem o originální kazetu. Dal jsem mu email na Psa, ať se zkusí zeptat. Sbalil jsem nádobíčko a odešel se uklidnit na pokoj, kde jsem zobnul něco z domácích zásob jídla (zobnul je přesný výraz, celý pátek jsem měl trémou stažený žaludek) a dal si šlofíčka a tak jsem prošvihnul slavnostní otevření galérie a výtvarnickou párty v 16:00.

Na besedě s Harry Harrisonem na Hlavní palubě jsme seděli s Brňákama (nečekejte spisovné „s Brňany“, tohle by nikdo z nás neřekl) ve třetí řadě, vedle nás vlevo byla Saša Pavelková a Rasťo Weber a vpravo – koho to nevidím! Zprava se blíží Tomáš „Duncan“ Trník, můj kamarád, nejlepší slovenský reprezentant ve šplhu na laně a zarytý fanoušek Duny. Má pěkně vytrénovaný stisk, byl by z něho škrtič jedna radost. Harry s manželkou Joan byli kouzelný pár, Harry chtěl pořád předvádět sexuální polohy, kdykoli se rozhostilo ticho a nikdo se na nic neptal, a jeho žena ho stále ručně umravňovala. Jejich životní stěhovací posedlost je zavedla na různá místa, ponejvíce civilizovaná. Harry začínal v New Yorku, ale neměl tam klid na psaní a tak se odstěhovali do Mexika. Tam začal psát První planetu smrti, svůj první román, a během psaní se odstěhovali do Anglie. Tam ale bylo moc zima, takže zakotvili v Itálii a přes Irsko se dostali zpět do USA, a to vše během tří let. V Americe dokončil První planetu smrti a dostal za ni 2100 dolarů. Jeho tchán chtěl, aby peníze investoval do rodinného podniku, ale Harry za půlku koupil letenky do Evropy do Dánska. Jeli tam na 3 měsíce; jelikož se ale tchánovi ten výlet nelíbil, zůstali 7 let. Když se ho někdo ptal, proč tedy tolik cestovali, odpověděl, že v ten moment to vždycky vypadalo jako dobrý nápad. Umí ohromnou spoustu jazyků – kromě angličtiny mluví esperantem, italsky, španělsky, dánsky, norsky, švédsky, německy a francouzsky. Ten by se snad domluvil i s tučňáky. Mluvil o spoustě dalších věcí, třeba o tom, že nenávidí armádu a proto napsal Billa, Galaktického hrdinu a o Hollywoodu (dost špatně) a jeho opcích na Krysu z nerez oceli – prý už je tak dlouho blokovaná, že první adept na Jima diGrize byl Steve McQueen. Všechno jsem si bohužel nepsal, ale dost z toho se ani nedá interpretovat, to se musí vidět. V šest na mne přišlo bolení ve střevech, musel jsem vystartovat na nejbližší WC, kde jsem strávil nepříjemnou půlhodinku. Jediný efekt živočišného uhlí spočívá v tom, že bych byl na sněhu nejsnadněji vystopován. Ve vestibulu jsem narazil na Brňáky v křeslech; Zdena zrovna rozbalila svoje mňamózní tvarohové taštičky (slovo „mňamózní“ je složeninou citoslovce „mňam“ a přídavného jména „famózní“) a Peťulka Mikuláštíkovic všem okolo nabízela. Vzal jsem si také, ani Ivan Adamovič, jediný Pražák mezi námi, nebyl ušetřen.

