Interkom: Jaroslav Veis o fandomu

Není jednoduché se sem na Parcon dostat. Aby to člověk dokázal, musí buď napsat nějakou povídku – a dost dobrou, aby postoupil mezi významné autory, nebo musí být aktivním členem nějakého sfk či patřit k dost početné skupině „my, kteří se s někým známe“. Vy si říkáte fandom. Je to anglické názvosloví, vy ho však vyslovujete bez onoho zavřeného „e“. Nakonec by to nemělo smysl, neboť jste český fandom; anglické pojmenování vychází asi ze skutečnosti, že angličtina je pro SF totéž, co latina pro medicínu.

Definice praví, že fandom je aktivní čtenářské společenství, které udržuje vzájemný kontakt prostřednictvím časopisů neboli fanzinů a různých setkání čili konvencí. Takovýto univerzální vzor fandomu sdružuje čtenáře i autory a je zajímavý už tím, že vzájemně prorůstá. Řada autorů (i profesionálů) vyrostla z řad čtenářského fandomu. U nás čtenářský fandom také píše a tiskne ve fanzinech, ale vlastně nenajdeme Čecha, který by prorostl z fandomu mezi profesionály – nepočítaje I. Kmínka, kterého považujeme spíše za produkt zdejší soutěže. Možná je to tím, že náš fandom je relativně mladý. Ale v tomto světle ani fandom nejstarší (americký) nemá ve své podstatě nárok na starobní důchod. Jeho vznik klademe do dvacátých let; má v tom prsty Hugo Gernsback. (...)

Pokud jde o skladbu fandomu, už jsou dávno pryč doby, kdy se jednalo jen o ostýchavé chlapce, kteří se bojí víc děvčat než obludných mimozemšťanů. Dnes zůstává převážně mladý (i když v tomto sále je dost výjimek), převážně mužský (a zde jsou výjimky zvlášť vítány), dost často má přírodovědné nebo technické zázemí. V žádném případě však nejde o sdružení vyznavačů koníčka, hobbistů, liší se i od skupin čtenářů, zaměřených na detektivky, westerny aj. Podstatou rozdílu je aktivita a styl té aktivity. Aktivita je dokonce tak velká, že jsem někde četl přirovnání, že fandom by vesele žil a pracoval dál, i kdyby samotná SF zanikla. Jednotícím prvkem zde není literární žánr jako takový, ale způsob myšlení, nazírání na svět, zájem o osudy společnosti a vývoj světa. Americký fandom používá zkratku FIAWOL, což znamená fandom je životní styl. To vyjadřuje hodně. I když proti tomu stojí jiné rčení – fandom není nic jiného než žrout času. Ale myslím si, že u nás jde spíše o to nazírání na svět.

Díváme-li se na fandom jako na životní styl, musíme si uvědomit, že kolem SF vznikla jakási subkultura. A proč zrovna kolem SF? Nevím, pravé příčiny by byla schopna postihnout jen důkladná sociologická studie, ale soudím, že by mezi příčinami nechyběl pocit sounáležitosti, nepochopení či odmítání. SF a fandom stojí otevřeně proti indiferentnosti obecné, netečnosti a nezájmu o vývoj světa. Stává se pak vzájemným ujištěním o smyslu tohoto postoje, o smyslu hledání cest k budoucnosti. Nejde o hledání suché a školometské, ale o hledání plné vzrušení, napětí a někdy i humoru. Z čehož plyne, že jedna dobrá SF kniha či klubová akce dokáže víc než deset televizních besed s akademiky; už z jediného důvodu, že to není nudné a nepoučuje to za každou cenu. A v tom je kouzlo a krása SF pro mne. Ve vědomí, že budoucnost se zcela určitě bude lišit od grafy a tabulkami prorostlých prognóz seriózních badatelů. Je to jen intuice, kvůli které bych byl asi jinde považován za blázna. Prognózy jsou totiž od toho, aby se plnily na 20%, zatímco jejích symbióza s myšlenkami a bláznivinami SF pravděpodobnost zvyšuje alespoň na procent padesát.

