Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

       Samojedi nepoužívají Celsiovu stupnici, jejich jednotkou teploty je pes. Například zima čtyř psů je zima, za které se musí Samojed obložit čtyřmi psy, aby se mohl pohodlně vyspat.

       Literární víkend, který pro nás uspořádala 26.–28. října 2001 Jiřina Vorlová na chatě v Mnichovicích, dosáhl, aspoň co se doby mého působení ve Workshopu týče, rekordu. Nikoliv teplotního: přestože někteří zimomřivější jedinci by možná vzali za vděk aspoň jedním samojedským psem, tak chladno jako loni na Sépaconu přece jenom nebylo. Letošního podzimního Literárního víkendu se zúčastnilo rekordních osmnáct lidí, a navíc čtyři psi.

       V pátek jsem doufal, že stihnu vlak z Prahy do Mnichovic, jímž plánovala jet Jiřina, protože jsem jí slíbil přivézt několik drobností k vybavení chaty a rád bych je vybalil, než dorazí ostatní. Vlak mi však ujel před nosem, a tak jsem chvíli přecházel kolem pokladen, abych sesbíral případné bloudící účastníky, a pak jsem nasedl sám do příštího spoje. V Mnichovicích jsem nedaleko nádraží potkal Zdeňku Lukovskou a Janu Šturmovou, které přijely o vlak dřív a pod záminkou hledání cesty se věnovaly prohlídce místních pamětihodností. Jiřinu prý nepotkaly. Chata nicméně, když jsme k ní dorazili, zamčená nebyla. Již na zahradě jsme zahlédli Ivanu Kuglerovou s Bragim a dalším černým chomáčem chlupů; Ivana se chlubila, že malá černá pudlice Dancy není místní hlídač, nýbrž štěně, které si s Bragim pořídili. Uvnitř chaty jsme pak našli nejen Jiřinu a Gilhada, ale celou tlupu lidí, kteří po příjezdu předchozím vlakem opovrhli jak místními pamětihodnostmi, tak Zdeňkou a Janou, a nechali se od Jiřiny dovést nejkratší cestou na chatu: Mirka Hokeše, Shimpiho, Martina Antonína, Milana Petráka, Lenku Tichákovou a Mílu Lince.

       Byl jsem ubytován v pokoji, o který dosud nikdo neprojevil zájem, ale sotva jsem vybalil věci, dříve než jsem stačil natáhnout prodlužovací šňůru na půdu a odnést do kuchyně padesátilitrový hrnec, došli ostatní k závěru, že zrovna ten pokoj se nejlíp hodí za klubovnu. Bragi sice mou karimatku hbitě uvolnil, jakmile jsem ho vyzkoušel coby polštář, ale když jsem chtěl získat možnost v noci v klidu spát, musel jsem se přestěhovat.

       Páteční večer byl věnován živelným literárním debatám. Ti, kteří svědomitě poslali své povídky včas předem po Internetu, se o nich bavili s těmi, kteří je svědomitě předem přečetli, jiní se snažili přečíst aspoň část povídek těch méně svědomitých, Ivana probírala s přítomnými autory také povídky pro chystaný erotický sborník a já jsem vybalil fotoaparát s bleskem, že zkusím udělat několik fotek. Během večera dorazili Pavouk, Wulf s fotoaparátem a medovinou a Slavoj Ševců – Slávka můj blesk obzvlášť potěšil. Bragi prchl před dovádějící Dancy, aby mohl v klidu odpočívat, Martin usnul na posteli uvolněné Bragim, přestože se Míla Linc snažil navést Dancy, aby ho kousla do nosu, a já jsem chvíli radil Mílovi jak se se štěnětem nejlépe dorozumět, ale nakonec jsem se také odebral spát. Cestou do spacáku jsem si uvědomil, že jsem na fotoaparátu špatně nastavil čas závěrky, takže fotky budou nejspíš vypadat všelijak.