Bafnul jsem na Jolanu Čermákovou, ale ani se nelekla. Byla děsně utahaná z cesty, protože jim v polovině upadl výfuk, takže byli slyšet na míle daleko a teď nějak nedoslýchá. Dodatečně přeju všechno nejlepší k svátku. Prý už dorazil i Piter s Tai, samozřejmě za deště, jak jinak. Vlasta Talaš má opět na pokoji nějakého fana, kterého Daisy ještě nezná. Chi chi už to vidím, jak na sebe budou v noci vrčet. Richard Šusta mne pronásleduje z baru do Brložiska a dýchá mi na záda – čte si hlášky ze Stopařova průvodce, co mám na triku. Není sám; už loni jsem se ujistil, že když na mne lidi zírají, není to proto, že mám rozepnutý poklopec. No dobře, tak jednou to bylo proto. Zabrousil jsem do galérie a zjistil jsem, že Pavol Martinický je ten, kdo ilustroval obálku Hawkwoodovy cesty, jeho města a hrady na kopcích jsou nezaměnitelné. Peter Kľúčik ještě nevisí – později jsem se dozvěděl, že dodal své věci pozdě – a Martina má vystavené všechny tři obálky k Planetám smrti. U Hlavní paluby jsem si popovídal s prezidentem Rampasem, po chvíli se přidali spisovatelé Štefan Konkol a Anton Stiffel, JWP se radostně vítal s Talašem. Kolem prošla trojice Včielka, Jitka a Edita a to už se schylovalo ke slavnostnímu zahájení – dorazila Saša Pavelková s Martinou Pilcerovou, Heňa proletěla okolo a hlavní pachatel Ivan Aľakša přišel jako poslední v nezvyklém obleku – potřebuje do něj ještě dorůst. Vlastní show rozbalil samozřejmě Šimon – rád bych řekl prezident Martin Schuster, ale pro to, co předváděl, je lepší jeho umělecké jméno. Chvíli jako indický guru, pak jako fešná překladatelka, ale pokaždé překládal do zvláštní znakové řeči, které rozuměli úplně všichni. Harrisonovi se v první řadě očividně bavili a paní Joan se nechala slyšet, že Šimon má ten nejkrásnější pupek, jaký kdy viděla. No to nevím, ale v pohybu je neodolatelný.

U baru člověk může najít úplně všechny VIP. Překvapila mne Dana Krejčová, moc jí to seklo, vypadala jako femme fatale. Pak jsem aspoň chvíli obdivoval kresbu hadů na kůži Martiny Pilcerové, ale v deset začínal Test Pochmurné neděle v Salónku, v programu opět blbě nazvaný Hororový kvíz, tak jsem musel odejít. Nikdo doposud nepochopil, že hororem je pouze sestavování správných odpovědí, ale že jinak je obsahem testu scifi a fantasy. Bohužel z programu vypadla nejdůležitější informace, že pro vítěze je jako vždy připravena láhev whisky. Nejspíš proto to byl lítý boj mezi 2 (slovy dvěma) účastníky, kteří ze 20 možných bodů oba shodně získali 6. Následný rozstřel trval asi sedm otázek, než se konečně jeden trefil a druhý spletl. Začíná to být test na Dunu, Stopaře a bratry Strugacké – to je moje část otázek a návod pro ty, kdo chtějí příště získat body navíc.

Bloumám bezcílně po Brložisku, baru a vestibulu a přemáhá mne spaní. Dnešní den byl dost náročný a už nemám sílu pokračovat. Když jsem si vyzvedával klíč, přišla Františka Vrbenská s báglem na zádech. Aha, takže plánovaný Sluneční tanec v osm na Vedlejší palubě zřejmě neproběhl, bude asi zítra. Můj spolubydlící Milan Spáč je ještě vzhůru a sleduje ČT1 – začíná ST Voyager. Po chvíli sledování ve stoje jsem si lehl a dokoukal to, docela nenáročná pohádka na dobrou noc. Ještě že jsou sprchy na pokojích.

