Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

       V roce 1856 se v Londýně narodil neurofyziolog Charles Scott Sherrington, mj. autor termínů neuron a synapse. Roku 1890 jako první naplno řekl to, co se tušilo: že kromě odjakživa známých pěti smyslů máme ještě přinejmenším jeden. Tento šestý smysl nazval propriocepce a definoval jako „vědomí relativní polohy trupu a končetin v prostoru“, tedy jakési vnímání svého fyzického já (díky němuž s pomocí zraku a citu pro rovnováhu cítíme své tělo jako svoji proprietu, tedy vlastnictví). O důležitosti tohoto smyslu by mohli vyprávět zejména kosmonauti. Sherrington zemřel roku 1952.

        

       V roce 1901 vychází v Vídni práce „O projevech aglutinace normální lidské krve“. Její autor, patolog Karl Landsteiner, už loni prohlásil, že „krevní sérum normálního člověka je často schopno shlukovat červené krvinky jiného zdravého jedince“. Ve snaze tento jev vysvětlit odebral krev sobě a jedenadvaceti kolegům a zjišťoval reakci každého vzorku krvinek na každý vzorek séra. Ve zmíněné publikaci pak prezentuje výsledek – existenci tří krevních skupin. Za dva roky na Landsteinerův popud dva kolegové objevili skupinu čtvrtou (nejvzácnější, v původních 22 vzorcích chybějící).

        

       Přesně po pěti letech (v listopadu 1906) přednáší ve Spolku českých lékařů v Praze psychiatr Jan Janský o svém poznatku (učiněném na 3160 „bláznech“), že lidskou krev – ať člověka zdravého či duševně nemocného – lze rozdělit do čtyř skupin. O nějakém Landsteinerovi nikdy neslyšel.

        

       V roce 1921 skotský lékař Alexander Fleming zkoumal bakteriální kulturu získanou z výtěru nosu. Přitom ji náhodou kontaminoval nějakou cizí bakterií. A nestačil se divit, jak byl vetřelec tím „mokrým z nosu“ bit! Enzym za to odpovědný dostal název „lysozym“. Později Fleming zjistil, že lidský lysozym obsahují i sliny, sperma, mateřské mléko a také slzy. Flemingovi kolegové vzpomínali, jak si kapali citron do očí, aby ronili materiál k pokusům – buď dobrovolně, nebo za bolestné tři pence... Bohužel lysozym, tak účinný na neškodné bacily, téměř nepůsobil na ty patogenní... To dokázal až další Flemingův objev – penicilin.

        

       V listopadu 1931 umírá v Londýně šestasedmdesátiletý lovec mikrobů David Bruce. Jeho jméno přetrvává v názvu rodu baktérií (Brucella) i v jím způsobované nemoci zvířat (brucelóza), v humánní medicíně je pak spjato se spavou nemocí. Ta ještě koncem minulého století kosila v některých oblastech Afriky až desítky procent obyvatel... Bruce koncem 19. století odjíždí, dobrovolně, dokonce musí nadřízené přesvědčovat, rovnou do centra jedné z jejích epidemií – jihoafrického Natalu. Žije a pracuje tam s manželkou v podmínkách, které si dovedeme stěží představit... a objevuje původce nemoci (bičíkovce rodu Trypanosoma) i jejich přenašeče (především mouchu tse-tse). Stačí pak už „jen“ vymýtit příbřežní křoviny, kde moucha žije, a domorodce přestěhovat dál od jezer a toků.

        

       V roce 1986 volají kentského venkovského veterináře Colina Whitakera k nemocným kravám. Zvířata se chovají „jako šílená“. Následují výzkumy, jejichž výsledkem je za jedenáct měsíců odborná publikace s prvním popisem choroby nazvané bovinní spongiformní encefalopatie (BSE), proslavené brzy jako „nemoc šílených krav“. Zrodil se problém, který se do deseti let v podobě nové varianty Creutzfeldt-Jakobovy choroby přenesl i do medicíny humánní.