       V sobotu dopoledne jsme až do deseti hodin vstávali a snídali, přičemž kdo dřív vstal, mohl déle a vydatněji snídat. Krátce před desátou přivezl vlak z Prahy Františku Vrbenskou, která v pátek večer přednášela v Třebíči a dnes byla na nohou už od čtyř ráno, aby stihla vyzvednout doma fenky Amálku a Míšu. Bragi je nadšeně přivítal, a jen díky tomu, že ani jedna z nich zrovna nehárala, nerozroste se Františčin zvěřinec o Bragiho štěňata. Ivaně se zatím podařilo vzbudit poslední ospalce a donutit je, aby se připravili k cestě na zlenický hrad. Návrat naplánovala na čtvrtou odpolední. Když zavelela k odchodu, chyběli ve skupině jen Jiřina s Gilhadem, kteří se výletu do dávno známých končin zřekli ve prospěch čekání na další účastníky a přípravy večeře, Slávek, který se jim nabídl ku pomoci, a já. Nejen, že se mi podařilo odchod zmeškat, ale navíc jsem málem zapomněl na chatě fotoaparát, a než jsem se pro něj vrátil, zmizeli mi výletníci spolehlivě z dohledu.

       Když jsem je chtěl dohonit a fotografovat, a zvlášť když jsem se zapomněl vybavit mapou, měl jsem se asi nejdřív zeptat na cestu. Zabloudit se mi podařilo ještě rychleji než obvykle, mapa, již jsem při tom potkal na mnichovickém náměstí, mi pomohla jen z části, a záhy jsem se i rozešel s poslední turistickou značkou, když zvolila směr příliš odporující mým představám. Vzdal jsem se myšlenky na pronásledování Ivaniny skupiny, pustil jsem z hlavy plánovaný cíl výletu a podíval jsem se na hodinky, kdy budu muset začít myslet na cestu zpátky, aby mi ostatní nesnědli večeři. Kupodivu jsem se zanedlouho v Mirošovicích přesvědčil, že jdu aspoň zhruba správným směrem, napojil jsem se tam na příhodnou turistickou značku, a mapa v Senohrabech na nádraží mi dokonce prozradila, že jsem nejspíš zabloudil na nejkratší cestu. Svitla mi tak naděje, že mě od ostatních dělí jen náskok, jejž jsem jim dal prohlídkou Mnichovic, a že se zvolna zmenšuje, i vykročil jsem rázně směrem na Zlenice.

       Tabulka „Zlenice Hláska“ stručně pojednává o tom, jak se hrad změnil na zříceninu. Visí na rozcestníku turistických značek, za nímž se rozkládá nepřehledná houština mladého stromoví a křoví. Po krátkém průzkumu jsem zjistil, že vysoký svah nad mlázím je jenom železniční násep, v lesíku samotném by se i zkušenému zálesáku, zvyklému chodit po stezkách srnčí zvěře a cestičkách toulavých psů, hodila mačeta, protože tamní pěšiky patří jen králíkům, a hrad se podle všeho tam v trávě mezi smrčky také neskrývá. Když mě ven z houští vylákal psí štěkot, našel jsem jenom naprosto neznámé lidi s neznámými psy, náhodou jsem však pohlédl od rozcestníku na druhou stranu přes potok, a spatřil na protějším kopci skrz větve statných listnáčů siluetu hradu.

       Zřícenina je to zřícená opravdu ukázkově: Nejzachovalejší část hradu, čtverhraná věž, připomíná tak trochu divadelní kulisu, neboť má jenom jednu stěnu, a navíc polorozpadlou. Bylo půl druhé, když jsem tam dorazil, a po ostatních ani stopy. Chvíli jsem bloumal kolem, vyfotografoval trosky Zlenic a vyhlížel, jak jen les dovolil, zda někde nezahlédnu Ivaninu skupinu, ale kolem chodili jenom cizí lidé a cizí psi a nahoru na hrad odbočila jen cizí rodinka s dětmi. Dal jsem proto sbohem zpustlému hradu a vykročil cestou, již jsem dle vzpomínek na senohrabskou mapu odhadl na zkratku směrem k Ondřejovu; přišlo mi jako dobrý nápad podívat se na zpáteční cestě na tamní hvězdárnu.

       Cesta se ukázala být zkratkou do Senohrab, ale na rozcestí turistických značek jsem tam pak stejně zvolil směr Ondřejov. Zbývaly mi dvě hodiny času a procházka přes Hrusice, kterou mi doporučil ochotný domorodec, mi přišla příliš krátká: dorazit příliš brzy, mohl bych být ještě zapojen do vaření večeře.

