Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

Týdeník Reflex vyhlásil – chcete-li – akci: vyzval několik autorů, aby vymysleli scénář pro teroristické akce. Napsal jsem tohle:

        

Začnu radostným, ba optimistickým zjištěním – není tak zle, aby nemohlo být mnohem, mnohem hůř. Jak se totiž ukazuje, oficiální žvástalové tentokrát mimořádně nelhali, ba pravdu měli, když tvrdili, že nejde o islámskou válku proti křesťanům (nebo pseudokřesťanům). Kdyby tomu bylo jinak, bylo by nám ouvej.

       Počítejte se mnou. V Evropě žije zhruba 13 milionů muslimů. I v tak umírněných, vpravdě uprděných společnostech jako je naše, tíhne sedm až patnáct procent obyvatelstva k extremismu. Kdybychom šli na průměrnou hodnotu deseti procent, bylo by v Evropě 1,3 milionu muslimů. Kdyby jeden z tisíce z těchto extremistů byl extremistou skutkem, nikoli hubou, bylo by to třináct stovek rozběsněných machometánů. Kdyby jedno procento z nich, tedy pouhých třináct z nich, zaměřilo pozornost na naši republiku, dokázali by ji obrátit naruby.

       Zatím si stačíme republiku obracet na ruby sami.

       Stačilo pár vtipálků, kteří posílali poštou v obálce šumák a Pedik, a bezmála se zhroutil systém požární ochrany. Hasiči ve skafandrech pobíhali po republice a sbírali poštovní obálky s Tixem a všichni na to koukali v televizi a řvali hrůzou při pomyšlení, že jim někdo pošle Tix, a co si počnou, skafandru nemajíce? A vtipálkové utíkali do papírnictví pro obálky a známky a cestou si skočili do sámošky pro krupičkový cukr.

       Zatímco se toto dělo, někdo zapomněl panzerfaust u ruzyňského letiště a už se k Ruzyni valí jednotka pádušistů, aby obsadila čáru Buštěhrad – Kopanina. No jo, ale my máme ještě letiště v Ostravě Mošnově a v Brně! Pak někdo nechá batoh na koruně přehrady ve Slapech, načež bude nasazena jediná ponorka ve výzbroji AČR, schopná svými torpedy krýt prostor až po Ždáň, jenže na ochranu Lipna už nestačí. V tu dobu přistane na vrcholu Žižkovské věže helikoptéra a ministr Gross bude tam držet tiskovku a bude megafonem sdělovat dole shromážděným novinářským hyenám a pitomcům, že jedno z mimin Davida Černého je plné hnojivové výbušniny a že bohužel není známo, které z nich to je. Tiskovka se předčasně rozprchne, protože veřejnoprávní televizní padouši ukradnou pro zpestření pořadu Klekánice pohyblivý taras OT 64 střežící Svobodnou Evropu a investigativní novináři budou slídit po autobazarech. Do té doby praskne, že v několika dopisech označený výroční známkou České pošty POUZE PRO POUŽITÍ K ANTRAXOVÉ KORESPONDENCI byla vsypána kostní moučka slušovického původu, což bude důkaz, že Čubovy temné nitky jsou napojeny na Usámu bin Ládina, jak odhalí neúnavný Stanislav Devátý. Známý psychiatr doktor Jan Cimický nařídí hospitalizaci sama sebe, jelikož nával pacientů provalí hradbu jeho otrlosti.