Sobota 15.9.2001

Hlavní paluba – Conan umělec. Náš přední uzbecký conanolog Nalim Lidochaz nám předeslal rannou básnickou tvorbu Conana i jeho umělecké následovníky v próze, malířství a hudbě. Mazurka o Conanovi byla kouzelná, stejně jako všechny ostatní informace. Mně jenom chybělo vyhodnocení Conana jako prvního abstraktního malíře, i když je faktem, že při své tvorbě nástěnných fresek používal zhusta jen krvavě rudou, stříkanou tzv. sečnou metodou. Skvělá píseň z Divokého západu o Conanovi a muži, který chtěl jeho sličnou ženu Zenobii, uzavřela vystoupení. Jako ranní povzbuzení to bylo geniální. V první řadě jsem si všiml Edity Dufkové ve společnosti Vlada Ríši. Jak tak koukám, Edita nejspíš připravuje nějakou povídku pro Ikárii. Následující skvělý postkatastrofický film Konec srpna v hotelu Ozón jsem vynechal – sledoval jsem v Brložisku jedním okem šrumec okolo a druhým křest povídkové sbírky Mozaika rôznobežných ciest, napsaných sdružením 3Eder (Anton Stiffel, Viliam Búr a Zuska Minichová). Skromně vypadající Zusku si pamatuju z pražského Parconu, kde se umístila v CKČ tuším v dlouhých povídkách. Korzoval jsem v novém tričku velikosti XXL (Křeček v noční košili byl proti mně břídil) s Pokémony na hrudi. Nechal jsem se zvěčnit s Martinou Pilcerovou Melkorem a Piterem. Když už mluvím o Martině, studoval jsem podrobně její trojdílný obraz, vystavený na stěně v Brložisku u vchodu do baru. Čtyři visící mrtvoly, jedna zabalená sedící, muzikant s kytarou, malíř se štětcem, prorok s berlou, Martina s mečem a spousta krvavých runových nápisů a jeden bílý ve slovenštině. Moře, rez, oheň a smrt. Kua to je nářez.

U baru prodávala Heňa s Krtkem lístky do tomboly, tak jsem si jeden koupil. Obědem a křestem jsem přišel o Kantůrkovo předčítání ze Zeměplochy, ale na mých dvou posledních conech (Avalconu a Parconu) se předčítalo to samé, takže předpokládám, že se zatím nic nezměnilo. Stál jsem u jednoho stolu tak nešťastně, že jsem viděl Pravdu ve třech verzích – na živo a dvakrát na ozrcadlených sloupech barpultu. Vrátil jsem se proto do Brložiska, kde jsem čekal na autogramiádu Harryho Harrisona ku příležitosti znovuvydání Třetí planety smrti. Za stůl usedl Harry, Martina jako doprovod a také jako autorka obálek reedicí všech Planet smrti, Harryho místní překladatel a Marchlík jako vydavatel, který pronesl zdravici a pokřtil spolu s Harrisonem Třetí planetu šampaňským. Harrison si až po chvíli všiml – to se zrovna o Martině mluvilo – ,že jeho anděl strážný pro pobyt na Slovensku sedí ob jedno místo vedle něj a bouřlivě jí zatleskal. Pronesl jsem davem ještě jednu židli, ale nakonec ji nevyužili – Marchlík pořád odbíhal a překladateli se nechtělo sedět. Vytvořila se tak dlouhá a hustá fronta, že sahala až ke dveřím k baru a ještě navíc měl každý podpisuchtivý fanoušek s sebou všechny své Harrisonovy knihy.

Starý pán se drží skvěle, fronta se trochu zkrátila. Martina sedí poněkud sklesle na židli, Marchlík to zaštiťuje ve stoje. Vašek Pravda si zrovna nechal podepsat Billa Galaktického hrdinu. V té souvislosti jsem si vybavil, jak Harrison přirovnal military scifi k pornografii žánru. Mám průběžné zprávy od překladatele Čtvrté planety smrti (tak se asi jmenovat nebude, říkám jí tak kvůli chronologii) a pod hlavičkou FANTOM Printu se jí snad brzy dočkáme. Harry sám vymyslel námět, ale omáčku dotvořil nějaký východní spisovatel s litevsky nebo lotyšsky znějícím jménem, tak bude asi sám zvědavý, jak to dopadne.