       Na dohled Ondřejova jsem si vyfotil radioteleskopy a v parčíku hvězdárny jsem si vyzkoušel samospoušť, abych měl na snímcích z výletu aspoň někoho z účastníků Víkendu. Těšil jsem se, jak s pomocí samospouště pořídím skupinovou fotku opravdu všech účastníků, sebe nevyjímaje, a schoval jsem si na to poslední políčko filmu. To už jsem ovšem věděl, že k večeři dorazím s mírným zpožděním, protože vzdálenost z Ondřejova do Mnichovic jsem trošku podcenil.

       Přihnal jsem se k Jiřině na chatu vyhladovělý a uštvaný ve čtvrt na pět. Na zahradě četla povídky Jarka Nováková a někde uvnitř chaty přebýval Jakub Kočí, ale po Ivanině skupině výletníků ani vidu. Jen slechu – Jiřině telefonoval ve tři hodiny mobilem Martin, že šli přes Hrusice, právě dobyli zlenický hrad a na večeři se nepochybně nejméně o hodinu opozdí.

       Celý zbytek odpoledne a větší část večera jsem věnoval obnově sil. Nejprve jsem se najedl čočky, již měla Jiřina uvařenou, už když jsem přišel, pak jsem si spolu s Ivaninými navrátilci, již dorazili kolem půl šesté, naložil porci těstovin se sýrem, a když jsem ji do sebe, prokládaje jídlo odpočinkem, nasoukal, připojil jsem se k opékání buřtů. Tou dobou už byla dávno tma, a tak jsem skupinové fotografování odložil na ráno.

       Když nás nebesa pod pohrůžkou deštěm zahnala do chaty, zahájila Ivana workshop. Jiřina s Gilhadem uspořádali nábytek tak, abychom měli všichni na čem sedět, a zatopili. Po zkušenostech z páteční noci dost přesně odhadli, jak mnoho je kam potřeba přikládat, a tak si psi možná počínali příliš opatrnicky, když uléhali na místa dobře obložená lidmi. Pavouk, nejlépe obložený psy, dokonce sice snad vydržel část workshopu a nepřišel o kolování Wulfovy medoviny, ale záhy útulné atmosféře podlehl a usnul.

       Nevím jak nejlépe popsat průběh workshopu, proto jej popisovat nebudu. Zapojil jsem se ostatně pouze do hanobení všech povídek, které jsem přečetl, a pak, když přišla řada na texty, ke kterým už jsem neměl co říct, odebral jsme se spát. Tím pádem jsou mi osudy ostatních neznámé až do pěti ráno, kdy se všichni dosud bdící shodli, že už nemá smysl ukládat se k spánku, sbalili si věci a vyrazili na vlak. Jiřině, jež tou dobou spala, nechali na rozoučenou po osmdesáti korunách, o kterých prý večer mluvila jako o ceně Víkendu. Protože tím zmařili můj záměr skupinové fotografie, protože film jsem dosud nedofotil, natož abych jej dal vyvolat, a protože, jestli snímky z pátečního večera nevyjdou, budu mít vlastně jenom obrázky ze soukromé procházky, nebudu dělat žádnou fotoreportáž a zájemce o ni toliko odkážu na Wulfa.

       Bílý den zastihl v Mnichovicích kromě Jiřiny, Gilhada a mě už jenom Mirka, Shimpiho, Milana Petráka, Pavouka, Lenku a Mílu Lince. Ukázalo se, že osmdesát korun byl pouze předběžný odhad, ale když většina už zaplatila právě tolik, upustila Jiřina od přesných výpočtů a vybrala od nás stejnou částku; zbývá doufat, že skutečné náklady byly nižší, a ne vyšší.

       Myslím, že předčasný útěk většiny účastníků nebyl ani v nejmenším projevem nespokojenosti. Obzvláštní dík si Jiřina zaslouží za nápad vybrat a rozšířit povídky k rozboru předem. Využít k tomu, jak se poslední dobou rozmáhá Internet, se ukázalo také velmi šikovným, protože ze všech osmnácti účastníků Literárního víkendu má jenom Jarka s přístupem k e-mailu problémy. Díky tomu, že stejným způsobem jako literární program Víkendu připravuje Jiřina také workshopy na větších conech, máte se na co těšit, i kdybychom zůstali věrni novodobé tradici stěhujících se Literárních víkendů a do Mnichovic se vícekrát nevrátili.