Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

       Po Draconu, na kterém jsme sklidili takový úspěch, jsme Morda sehráli ještě třikrát. O tom jednom představení nemá fandom ani potuchy a není zrovna z nejslavnějších. Rozhodli jsme se hodit hrách a sehrát jej i v našem provinčním městečku. Pokud si dobře vzpomínám, díky našemu gymnáziu nebyl problém zajistit místní kino, aby nás do něj vpustili a nechali nás tam zkoušet. Kupodivu. Větším problémem bylo, jak do kina natáhnout obecenstvo. S prvním představením jsme neměli mnoho problémů. Řiditelství vyhlásilo školní představení a nahnalo na nás celý gympl. Pochopitelně na gymnáziu přečetlo něco od autora asi deset lidí. Z toho osm jsme jich měli v souboru. Znáte výchovná a školní přestavení, že? Naštěstí jsme byli spolužáci a divadlo bylo opravdu kvalitní. Všem se moc líbilo. Tedy studentům. Jak pedagogickému sboru, to nemohu říct. Byli i nadšení jedinci. Jedinci byli. Ano, ano. Bylo spousta jedinců. Někteří byli jiní než jiní. Ale co jsem to vlastně chtěl? Aha. Chtěl jsem podotknout, že nikdo neodešel. Dokonce jsme zvládli doplnit i nějaké narážky pro potřeby středoškoláků. Když se ukáže, že Smrť vlastně nic neumí, nabídnou mu místo učitele na gymnáziu. Povedené. Učitelům se to taky nelíbilo.

       Když po třech hodinách nadšené studentstvo opouštělo kino, dozvěděl jsem se od našich pedagogů, že jich bolí zadek. To bylo vše, víc jsem z nich nedostal. Dodnes nechápu, má-li to být pochvala, nebo nadávka. Ale co byste chtěli, jsou to jen Oni.

       Pak jsme v kině hráli ještě jednou. Pro veřejnost. Jak blázen jsem lepil všude možně plakátky s pozvánkami, psal na nich, že vstupné je zcela dobrovolné a myslel si, já bláhový, že bude našlapáno. Houbeles. Přišli rodičové mých herců a sem tam nějaká babička. Já už babičky nemám, přišli jen rodičové.I přes to, že nás hrálo sedmnáct, bylo pořád ještě víc diváků než nás. Díky všem bohům. Dojala mě zástupkyně ředitele, která se vrhla na jeviště a začala cosi plácat a tom, že jsme její studenti. Bylo mi na nic. Když jsme cokoli potřebovali, udělali jsme si to sami.

       A také jsme tam měli kameramana, aby nás zachytil a my měli na co vzpomínat. Byl to dokonce profesionál, který už natočil i nějaký céčkový film. Měl jsem z toho radost a moc se na video těšil. Když jsem ho shlédl, bylo mi na nic. Představte si dlouhý umělecký záběr na moje nohy. Pak na nohy Smrtě. Dialog běží, nohy se pohnou. Naprosto Úžasné…

       Ale přišly i veselejší okamžiky. Dostali jsme pozvání na Zeměplochacon, kam měl přijet i sám TP! A my mu měli zahrát kus představení. Vše nám tehdy zaplatil sám Dejza Elánius. Já se těšil. Já se těšil tak moc, že už jsem se snad ani víc těšit nemoh. Ale kupodivu jsem byl v souboru sám. Ozývaly se hlasy, že se jim nikam nechce a že nikam nejedou, co jsem si to zase vymyslel, že ztratí celý jeden den! Ano, slyšíte dobře. Celý jeden den, kdy by se mohli potloukat po Ivančicích a úžasně kulturně se bavit. Třeba na poli. Ale dovezli se. Já jel autem a vezl kulisy. Bylo jich plno. Tentokrát jsem dovezl sebe i auto v pořádku.

       Zeměplochacon 99 byl velice povedený. Byl jednodenní, ale program byl skvostný. Pouštělo se pár ukázek, J. Profesůrek četl ukázky, sám Mistr debatoval s fanoušky a my hráli divadlo. Také byla založena církev Jediného Hrocha, která se nakonec uchytila. :-)

       TP měl trošku zpoždění. Šel na oběd a proto se s divadlem čekalo, až se Mistr dostaví. To bylo keců. Bylo mi z nich na nic. „Už budeme hrát? Řekl jsi, že budem hrát od jedný! Já se ti na to můžu vykašlat. To nemůže přijít včas? To snad neni pravda!“ Ó, jak jsem je litoval. Jeden z nejbohatších a nejznámějších Britů si dovolí nedostavit se včas na pár studentů z Moravy! Jaká potupa! Mistr se nakonec dostavil a my mu odehráli část představení. Nemohli jsme hrát celé, protože nájem sálu byl tak drahý, že se nám až zvedal žaludek. TP řekl, že se mu to moc líbilo a moji venkované, co mi nerozumějí, odjeli vlakem směrem Brno.

       Pro mě však ale den ještě nekončil. Celá redakce klubu se vydala na večerní posezení do magické jeskyně u Karlova mostu. Profesůrek, Havelok a jeho stále ještě budoucí snoubenka, náš brněnský člen Amil, Dejza Elánius a Mistr. Ještě tam byl také tlumočník. Do té doby jsem ho tak nějak vídával jen občas, ale časem jsme se spřátelili. Je to vcelku dobrý překladatel Vanish. Tak nazývá sám sebe.

       Atmosféra byla velice přátelská, pili jsme víno, které jsem dovezl já osobně, což zaručovalo nejvyšší kvalitu. ZOD Mikulov je prostě ZOD Mikulov. Taky jsem po chvíli vytáhl svůj hudební nástroj a bavil přítomné svým skromným uměním. TP si ode mne dokonce nechal zahrát nějaké skladby. Ty, co jsem neznal, jsem se pak s hanbou doučil. Až mu budu hrát příště, budu již připraven. Byl to kouzelný večer.

       Na druhý den jsme ještě navštívili ZOO, kde jsme zkoukli dokument o orangutanech a já navázal přátelství s jednou fanynkou TP. Byla moc hezká. Z této akce si ale vybavuji jednu postavu, která nás velice dlouho děsila. Jedná se o jednu číslovku, která si nenechala vysvětlit, že pan Pratchett prostě nemá náladu vysvětlovat mu, jak se v Anglii hraje Dračí Doupě. Byla naprosto příšerná a nikdo z nás si s ní nevěděl rady. Dokonce mám pocit, že si myslela, že ironie je vodička na okna. Nakonec jsme Mistra zachránili, ale byli jsme stále ještě nuceni protrpět si její společnost celou cestu z Tróje. Ale ani to nám nemohlo zkazit ten skvělý zážitek… A ta slečna byla opravdu móóóc hezká… :o)