       V tu dobu už veškerá armáda, policie, hasičský sbor, sbory Červeného kříže, rozmanité myslivecké jednoty, bude spotřebována na střežení mostů, tunelů, komínů, budov vyšších než 30 m, benzinových pump o větším počtu stojanů než 12, chemických provozů, Dukovan a Temelína, letišť a nádraží. Nehašené požáry, nestíhaní gangsteři z ukrajinské mafie, kňouři pobíhající po pěší zóně a rušící promítání v multiplexu Galaxie taky nepřidají na klidu, načež Václav Havel po poradě s dalajlámou se odhodlá vyhlásit na nejbližším zasedání Bezpečností rady, avšak sejde z toho: znervóznělý Václav Klaus ho tam ve zmatku nevpustí, ba vyžene se slovy „A vy jste kdo!“

       Toto se stane nebo nestane, ale rozhodně se státi může, aniž jediný terorista, jediný radikální muslim, neřkuli Erasim Kohák, hne prstem.

       A teď si představte, jaká apokalípa a kalamajka by nastala, kdyby terorista hnul prstem! Čemuž, jak figura ukazuje, nelze zabránit.

       Lze tomu ale čelit, klidem (trochu humoru neškodí) a akceptancí imperativu paradigmatického charakteru: neblbnouti, neposrati se. I kdyby terorista hnul prstem, a teď jsem vážný, velmi vážný.

       Takhle to bylo napsáno v tom Reflexu. Pan šéfredaktor Bílek podle všeho nebyl nadšený ani z mého výkonu, ani z výkonu mých kolegů. V úvodníku napsal, že jsme se z úkolu vykroutili a v podtextu znělo politování nad tím, že nejsme žádní profesionálové a že máme v hlavě řezanku místo mozku, rozhodně máme méně mozku než američtí kolegové, kteří na objednávku CIA vymýšlejí skutečné scénáře.

       Jsem poslední, kdo by mu to vymlouval. Nicméně si myslím, že v jednom nepatrném ohledu nám křivdí. Myslím si totiž, že každý scénář skutečného teroristického aktu má v sobě prvky grotesky.

       Představte si kroužek zasmušilých, usilovně přemýšlejících mužů. Jednu tvář poznáváme – je to tvář muže s dlouhým plnovousem, s výrazným nosem a podmanivýma očima tvaru, jemuž se říká oči mandlové. Ano, je to Usáma bin Ládin. Muži přemýšlejí o tom, jak zasáhnout Ameriku v nejcitlivějším místě. Sedí tu už několik hodin a zatím nic nevymysleli, kromě několika banalit, jako je pozvánka pro George Bushe do Dallasu s projížďkou pod viaduktem.

       „Nic jsme nevymysleli,“ konstatuje Ládin netrpělivě. „Máme hlavy vymetené, jako kdybychom holdovali alkoholu, tomu ďaurskému vynálezu! Na nic jsme nepřišli, ani ty, Atto, jsi na nic nepřišel!“

       „Mě jenom tak napadlo… ale ne, to je pitomost.“

       „Neostýchej se. Kde není žádný nápad, je i náznak čehokoli sebeméně podobného náznaku nápadu vítáno.“

       „Můj synovec má počítač a hraje na něm hry.“

       „No toto!“ Ozve se z několika stran. „Počítač! Tak dekadentní ďaurská, Alláhovi nemilá věc!“

       „Pokračuj, Atto,“ přeruší protesty Usáma bin Ládin.

       „Já jsem ho pozoroval, jak si na počítači hraje.“

       „Ccc…ccc..“ syklo to kolem nespokojeně a Usáma předvedl, že jeho měkké mandlové oči dovedou metat blesky.

       „Není moc šikovný, můj synovec. Hrál si hru, která se jmenuje Flight simulator, Letový simulátor. Chtěl by se proletět nad New Yorkem, ale nějak se mu vždycky stane, že nabourá do Světového obchodního centra.“

       „Co sem plete ten…“ zareptal někdo, ale zmlkl, když si všiml, jak vážně hledí Usáma na Attu.

       „Umíš létat, příteli?“ otázal se Usáma.

       „Neumím,“ odpověděl otázaný poté, co se bezvýsledně pokusil polknout. „Ale naučím se.“

       Čímž se dostáváme k druhému dějství oné veselohry. Jsme v letecké škole. Pan učitel je veselý chlapík, bývalý veterán z Vietnamu, jak o sobě rád prohlašuje, ve skutečnosti veterán práškování kukuřičných lánů ve státě Iowa.

