Interkom: Ve stínu upíra

Jsou herci, kteří pijí režisérům krev, a jsou herci, kteří pijí krev celému filmovému štábu. Tohle je spíše ten druhý případ – píšou se 20. léta minulého století a režisér F.W. Murnau (John Malkovich) natáčí jeden z pilířů německého expresionismu, film „Nosferatu – symfonie hrůzy“ a dělá podivné tajnosti kolem představitele upíra. Štáb se s ním setká až v exteriérech v Československu a je jim prezentován jako Max Schreck (Willem Dafoe), ctitel metody Stanislavského – žije svou rolí, je stále namaskován a scény s ním budou snímány zásadně v noci. Ve skutečnosti Murnau nenajal herce, aby hrál upíra, ale upíra aby hrál herce. Odměnou mu má být místo hereckého honoráře věčný život a hlavní hrdinka filmu Greta (Catherine McCormacková), ovšem za podmínky, že udrží své touhy na uzdě. A to je pro animálního upíra problém – a tak je třeba brzo hledat náhradu za „vyčerpaného“ kameramana. Pravda postupně vychází najevo a zasvěceným nakonec nezbývá než připravit Gretu pro její „obět na oltář herectví“, zvláště když se ukáže, že z ostrovní lokace není díky poruše letadla úniku.

Film o filmu je svéráznou poctou klasickému upířímu snímku (jehož exteriéry byly tenkrát skutečně natáčeny na Slovensku). Nejde o poctu první, před léty představoval téhož upíra Klaus Kinski ve filmu Wernera Herzoga – Nosferatu: Fantóm noci. Tentokrát jde o originální zápletku s angažováním opravdového monstra ve službách skutečného umění. Ve filmu jsou věrně rekonstruovány některé scény původní předlohy a jsou z ní použity i některé záběry. Díky tomu, že je natáčen němý film, slyšíme motivační komentář režiséra i skutečné repliky protagonistů, které staví tyto fragmenty do nového světla. Hrůza a znechucení nejsou předstírané, ale skutečné. Plynulé přechody z pohledu štábu do černobílého výseku zachyceného kamerou jsou velmi působivé. Podobně mrazivě působí jízdy kamery po soumračných koutech, doprovázené dramatickou hudbou a dynamickými ruchy – dnes už není éra němých snímků a vyvolat mrazení změnou rytmu či podivnými zvuky je mnohem snazší. Původní upír působil jako obří lidská krysa a i působivý Dafoe si v perfektní masce zachovává mnohé z tohoto pojetí. Jeho konfrontace s filmovým štábem často vyznívá až groteskně, což je na úkor vyrovnanosti vyprávění. K tomu se také přidává několik náhlých přechodů do nových lokalit, spojených se skoky v ději, aniž by docházelo k patřičné gradaci. I tvůrčí posedlost režiséra je Malkovichem ztvárněna poněkud chladně, až akademicky, i když jeho nedostatek emocí může být někým vnímán i jako klad a kontrast k živočišnosti a labilitě upíra. Je to hlavně problém žánrového zařazení – hororové stupňování napětí je brzy narušeno ironickým scénami, intelektuální poselství je několikrát jen deklamováno. Navíc ona příslovečná puška je několikrát demonstrativně pověšena na zeď, aniž by se z ní vystřelilo (respektive místo výstřelu práskne jen kapslovka) – divácké očekávání, vyvolané tradičním hororovým motivem, zůstává mnohdy nenaplněno.