Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

Teorie memů, v anglickém originále The meme machine, je jistě zásadním dílem celého oboru. Susan Blackmoreová pracuje s Dawkinsovou původní myšlenkou, pronesenou jaksi na okraj Sobeckého genu, a rozvíjí ji v ucelenou teorii. Pokud pomineme internetové zdroje, zase tolik publikací relativně laický zájemce o obor k dispozici nemá – což už samo o sobě je důvodem se s publikací blíže seznámit.

       Minimálně před sebou máme fascinující pokus převést metodiku evoluční biologie a genetiky na pole, které si zatím humanitní vědci hájí — tedy do oblasti sociologie, kulturologie či psychologie (z hlediska čtenářů polemik vycházejících ve Vesmíru je v tomto ohledu obdobný jiný přesah Antona Markoše z knihy Tajemství hladiny, která naopak radí biologům, aby se inspirovali metodami věd humanitních, tedy třeba textologií či hermeneutikou).

       Dosavadní vstupy „odjinud“ na pole lidské kultury byly každopádně podniknuty velmi nahrubo, ať se o ně pokusila třeba freudovská psychoanalýza nebo sociobiologie. Memetika je v tomto ohledu prostě dalším pokusem v řadě, jehož adekvátnost (respektive v evoluční terminologii spíše úspěšnost) jen těžko predikovat. Každopádně je tato nová věda minimálně vybavena značným terminologickým aparátem, v němž, jak se alespoň chlubí internetové zdroje, kromě genetiky najdeme např. i imunologii, lingvistiku, sémantiku, epidemiologii...

       Stručně k obsahu knihy: Autorka samozřejmě vychází z Darwina a Dawkinse. Postupně se dostává k otázce, nakolik jsou memy typické výhradně pro lidský rod. Ukazuje, jak mohou memy působit dokonce proti genům (původní sociobiologie poněkud krachuje právě na očividně obrovském množství lidských kulturních forem, nad nimiž každý sobecký gen uroní jen smutnou slzu a přemýšlí, zda by se nemohl z našeho genomu vyloupnout a raději pro své další šíření nastoupit cestu osamoceného viru) a nakonec dojde i na tak divoké spekulace, že memy a velké mozky mohou mít třeba souvislost i s vyhynutím neandrtálců. Ostatně, on už vznik lidského mozku byl od počátku určitým oříškem, na němž se ani spoluobjevitelé vývojové teorie Darwin a Wallace nakonec navzájem vůbec neshodli.

       Odpůrci označují memetiku za „coctail-party science“. V této souvislosti je pro celý obor jistě potěšitelné, že se Blackmoreová v knize snaží se o poněkud preciznější definice, co všechno memem je a co jím už není.

       Následuje podrobný memetický výklad evoluce lidského jazyka, sexuálního (reprodukčního) chování, altruismu, náboženství, vědy, magie i tzv. paranormálních zážitků (od věštění a zkušenosti klinické smrti až po představu, že jsme byli uneseni mimozemšťany). V posledním případě je autorka skeptická, ukazuje však, jak lze prostřednictvím evoluční teorie objasnit i šíření memů „nepravdivých“.

       Až potud se jedná o precizní rozvinutí původní Dawkinsovy myšlenky (respektive memu), nyní však podle mého názoru přichází skutečně kontroverzní část knihy. Jaký to má všechno vztah k nám? Jsme něčím jiným než našimi memy? Autorka odpovídá v zásadě záporně, navíc jí memy náhle splývají ne třeba s tvůrčím vědeckým či uměleckým procesem, ale začíná je pokládat za cosi na způsob nutkavých myšlenek, neuróz a patologických stavů.

       A protože dospívá k závěru, že žádné „nememetické vlastní já“ neexistuje, musí nějak vysvětlit subjektivní pocit individuálního vědomí. Ten pak označí jako egoplex a vyhlásí mu téměř válku.

       Nepřekvapuje už ani, že ve snaze nějak „uniknout“ memům či egoplexu Blackmoreová končí v těsné blízkosti buddhismu. Smutný závěr, který minimálně v mém egoplexu spouští spíše alergickou reakci. Především však opět uslyšíte memy, ovšem memy, které tentokrát mají navíc příchuť frází pouťových guruů či námezdných psychoterapeutů: „život v přítomnosti“, „odbourání falešného já“, „věnovat všemu stejnou pozornost“, „nechat rozhodnutí vznikat samovolně“ apod. Jak ovšem mohou ve světě „nic než memy/geny“ nějaká lidská rozhodnutí vůbec vznikat samovolně, tedy jinak, než zas jen prostřednictvím memů?