       „Takže pánové by si přáli naučit se létat. Skvělý nápad!“ pokyvuje učitel žoviálně. „Začneme startem…“

       „To přeskočíme,“ řekl Atta.

       „Jakže?“

       „Nechceme se naučit startovat.“

       „Co tedy chcete?“

       „Chceme se naučit létat,“ odpoví Atta. Chtěl by dodat „prašivý ďaurský pse“, ale raději pomlčí.

       „Létat, létat…“ opakuje učitel.

       „Jste letecká škola?“

       „Jsme letecká škola.“

       „Tak nás naučte létat, a s nějakým startováním se nezdržujte.“

       Učitel se nuceně zasměje.

       „Veselá kopa. Pytlík smíchu. Já vím. Ale on vás přejde humor, mládenci, až se dostaneme k přistávání.“

       „Ne. Humor nás nepřejde,“ řekne Atta.

       A tak začal kurz, o kterém večer vyprávěl pan učitel doma jako o nejlegračnějším kurzu, jaký kdy zažil.

       Ale teď změňme téma. I když si myslím, že všechno má své humorné rysy, terorismus nevyjímaje, celá ta záležitost má kupodivu i svoji vážnou stránku – a té bych se v této druhé a zároveň závěrečné část věnoval.

       Hned zkraje bych rád upozornil na jev, který mi připadá zajímavý: rozdělena není naše politická scéna – s výjimkou komunistů, kteří zastávají svoje tradiční postoje. Zato politické strany, kterým zjednodušeně říkáme státotvorné, táhnou za jeden provaz a eventuální rozpory jsou uschovány v podpalubí. Rozhodně přinejmenším navenek politická reprezentace vystupuje důstojně a sebevědomě a hlásí se k zodpovědnosti vyplývající z příslušnosti k mezinárodnímu společenství demokratických států. Náš pan premiér je v tuto dobu ve Spojených státech a vystupuje tam tak, že o něm v novinách píší, že je jestřáb! Přiznám se, že to pro mě je překvapení – zejména po zkušenostech s postoji naší vlády vůči spojeneckým zásahům v Jugoslávii, a že to pokládám za překvapení pozitivní. Vědomí ohrožení jako by politické elity probudilo z hašteřivého snu a ony se soustředily měrou jindy nevídanou na otázky bezpečnosti státu. Reforma armády, o které se hovořilo spíše jako o jakémsi akademickém cvičení, je tu nyní na pořadu dne jako bezprostřední nutnost. Do 11. září jen málokdo chápal falešnost teze, že jsme státem bez nepřítele a tudíž že armáda je pouhý jedlík peněz sloužící k účelům dekorativním a symbolickým, něco jako Hradní stráž ve velkém. Po 11. září naopak jen málokdo nebezpečí bagatelizuje. Tato změna postoje, nebo přinejmenším vytříbení postojů k spojeneckým závazkům navenek a k potřebám obrany dovnitř, to je myslím nesporné pozitivum.

       Hovořme ale o komunikaci, tedy o debatách, které se vedou v méně viditelných patrech politické struktury, které se vedou v tisku a probíhají i ve veřejnosti. Zde naopak jsme svědky velikého kvasu a jitření. Přemýšlivý člověk se dostává do konfliktu s jinými přemýšlivými lidmi i sám se sebou – cítí potřebu prověřit vlastní názory a z nich plynoucí praktické postoje. Pokusím se o to, a předesílám, že spíše se vám svěřím se svými pochybnostmi než jistotami – těch jistot totiž není tolik, aby stály za řeč.