Beseda s Harrisonem na Hlavní palubě. Mohlo by se zdát, že se kromě něj nic jiného neděje, ale opak je pravdou. Promítal se film Zkouška pilota Pirxe, Saša měla přednášku o atentátech a nájemných vrazích, Josef Žarnay vyprávěl o vývoji slovenské scifi a ve Videoboxu, který byl celou sobotu narvaný, jely filmy, proložené mangou a podobnými lahůdkami. Endiaron zabral a už nemusím stále odbíhat ze všech delších programů, ale teď mám zase pořádný hlad. Čas do besedy jsem vyplnil dvojitou večeří – zásoby na pokoji a párky v restauraci s Amisem. Harrison vyprávěl historky z conů. Na Worldconu ve Švédsku měli pozvané některé sovětské autory. Tenkrát to organizoval Sam Lundwall (autor geniální antimilitaristické parodie Nic pro hrdiny, podle mne – se vší úctou – ještě lepší než Bill Galaktický hrdina) a jednou, když přišel do svého hotelového pokoje, našel vyražené dveře. Nic se mu neztratilo, všechno bylo na svém místě, prostě záhada. Až kdosi z hotelového personálu mu objasnil, že to byla KGB, která mu tím chtěla naznačit, že je stále sledován. Když byl Worldcon v Irsku, byla tam tenkrát složitá politická situace kvůli IRA – to je ostatně pořád. Všichni se báli nějakého incidentu, ne-li rovnou atentátu, byla tam spousta cizinců a nejspíš i hodně Angličanů, ale někdo (možná to byl dokonce Harry, to si už nepamatuju) zjistil, že jeden z místních fanů je členem IRA a tak ho pověřil organizováním bezpečnosti. Con proběhl naprosto v poklidu. Když se ho ptali, jakým způsobem píše, prohlásil, že to nedělá jako Aldiss, který napíše stránku, otočí ji textem dolů, aby ji neviděl, a tak to dělá až do konce. Harry naopak sbírá materiály a vymýšlí zápletky a postavy do nejmenších detailů, takže když začne psát, už dávno ví, jak to bude probíhat a jak to skončí. Když psal „Make Room! Make Room!“, přípravy mu zabraly neuvěřitelných sedm let. Richard Klíčník se ho zeptal na znalost díla Terryho Pratchetta. Harry odpověděl, že Terry je jeho starý přítel, mockrát se spolu opili, ale že od něj nikdy nic nečetl, protože fantasy nemá příliš v lásce. Na otázku, jestli během práce sbírá inspiraci v alkoholu, odpověděl, že v žádném případě, opilý by nic kloudného nenapsal. Připustil ovšem, že po celodenním sezení u počítače a psaní sejde dolů z pracovny a odmění se douškem nějakého kvalitního nápoje. Kámoška z Brna mi sdělila, že během soboty se hodně odměňoval v místním baru.

