Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

       Joj, to byl zas jednou nápad. Jet až kamsi na sever na con. Kopřivnice. Prý tam dělají auta. Nu což. Olupte mě. Tedy. Zkasírujte mě! Zaplatil jsem, vyrazil jsem. Sám. Vlakem. Jediná Eva a Mirek, kteří mi mohli říct co a jak, už byli tam kdesi u polárního kruhu a já byl odkázán sám na sebe. Zvládli to i méně inteligentní než já, ale dodnes mě děsí ta historka o skupince neofanů, která dodnes kope uhlí kdesi pod Ostravou. Ale stejně to byli jen Trekies.

       Já jsem trefil až do Studénky, kde se mělo přestoupit (aby ne, když jsem jel přímým vlakem!). A tam jsem narazil na brněnského Amila a skvadru dalších fanů. I z Prahy. Mám-li mluvit pravdu, a to já dělám, musím se přiznat, že jsem se jich bál. Vypadali podivně. Omlouval jsem je tím, že asi dělaj v dolech. Pak už jsme dorazili až do Kopřivnice. Kulturní dům, ve kterém se to všechno konalo, byl docela pěkný. V recepci byla Eva s žárlivým teriérem. Nikdo s ní nesměl mluvit. Šlo to těžko, musela dávat informace.:o)

       Bylo mi řečeno, že místnost těch spacákových lidí ještě není otevřená! Kvitoval jsem to s klidem. Nenechám si přeci kazit con. A hosté už se sjížděli. Přibyl už i Profesůrek, zahlédl jsem i Kritizátora a rozumně s ním promluvil. Tehdy ještě nebyl vůbec, ani trochu málo ženatý, a proto jsme se domluvili, že „něco“ podnikneme. Večer – pochopitelně. Docela jsem se těšil. Program v pátek stál za velký kulový. Mělo být spousta programů! Víc než kde jinde! Já se tak těšil! Taky nám měli u vchodu dát knihu! Nakonec jsme se dozvěděli, že con bude ještě pro jistotu o pár hodinek zkrácen. To se nám ulevilo! Za ty peníze, co jsme zaplatili, jsme vlastně byli rádi. Vždyť kvalitní věci jsou přeci drahé a vůbec jich není moc, že? Podle toho se taková věc pozná, že?

       Ale byla zde i pozitiva. Když jsme se na program všichni vykašlali, odešli jsme do jakési pochybné hospody U Rákosníka, kde, jak se aspoň na první pohled zdálo, nás přivítal orient. Aspoň že pivo bylo české. Tedy moravské. Tedy nepitelné.

       Byl to vlastně první con, na kterém jsem se dostal do této velevybrané společnosti. Kousek ode mne dokonce seděl O. Leff! Sedělo se, kecalo se. Pak přišel Kritizátor a říká: Jdem lovit nějaký efky! Nebo tak nějak to znělo. Přemýšlel jsem, jestli tam budou i fousatý trpaslice, ale to jen ze zvědavosti. Efky by mi stačily. Přidal se k nám ještě kýsi fan ze Slovenska, už ani netuším, kdo to byl, a vydali jsme se na místní velediskotéku. To bylo zajímavé! Po chvíli s námi u stolu opravdu seděly dvě slečny. A my jsme byli tři. Já domů nešel. Zbyli jsme dva. Kritizátor a já. Hrdinný kapitán Kastelán! Po další hodině jsem se taky sebral a nechal tam Kritizátora samotnýho. No jo. Byl jsem unavený po cestě. Nebo tak něco.

       A šel jsem se uložit do svého spacáku. Jak já se těšil. Přicházím ke kulturnímu domu, beru za dvéře a nevěřím vlastním očím! Je zamčeno! Já snad už spím a sním! Ale ne! Je to pravda. Buším. Klepu. Křičím! Řvu! Když to zkrátím, do spacáku jsem se tu noc nedostal. Dnes bych se vypravil otrávit někoho ze starých SF rarit, ale tenkrát jsem byl neofan. A nasraný neofan! Když zkrátím svou odyseu za poznáním místních kulturních památek (rozuměj barů a pajzlů), mohl bych to shrnout tak, že jsem si asi na hodinku zdříml v jakési herně, když už jsem doopravdy neudržel oči otevřené. Personál byl naštěstí zvyklý na ledasco, jak jsem pochopil ze společnosti, která se v podniku nalézala. Problém byl jen v tom, že jsem měl kraťasy. Takže když jsem vylezl do krásného svítání, umíral jsem zimou. A nesehnal jsem ani noviny, kterými bych se přikryl. Kolem šesté už jsem se aspoň trošku bavil. Lidé typu J. Chacháček, kteří chodí na ranní procházky, stáli za sklem na druhé straně dveří a smutně koukali ven. V devět už jsem se dostal ke svým věcem. Pan veleorganizátor se mi omluvil. Jiní by mi vrátili vstupné. Jiný kraj, jiný mrav.

       Pak už to pokračovalo docela obstojně. Došel jsem dokonce i na pár přednášek a nechal jsem se litovat veškerým fanstvem, které jsem znal. Taky nám pouštěli filmy. Začli Mladistvým intelektuálem, který mi dal zapomenout na mou noc a na to, že Kritizátor s oběma efkami vyrazil kamsi. Ani jsem nechtěl vědět kam. Pak nám pustili Matrix. Překládal ho Malej Honza, ale musím přiznat, že podle mě ten film není zas tak dobrý, jak se všeobecně míní. Vytuhnul jsem asi 20 minut po Profesůrkovi a ani jsem se moc nestyděl. Holt měli příjemná křesla a tmu. Co víc si barový spáč může přát? No povězte?

       Večer jsme zazpívali písně s člověkem, který to doopravdy uměl. Tenkrát ještě nikdo nevěděl, že umím na něco hrát a mě ani nenapadlo jim to říkat. Až po letech jsem se dozvěděl, že se ten člověk jmenuje H. Štírek. To jsou mi věci. Taky si z tohoto Parconu pamatuji Donalda a jeho veselou knihovničku. Ale ten je nepřehlédnutelný, takže si ho pamatuji až do dnes. Zpátky jsem jel s jakýmsi poKoutným člověkem z Třebíče. Byla to dlouhá cesta a on stále povídal. Stále a stále. Raději jsem potom předstíral spánek. Ale mám dojem, že i potom ještě povídal.

       Musim teda říct, že to bylo pěkný, ale dvakrát bych to teda vidět nemusel. Ne v Kopřivnici, ne s tímto přístupem. Za rok jsem si chuť naštěstí spravil v Šumperku. Už o tom nechci mluvit. Ne. Už ne. Fňuk.