       To, co mě zajímá už dlouho, vlastně celou dobu, co se pokouším přemýšlet o světě kolem sebe, je jev, který si pro sebe nazývám termínem pozitivní rezonance na akt zla. Čtyři dny po agresi proti World Trade Center jsem v Lidových novinách napsal, že mladí lidé budou nosit už příští sezónu trička s grafickým zobrazením Twins a útočícího letadla. Byl jsem za to kritizován – že jsem pesimista, ba defétista. Kritici měli částečně pravdu, opravdu jsem se mýlil v odhadu. Mladí lidé ta trička příští sezónu nezačnou nosit. Dostala se do prodeje ještě toho týdne, za pět dolarů kus a do prodeje přišla ve dnech, kdy se z trosek nepodařilo vyprostit ani dvě procenta zavražděných obětí. Cynismus? Ne. Je to výsledek dlouhého vývoje, je to nevyhnutelný důsledek, jak jsem řekl – určitých vlastností svobodné společnosti, a bez nich by společnost nebyla svobodná.

       Pokusím se poukázat na některé črty této pozitivní rezonance na akt zla v jejích praktických projevech.

       V každé zemi Západu operuje vrstva takzvaných protivníků systému. Pohybuje se ve virtuálním prostoru, vymezeném umělými politicky korektními pojmy – přičemž pojem systém patří k těm nejdůležitějším.

       Už to není stát, nebo vlast, nebo národ: hovoří se o systému, přičemž systém je vnímán jako cosi implicitně zavrženíhodného. To uvolňuje ruce. Když řeknu „jsem nepřítelem státu“, nezní to pěkně a navíc riskuji; stejně málo pěkně zní prohlášení „jsem nepřítelem svého národa nebo vlasti“. Ale že jsem nepřítelem systému? Takové prohlášení vhání radostné vzrušení do tváří. Podstatným rysem takového pojmu je jeho obsahová nevyhraněnost: do systému patří veškerá správa státu civilní i vojenská, soudní a policejní orgány, ale samozřejmě i struktury ekonomické. Není jasno, co by ze státu zbylo, kdyby se z něho vypreparoval systém, jako když Bradbury ve své povídce vypreparoval kostru z lidského těla. Ale obsahovou nevyhraněností si odpůrci systému hlavu nelámou. Jakmile se pak ve světě vyskytne cokoli, o čem se domnívají, že podporuje jejich rezistenci vůči systému, projeví vůči tomu sympatii, pokud to jen trochu jde – a pokud je to jev tak odpudivý, jako manhattanská megavražda, pak aspoň pochopení.

       Možná, že jsem užil příkladu příliš jednoznačného. Ta pozitivní rezonance na zlo má steré podoby, mnohdy velmi jemné. Dovolte abych se vrátil k tomu, co se stalo 11. září. Došlo k teroristickému útoku, k megavraždě, k válečné agresi. Na dolním Manhattanu dosud strmí příšerná hora jakožto nepopiratelný fakt. Ovšem fakt může být různě chápán a interpretován. Může sloužit jako argument a podivuhodně zapadá do v podstatě libovolného ideového kontextu. A právě to je charakteristické pro soudobé debaty. Sám fakt zločinu nepopírá skoro nikdo – s výjimkou extremistů. Liší se však pohledy na příčiny, tedy na to, co vedlo k 11. září, a liší se pohledy na důsledky, tedy na to, co se má dít dále. Tyto rozdílné koncepty tu byly i před jedenáctým zářím a docházíme tedy ke zjištění, že vlastně v postojích se nic nezměnilo, že ta multiplikovaná hrůza nikoho, nebo snad jen málokoho, přiměla ke změně názoru.