Mezi Harrisonem a slavnostním vyhlášením ceny Istron 2001 bylo podle programu „Ocenenie víťazov vedomostných kvízov Cesta bez návratu“. Tiskařský šotek si trochu zařádil; bylo to vyhlášení vítězů literární soutěže, kde autoři měli napsat povídku se smrtí hlavního hrdiny. Tohle jsem tedy prošvihl, ale vítězi se stali Adam Šnobl a Lucie Lukačovičová, kteří kromě titulu Kat dostali nádhernou dřevěnou zmenšeninu popraviště s šibenicí a oprátkou – v neděli se na ní houpal panáček z papíru, ale jméno na sobě neměl. Před začátkem vyhlašování Istronů jsem si všiml, jak Edita Dufková skočila na Rasťu Webera a kousla ho do krku. Zvláštní věc, protože pokud vím, Rasťo je už dávno upír, takže o nakažení nešlo. Vyhlašování začalo asi o čtvrt hodiny později – čekalo se na Martinu Pilcerovou, ovšem ta chvilka zdržení za to stála, odešla dívka v kalhotách a bundě a vrátila se dáma v šatech. Wow. Show uváděl Martin Schuster, tentokrát slovně a méně excentricky, ale svou povahu nezapřel. Hned prvního Istrona dostala Martina za nejlepšího výtvarníka z rukou Harry Harrisona. Nejlepší zahraniční knihou se stala sbírka povídek Isaaka Asimova „Já, robot“. Nejlepší slovenskou knihou jsou „Miešanci“ Saši Pavelkové a Štefana Konkola a nejlepší českou reprint románu Ludvíka Součka „Bohové Atlantidy“. Za antologie obdržel cenu Polaris a jeho „Sandman: Kniha snů“ a za povídkové sbírky Baronet a Bradburyho „Proti proudu času“. Štefan Huslica dostal z rukou Josefa Žarnaye Istrona za původní povídku a Ivan Aľakša, který hlídal stádečko Istronů na pódiu, obdržel jednoho jako nejlepší vydavatel za Fantáziu. Slíbil jsem si, že ji konečně začnu číst. Poslední předávání poněkud pokazila čtveřice opilců nevábného vzhledu a vůně, kteří seděli před námi v publiku. Jeden z nich vykřikl na zástupkyni Tatrafilmu, která dostala Istrona za nejlepší film Galaxy Quest (právem, byl to fakt nejlepší film roku), že příští rok bude nejlepší prázdné plátno. Naštěstí to neslyšela. Tihle idioti ovšem k fanům nepatřili a potěšila mne dodatečná informace, že byli o pár chvil později vyhozeni ochrankou z vestibulu na déšť.

Zůstal jsem letos na tombolu z Brňáků úplně sám; nečekal jsem sice, že na svůj jediný lístek něco vyhraju, ale měl jsem i Piterovy lístky. Sedl jsem si vedle prezidenta Rampase a tiše trpěl zimou z klimatizace a neustálým vyhráváním někoho jiného. Výherce vyvolával poněkud společensky unavený Šimon s bavorákem v jedné a helmou s lístky v druhé ruce, občas místo do mikrofonu mluvil do lampy, ale bavili jsme se všichni včetně jeho i Ivana, který vyjmenovával jednotlivé ceny. Stále přirovnával Red Bull k Fantázii, protože obě vám dávají křííídlaaa. Nevím už přesně, kolik cen se rozdávalo, ale vyhrávalo podezřele mnoho veřejně známých osobností – Libor Marchlík, Josef Vašát a Jan Kantůrek si odnesli nějaká trička, počítačové hry, stará čísla Fantázie a Red Bull (ti méně šťastní místo nápoje dostali reklamní letáčky o tomtéž). Tiskárnu nevyhrál Martin Macášek, toho času v USA, ani Doktor, kterého jsem letos ani neviděl, ale Bystro, prodavač z Brlohu. Nepodezřívám pořadatele z manipulace, ale je fakt, že krabice s tiskárnou byla podepsána přímo Bystrem ještě před vyhlášením vítěze. Černá magie.

Jelikož jsem ani já ani Piter nic nevyhráli, seděli jsme u baru, popíjeli (já Ballantines, Piter Topvar) a probírali jsme naše společné známé z učitelských sborů v Brně, sametovou revoluci i chemické pokusy z mládí a stará zranění z bojů s vědeckým pokrokem i něžnějším pohlavím. Tai sháněla Ondřeje Neffa, protože byl jediný Čech okolo, kdo měl mobil s fungujícím roamingem. Nakonec zavolala domů z recepce. V jedenáct jsem konečně mohl popřát Martině k ocenění, seděli jsme na baru, Martina odpočívala a já popíjel druhou whisky, povídali jsme si o její i mojí práci – neexistují dvě rozdílnější povolání – a čekali na Final Fantasy, která měla začít o půlnoci. Vašek Pravda u baru vychvaloval nějaké neofanky a když odcházel, pronesl památná slova, která by se mohla zařadit mezi nejlepší poslední výroky před smrtí: „Už to mám jen za pár, tak si musím užít dokud to jde, tak mě nezdržujte.“ Budiž mu manželství lehké.