       Asi každý člověk samozřejmě někdy pocítil, že je by bylo dobré nedostat se pod vládu memů určitého typu (alespoň těch, jimž jsme dosud unikali — o to se ostatně starají imunomemy v našich stávajících memplexech a spustí příslušné alergické reakce). Televizní reklamy, rozhovory kolemstojících ve frontě v supermarketu, přeplněný dopravní prostředek či ideologické školení jsou poněkud banálními příklady této kategorie. V tomto smyslu je snaha vyskočit z vleku memů pochopitelná, vyžaduje však, že jsme ještě něčím jiným než našimi geny a memy. Richard Dawkins si to myslí („My jediní na Zemi se můžeme vzbouřit tyranii sobeckých replikátorů,“ napsal Dawkins v Sobeckém genu), Susan Blacmoreová očividně ne. („Jen tak můžeme být skutečně svobodní – ne proto, že se vzbouříme proti tyranii sobeckých replikátorů, ale protože pochopíme, že není, kdo by se bouřil.“)

       Myslím ostatně, že se autorka dostává do klasického rozporu všech teoretiků determinismu a odpůrců svobodné vůle. Je velmi příjemné sdělit kolegovi, který právě „chytil“ nějaký nám nepříjemný mem, že se pouze stal obětí agresivní psychické infekce. Sotva si to však budeme myslet sami o sobě. O tom, že ego/vědomí/duše je pouhým konstruktem, totiž s oblibou přesvědčujeme především ty druhé. Pouhým konstruktem je přece jejich duše.

       Blackmoreová ostatně při psaní své publikace jen stěží pochybovala o svém svobodném já. O jejím egoplexu může vypovídat i úvodní poznámka Richarda Dawkinse, že je to „autorka obávaná stejně jako paličatá“.

       Ony závěrečné, řekněme „filozofické“ interpretace představují zásadní problém nejen této knihy, ale vlastně i do důsledků dovedené memetiky jako takové. Takto pojatá teorie memů, tj. nepodepřená či alespoň nekorigovaná nějakou další „autoritou“, je totiž z vlastní definice pouze dalším chodem v bohaté memetické hostině. Není o nic lepší nebo horší nebo snad objektivně pravdivější než jakákoliv teorie konkurenční. V takovém případě ji snad ale ani nemá smysl formulovat, protože se o ní nedá vlastně nic dalšího říci.

       Poněkud komické pak je, když autorka v závěru knihy pokládá za nějakou přednost, pokud se z nás rozbitím vlastního egoplexu stanou jedinci vybavení altruističtějším vztahem ke svému okolí. Máte snad (a můžete vůbec) být altruističtí k něčemu, co je zase jen dalším falešným egoplexem? Komu že to pak autorka vlastně v úvodu děkuje? A proč vlastně? Rozpory memetiky dovedené „do extrému“ (nebo do důsledku?) jsou všudypřítomné.

       V jazyce memetiky, který by snad přišel akceptovatelný i stoupencům Blackmoreové, však zbývá přidat ještě další porci kritiky: Kniha v rozporu se svou průvodní pověstí a precizností výkladu není ani zcela ideálním memem.

       Jan Zrzavý v doslovu k publikaci zmiňuje gen, který otce nutí zahubit své dcery a jejich maso použít jako stravu pro vlastní potomky mužského pohlaví. Tento učebnicový příklad zmutovaného mužského chromozómu Y se překvapivě může v populaci šířit. Nuže, stejně jako existují tyto řekněme misogynní geny, mají zřejmě i svoji memetickou obdobu.

       Snad je tedy mé hodnocení pod vlivem memů této kategorie, ale nemohu se ubránit dojmu, že Dawkinsova předmluva i Zrzavého doslov byly nakonec zajímavějšími a vtipnějšími memy než vlastní kniha – a to i přes pověst, která ji provází. A to i bez ohledu na to, že Zrzavý v doslovu nakonec tvrdí, že nejsme ničím jiným než souborem genů a memů a tak vlastně souhlasí spíše s postoji Blackmoreové.

       Výkladu totiž podle mého názoru chybí jedna složka memů úspěšných v určitém prostředí, humor a nadhled. Memy jako psychická struktura nemusí mysl infikovat jen ve vzorcích „nebeská odměna-pekelné zatracení-musíš mě šířit dál“, ale mohou minimálně pracovat i s jinými schématy, řekněme více povznášejícími. Slovo psyche znamenalo v řečtině přece jenom motýla.

       Možná nejsme ničím jiným než našimi geny či memy, ale přesto snad můžeme současně uchovat našim egoplexům zbytky (snad iluzivní) výjimečnosti alespoň tím, že přiznáme, že se jimi lze dobře bavit. Nebo jinak řečeno, jak tvrdí i v knize zmiňovaný memetik a filozof Denneth, díky egoplexu si nakonec usnadníme a obohatíme náš (?) život.

       Tím vším není nijak řečeno, že sbírka memů, kterou v podobě recenzované knihy vytvořila jiná sbírka jménem Susan Blackmoreová, nestojí za pozornost. To jistě ne. Na našem trhu podobné dílo zatím není a jedinou snadnou dostupnou alternativou jsou zatím informace dostupné na Internetu. A knihu je rozhodně třeba přečíst i kvůli doslovu Jana Zrzavého, kde zjistíte, proč lidé bravurně řešící diferenciální rovnice mají málo dětí :-).