       Pokud jde o zlo samo – je to ošidná kategorie. V plné nahotě ho dokážeme vnímat ve zpětném pohledu, kdy jsou zřetelné jeho důsledky. Připomeňme si některé historické příklady politické zběsilosti v minulosti, hrůzovládu francouzské revoluce, Gulag revoluce komunistické, nacistické koncentrační tábory a agresivní války. Jenže v době, kdy hnutí, jež tyto hrůzy způsobily, teprve nastupovaly, jen ti nejprozíravější lidé chápali důsledky a předpovídali, co nastane. Síly zla se velmi často maskují nadějí – využívají lidské touhy po změně, po změně náhlé a radikální, po změně skokové. Lidé prostě touží, aby někdo přišel a něco udělal a bylo lépe, pokud možno ihned. U zdrojů těch nejhorších historických zvěrstev najdeme naději. Právě proto, že naděje dokáže lidi oslepit stejně jako slunce.

       Pozitivní rezonance na zlo je složitý jev s dlouhou historií. Sahá hluboko do evropské kulturní minulosti, jistě do romantismu a možná ještě hlouběji, do křesťanské tradice, kde je spjata s otázkami viny a trestu, otázkami hříchu a odpuštění – a snad k samotnému Kristovu učení. Bez ní bychom patrně byli společností fanatickou, společností černobílého vidění, společností neschopnou sebereflexe.

       Když předstoupíme před zlo, jsme šokováni a zároveň upadáme do rozpaků – i za toho předpokladu, že nejsme zaslepeni a dokážeme zlo jakožto zlo vnímat. Pociťujeme rozpaky ho pojmenovat zlo. Však je to velká zodpovědnost, pojmenovat zlo. Bereme na sebe právo posuzovat zlo a dobro a cítíme, že toto právo skutečně náleží jen Všemohoucímu. Bezděčně se snažíme hledat ve zlu i jiné odstíny než čistou černou. V praktickém životě je nám trapné označit zlo za zlo a lež za lež, protože nás přepadají pochybnosti: je to tak opravdu? Nemýlím se? Nepodléhám klamu zjednodušeného vidění?

       Na jedné straně to zlu pomáhá: připomenu z doby nedávné postoje západní intelektuální elity, která – jakkoli byla názorově vnitřně rozrůzněna – ve výsledku po desetiletí bránila označení sovětského komunismu za zlo a umožnila mu dlouhodobé působení, dlouhodobé páchání zločinů. Jenže těžko nevidět, že právě tento postoj přinesl západní společnosti pozitiva: soustředil pozornost na otázky sociální, změnil vztahy uvnitř společnosti, učinil ji volnější, a hlavně tolerantnější. Vnitřní debatou společnost kultivoval.

       Ty debaty, kterých jsme svědky i účastníky dnes, jsou vlastně jen pokračováním debat minulých. Zase se točíme kolem pojmu zla. A jestliže někdo – po mém soudu – pozitivně rezonuje na zlo, k němuž došlo 11. září, pak zpravidla to dělá specifickým způsobem. On nepopírá, že jde o zlo, to zřejmě skoro nejde popírat. Rozdíl je v hledání jeho příčin.

       V primitivním vyjádření lze ten postoj zhustit do teze, že si to v uvozovkách Amerika zavinila sama svými arogantními postoji. Takto čistě to slýcháme často – značná část obyvatelstva si to skutečně myslí. V kruzích vzdělanějších je tato teze vyjádřena sofistikovaně a s podporou mnoha argumentů. Od určitého stupně komplexnosti problému lze totiž argumentačně podpořit prakticky cokoli. Z hromady pestrobarevných střepů – to jsou v mém přirovnání hmatatelná fakta – lze vzájemným poslepováním vytvořit libovolnou mozaiku.

