Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

Problémem remakeů bývá nutnost srovnání s původním filmem, který obvykle bývá nejen kvalitnější, ale hlavně uznávanější – a to platí dvojnásob v případě Planety opic z roku 1968, kultovního antiutopistického filmu o alternativní budoucnosti planety Země. Naštěstí se režisér Tim Burton dokázal oprostit od nutnosti přepisovat doslovně každou scénu a vytvořil svébytný opičí svět, který má s tím proslaveným jen velmi málo společného – vlastně jen začátek a konec, a to jen rámcově, nikoliv po obsahové stránce. Stejně jako kdysi Charlton Heston v roli kapitána Taylora, havaruje nyní Mark Wahlberg (vojenský výzkumník Leo Davidson) na neznámé planetě. Okamžitě je svědkem dramatické honičky lidí opicemi, naznačující, že se film rozhodně nebude držet nějakého pomalého distingovaného tempa, ale naopak, bude mnohem akčnější a atmosféričtější. Davidson je zajat a dostává se do opičího města s nádechem orientálního tržiště, kde se jasně říká: „Podívej se, milý diváku, tohle není tvoje filozofická Planeta opic, tohle je Hollywood začátku tisíciletí.“ Divoši mluví anglicky, a tím ničí Davidsonovu výjimečnost, která je od té chvíle představována jen umolousanou šedou kombinézou mezi bederními rouškami domorodců. Opice používají lidi jako otroky – to chtěl pravděpodobně Burton zdůraznit neustálým srážením Davidsona na zem – a chtějí se jich zbavit, protože lidská populace mnohonásobně převyšuje tu opičí. Generál Thade (Tim Roth), maniakální orangutan, je středem antilidského hnutí, zároveň se uchází o aktivistku za lidská práva, Ari (Helena Bonham Carterová). V rychlém sledu Davidson společně s Ari a několika lidmi uniká z města, aby se vydal do Zakázané zóny, kde by teoreticky měla čekat lidský záchranný team. Cesta je to dobrodružná, podmanivá a rozhodně neburtonovská – uznáváte-li Burtona jako mistra kýčovitého obrazu a pitvání ustrčených lidských charakterů, které předvedl ve Střihorukém Edwardovi a Ospalé díře.

       Aby fantastický film nabyl plastických rozměrů, musí být natolik uvěřitelný, aby se v něm divák ztratil a musel si domýšlet, co se děje v lokacích mimo záběr kamery. Rozžhavenou jehlou sešitá A.I. například v tomto směru devadesátiprocentně pohořela, i když kdo usilovně hledá nějaké myšlenky, tak je najde i ve Flinstoneových 2, natož u Spielberga. U Burtonových opic nemusíte hledat dlouho: ony za vámi souvislosti a asociace přijdou samy a vnutí se prostřednictvím decentního vývoje charakterů a vyváženosti akční stránky filmu s dialogovou. Sice tu intrikářství a politikaření není tolik, ale přece jen dlouhé dialogy o rovnoprávnosti opic a lidí, či o původu opic (věří, že z nebes sestoupil opičí prorok Semos) jsou tak příjemným prohloubením pozadí děje, až by jeden radostí zaplakal – víte, kolik zbytečných akčních scén se tam místo toho mohlo dát? Každý charakter je důsledně rozveden několika dalšími motivy, takže není jen černý nebo bílý. Právě Davidson je sobeckým antihrdinou, Ari je schopná zrady a divoška Daena zas natolik živočišná, že i její krása (herečka je plaveckou borkyní) je pozlátkem panenky Barbie. Stejně tak Thade, bojující za přežití opic, je hlavně vlastenecký, i když šílený. Je smutné, že se rozpracování postav musí u filmů tohoto roku chválit, ačkoliv by mělo být samozřejmostí. Planeta opic patří do americké letní série premiér a z těch má rozhodně nejpestřejší dobrodružný děj – zvlášť při srovnání s blbostmi typu Mumie 2.

       Obrazomalba byla ve  filmech Tima Burtona vždy oceňována jako přerod postmoderní filmařiny směrem ke komixového chápání světa. Abstraktní zvýrazňování prvků strašidelného lesa v Ospalé díře se líbí, protože všichni vidíme, že tohle je strašidelný les, i když tak vlastně vůbec nepůsobí. Prostě by tak měl vypadat. Otázka, do jaké míry se za takovým důrazným přímočarým pojmenování skrývá nějaká filmová mystika, se dá pravděpodobně bez zaváhání zamítnout. V Planetě opic šel Burton buď do sebe, nebo ho zkrotili producenti, či se snažil vystihnout propracovanost námětu, takže celý film působí spíš jako oblíbená epická dobrodružství ze šedesátých let, včetně monstrózní finální bitvy lidí proti opicím. Zvýšená pozornost je upřená na putování hrdinů, a to má za následek výpravné fascinující kulisy se stravitelným procentem Burtona. Vlastně, až na několik evidentních prvků (například „jezdec za úsvitu“ a žena na bílém koni) není osobnost režiséra natolik patrná. Místo ní vyniká zručnost maskérů, o které se nechci rozepisovat, stejně jako o jakémkoliv zákulisním dění, protože pro dojem z filmu není podstatné, kolik hodin musela být Bonham Carterová líčena, aby jí nikdo nepoznal, ani kolik modřin si Tim Burton způsobil, když předváděl, jak mají lidé padat na zem. Mark Wahlberg jako Davidson působí nezajímavě a snad jen všemohoucí zachránil filmové diváky od Arnolda Schwarzeneggera, který měl roli původně hrát (to bylo v dobách, kdy měl režírovat Cameron).

       Šokující filmový závěr je ostudně trapný. Působí snahou o vyrovnání se původnímu konci se Sochou svobody a kdyby střihač řekl o pět minut dřív: „Tak tady bude film končit,“ rozhodně by se nic zlého nestalo. Mimochodem, křečovité ukončení tam původně nemělo být. Ale vy, jako čtenáři Interkomu, víte, co je to paralelní svět, časové smyčky vám určitě také lezou krkem, takže závěr nejen pochopíte, ale ještě se mu vysmějete. A celý film se vám bude líbit. Hrozně. Věřte tomu.