Ale není jen fandom. Je tu i obyčejný čtenář, potomek onoho chlapíka. který kupoval časopisy Hugo Gernsbacka jen třikrát do roka, nebo toho, který by si je nevzal ani zadarmo. Dnes, kdy se SF stává prakticky módou, je ale obyčejný čtenář četnější než čtenář z fandomu. Autor stojí rázem před dilematem: ke komu má směřovat své poselství? Fandomu, který je jeho zkušeným znalcem a třeba i ctitelem, který ho bere vážné, a nebo k onomu čtenáři, který ho chce zkusit číst či čte jen občas, třeba jen proto, že jde o věc novou, módní. Autor se může rozhodnout pro jednu variantu, ale co nakladatel? Ten totiž knihy nejenom vydává, ale také prodává. Roli hraje i způsob čtení. Ten se s postupem času mění, ovlivněn materiální podstatou, tedy množstvím a cenou knih. Levné a hojně dostupné knihy přinesla až moderní společnost. Akumulativní čtení, kdy se poměrně malé množství textu neustále četlo a četlo, kdy se prožíval každý odstavec, každá věta, vystřídalo čtení konzumní. Čtenář nečte ani tak knihu, titul, jako spíše autora, něco od něj. Avšak konzumní čtení neplatí pro členy fandomu. Fandom čte akumulativně, knihy do značné míry studuje. Jeho kritéria jsou docela jiná než kritéria obecného čtenáře. Vede někdy až k diskriminaci, fan chce něco lepšího; má totiž podvědomý pocit, že za svůj postoj, za svoji statečnost, s jakou se pustil do boje s větrnými mlýny, si něco lepšího zaslouží. (...)

Za krátkou dobu svého trvání si fandom vytvořil některé specifické rysy, českým slovem řečeno rysy dost mrzuté. Jako kdyby do sebe nasával z okolí to, o co by měl nejméně stát, např. o intoleranci. Jednotlivce k jednotlivci druhému, klubu ke klubu. Ano, touha po úspěchu a chuť dominovat je mnohem mocnější čarodějka než láska; avšak zvenčí to vypadá jako boj o volební vítězství v republice San Marino, přičemž se soupeři tváří, jako kdyby bojovali o nadvládu nad celou Evropou. A přece stačí tak málo: obyčejná slušnost. Nevím také, jaký smysl má touha po dokonalosti, promítnutá do komplikované organizace, struktury klubu, dělení čtenářů na různé vrstvy atd.

Organizovat něco jako Parcon se musí. Avšak když se moc organizuje v partě lidí, které něco baví, mám strach, že je to bavit přestane. Není vůbec veselé dovídat se ve fanzinech o sporech typu „když nebude po mém, tak si s vámi nehraju“ nebo číst o zákulisních šeptandách kdo s kým proti komu. Nevím také, zda je dobré proměnit kluby za bašty boje o rozšíření SF do každé rodiny.

Musíme si tedy připustit, že SF je masová literatura, masová záležitost, že vychází v ohromných nákladech, že jejím hlavním konzumentem je obyčejný obecný čtenář. Můžeme tudíž říci, že ve smyslu označení popkultura se jedná o druh popliteratury. Literární historie dobře zná proces, v jehož průběhu se texty, kdysi považované za triviální nebo vulgární, stávaly součásti zlatého pokladu světové kultury. Potřebovaly jen čas a sebevědomého čtenáře, který by se za ně nestyděl. Soudím, že stojíme před toutéž situací. Je totiž omylem domnívat se, že v případě SF jde o literaturu, pro kterou je charakteristická, dejme tomu, nevynalézavost či duchovní nebo psychologická chudoba. Často je v ní obojího habaděj, ovšem zůstává to skryto, a to i těm, kteří vytvářejí sebevědomí literatury obecné, tj. uctívané, lidem, kteří vždycky rádi připomenou, kolik že se ročně napíše špatných SF povídek, a vůbec si nelámou hlavu tím, že mnohem více se napíše špatných sonetů.

Proti tvrzení, že obecné hudební cítění člověka 20. století formuje mnohem více popmusic než symfonická hudba či opera, moc lidí nic namítat nebude. Ale co řeknou, když budu tvrdit, že literární cítění dnes formuje popliteratura?!?
Vedle existence fandomu vidím jeden z hlavních smyslů dnešní SF v problému stát se důležitým úhlem pohledu, ovlivňujícím obyčejného a tím pádem nejčastějšího čtenáře SF.