       Ta otázka „kdo to zavinil“, respektive „jaké jsou příčiny 11. září“, to je osa našich debat. V debatě na téma „kdo to zavinil“ se rychle dojde k otázkám sociálním a o vztahu terorismu a chudoby. Je to spor na téma „prvenství slepice nebo vejce“ – otázka, zda fanatické ideové koncepty ničí ekonomiku a generují chudobu, anebo zda chudoba je prioritní a generuje fanatické ideové koncepty. Argumentů pro oba krajní názory je dost – jak jsem ukázal v příkladu keramických střípků a mozaiky. Jenže krajní a neústupné stranictví jedné koncepci nás vrhá do pozice fanatiků. Vždycky musíme mít na mysli, že ať zastáváme cokoli, jakýkoli koncept, je to jen koncept, je to projekce faktů do virtuálního světa naší mysli. A navíc, samo přirovnání ke slepici a vejci je ošidné, protože v každé slepici je obsaženo vejce a ve vejci slepice a nelze ostře jedno od druhé odlišovat.

       Ta slova o tričku s Twins jsem zveřejnil skoro před dvěma měsíci – vždyť zítra to bude přesně dva měsíce, co k masakru došlo. Moje předpověď se částečně naplnila a částečně nenaplnila.

       V Afghánistánu zatím začala válka – a čím déle potrvá, tím více lidí se bude k Americe, přinejmenším tady v Evropě, obracet zády. Nedovedu odhadnout, jaké je rozdělení názorů tady v sále. Dovedu to ale odhadnout podle vlastních pochybností. Správnost činů a dějů často odvozujeme od vlastní představy o jejich efektivitě – a představa bombardérů B52 planýrující hliněné afghánské vesnice je s představami o efektivitě jaksi v rozporu. A jsme zase u toho, jak se těžko odděluje grotesknost od tragična. Představme si, jak na letecké základně ládují pumovnice bombarďáku.

       „Tak do téhle pumovnice,“ káže velící důstojník, „dejte kazetové bomby. A semhle… potravinovou pomoc. A vy, kapitáne,“ obrátí se na pilota bombarďáku, „ne abyste to poplet. Pamatujte si: pumovnice vpravo, bomby. Pumovnice vlevo, žrádlo. Pamatujete si to?“

       „Vpravo bomby, vlevo žrádlo. Vpravo bomby, vlevo žrádlo.“

       „Správně. Teď abyste to nepoplet, až budete tam nahoře.“

       K čemuž došlo po několikahodinovém letu.

       „Poslyš, jak to říkal ten starej prďola? Vpravo bomby a vlevo žrádlo, nebo vlevo žrádlo a vpravo bomby?“ ptá se pilot svého kopilota.

       „Já myslím, že vlevo bomby.“

       „Nebo vpravo žrádlo,“ ozve se navigátor.

       „To je jedno, ne? Když vlevo bomby, tak vpravo žrádlo!“

       „Dyť říkám.“

       „Neříkáš! Řek jsi vpravo žrádlo.“

       „Pánové, já jsem z vás už magor! Teď už vůbec nevím, jestli je vlevo žrádlo a vpravo bomby nebo vpravo bomby a vlevo žrádlo nebo…“

       „Už tam jsme,“ dí navigátor lakonicky a dívá se do lejster. „Nejdřív máme pomáhat a pak bombardovat.“

       „Tak levou nebo pravou?“

       „Levou,“ řekne navigátor.

       „Pravou,“ řekne kopilot.

       Pilot si hodí desetníkem a uvolní pravou pumovnici.

       „Je to dobrý, je to žlutý,“ pochvaluje navigátor, dívaje se dolů. Zahlédl barvu uvolněného nákladu. Pilotovi se uleví.

       „A teď bomby,“ řekne navigátor.

       Pilot uvolní levou pumovnici. Navigátor hledí dolů.

       „A doprdele.“

       „Co se stalo?“

       „Je to taky žlutý.“

       „Takže nevíme, na čem jsme.“

       „Já myslím…“

       „Co myslíš?“

       „Já myslím, že na tom tak zase moc nesejde. Hlavně že to poznaj tam dole,“ řekne kopilot a v důsledku těchto moudrých slov v kabině zavládne úleva a dobrá nálada.

       Kterou přeji i vám zde v sále.