U baru u stolu sedí Jolana Čermáková, Tunelář se svou múzou „Králíčkem“, Vlado Ríša, Šimon a ještě dvě dívky. Debatuje se o Conanovi, hlavně odborníci Tunelář a Ríša, Šimon občas něco podotkne. U vedlejšího stolku sedí opět Pravda s třemi fanynkami a bratří se s Ivanem Aľakšou. Odkudsi zpoza baru se vynořil Richard Klíčník s panákem rumu, rum vyzunkl a s uměním protřelého kapsáře ukryl do batohu svůj nový suvenýr. Je skoro půl třetí, loučím se a jdu spát. Mám inteligentního spolubydlícího – klíč je zvenku a jak tak pozoruju okolí, osazenstvo pokoje č. 407 má úplně stejnou taktiku. Ještě že nám tady neběhají vtipálci se zamykací mánií.

Neděle 16.9.2001

Ráno bylo docela v pohodě, ale jsem nevyspalý. Posnídal jsem se Zdeňkem Rampasem a konečně viděl Ondreje Herce, který právě dorazil, řka, že teď je nejlepší doba: žádný program a žádní pořadatelé, kteří po něm něco chtějí. Zapomněl na fakt, že taky v neděli ráno nejsou žádní fanové, takže si pěkně zapátrá, až bude někoho hledat. Dana Krejčová změnila názor na pana Harrisona. Když jela na Istrocon, nechala se slyšet, že plivne autorovi Kladiva a kříže do tváře. Před naším odjezdem zrovna s Marchlíkem připravovala rozhovor se stejným autorem a tvrdila, že gentlemanovi se prostě nedá plivat do obličeje. Marchlík si půjčil mou jedinou špiónskou tužku na sepisování otázek pro Harrisona a já se šel rozloučit s přáteli a známými. Heňka mi připomněla, že musím donutit Psa konečně dodělat Stopařova průvodce, protože má zprávy, že se ten kousek moc líbil. No, uvidíme. Ivan se zeptal na mé dojmy z celého conu a ze mne vypadlo „Ale jó, dobrý“, z čehož moc nadšený nebyl, ale vzhledem k mým pocitům právě probuzené zombie to bylo přímo nadšené ANO. U výtahu jsem si plácnul s Rasťou Weberem, který mne počastoval výkřikem „Never give up, never surrender!“ Beru ho za slovo. Nahoře jsem se rozloučil se Sašou Pavelkovou a s Martinou, která po ránu vypadala kouzelně. Sehnal jsem svou tužku a na odchodu naši brněnskou výpravu ještě vyfotila Jitka. Dostali jsme na cestu pusu od Včielky a za sebe určitě slibuju, že pokud budu tady, za rok se vrátím.

Sedíme v kupé rychlíku a všichni kromě Marvina čtou – Keltiku, Krutohlava, Tři stigmata Palmera Eldridge, Prokletou přísahu, Miešance a Natvrdo připojeného Blbouna. To poslední bohužel já. Pet odjížděla s Danou Krejčovou, Nero Kramným a Marchlíkem autem, ale přibyl Piter a unavená Tai, která se do rána účastnila Melkorovy čajovny – později pařovny – a až do Brna byla úplně tuhá. Žádná další překvapení nás už naštěstí nepotkala. Istrocon skončil a dopadl velmi dobře. Byl bohužel poznamenán tragédií v New Yorku, kvůli které vypadl druhý zahraniční host herec Stephen Austin a také páteční absencí některých přednášejících, kteří se nestihli omluvit předem, že nedorazí včas. Realizační tým si však poradil skvěle a nezůstal nic dlužen dobré pověsti, kterou získal po loňském nejlepším conu. Ať žije Istrocon 2002.