Interkom: Dracon 2001 – Poslední con prvního roku třetího tisíciletí (osobní vzpomínky a poznámky)

Díky tomu, že si Pagi vzal dovolenou, vyjíždíme hned po poledni. Hotel Božetěchova je jen pár kroků od PeSova bydliště, Pagi to tu trochu zná, takže jsme se na Draconu objevili dřív, než nás pořadatelé čekali. Ještě sváželi počítače a pokoušeli se je spoutat sítí, jak by to asi nazval Radim Kastelán.

U stolu se zatím jediným počítačem stála „fronta“ cca 10 fanů většinou ze Slovenska a severní Moravy. Mirek Dvořák s Pavlem Mikuláštíkem dokončovali sesíťování právě dovezených strojů, na které už čekala zacvičená obsluha, z níž jsem znal pozoruhodně málo tváří. Vlastně jen Jarku a Terezii Dvořákovy a Marvina, ten byl ale zjevně pověřen důležitějšími úkoly a mezi námezdnými registrátory byl jen náhodou. (Dodatečně jsem se dověděl, že obvyklá posádka projevila letos pro pořádání Draconu tak malé nadšení, že Mirek Dvořák najal a o víkend dříve zaškolil partu studentů.)

Zahlédl jsem, že přijela Miška (Elle, viz Ikarie 11/2001, 4. str. obálky), ale ani jsem se jí nestihl zeptat, zda přivezla zázračnou ocovu medicínu, která mi na Poradě tak zachutnala, protože někam zmizela a potkali jsme se až v sobotu.

Tradiční draconská fronta se prakticky nekonala, několik smolařů, kteří přijeli hodně brzy nebo neměli v pořádku doklady o zaplacení, prý sice stálo i padesát minut, ale uznejte, že to se snad asi nedá za frontu považovat.

Vytvářel jsem ji tedy sám povídáním si s nově příchozími a číháním na Richarda, zda se mu trochu neorosí čelo, až za počítačem uvidí Terezii v něčem nápadně podobném těhotenským šatům (viz Střípky z Tatraconu v IK 8-9/2001, stručný výpočet si každý udělej sám). Leč 2x bohužel, Richard nenapsal nějakou důležitou zápočtovou písemku a byl tak zkrušen a depresiv, že pečlivě připravovaný žert přehlédl jak družstevní lány.

Jarek Mostecký nám ukázal fotky své nejnovější ratolesti doplněné tu šťastnou maminkou, tu tatínkem. V improvizovaném antiqariátu jsem nakoupil něco české SF pro knihovnu SF Foundation, Cyril Simsa mě nebude mít rád, nevíte o někom, kdo by mohl do Anglie dovézt banánovku knih?

Zastavil jsem se u knižního stánku Macrosu, Heňa z Brloha tam právě dovezla slovenské suplementy Harryho Pottera a Bob Svoboda Americké bohy od Gaimana a čtvrtý díl osudů Honor Harringtonové. První ale byla kompletně vyprodaná Kuchařka stařenky Oggové.

Pak jsem se pozdravil se starým mladým dinosaurem Peterem Zvalem (mám dojem, že mu ještě nebylo ani osmnáct, když mu StB zabavovala fanziny), dovezl na Dracon odvážně svou novou přítelkyni, řekl bych, že je to z dlouhodobého hlediska jen rozumný přístup, u nás dinosaurů je důležité, aby si partnerky od prvních chvil uvědomovaly, že máme ještě jednu rodinu.

Okolo desáté jsem zašel na povídání o nevyužitých pasážích z prvních tří dílů Vetřelců. Jirka Štípek zajímavě komentoval DVDčkovou kolekci s doplňky vystříhaných a v různém stavu realizace opuštěných epizod. Musím se na Vetřelce někdy znovu podívat ve světle nabytých vědomostí.

Navštívil jsem tradiční párty Honzy Škorpíka a Franty Moravce. Honza trápil sladké dřevo, Lubo Jung z Bratislavy nám nalil domácí bylinný likér a pak ještě donesl domácí paštiku, dobře nám tam bylo. Někdy předtím, nebo potom jsem vypil trochu kvalitního bílého ze sklepů Klíčníkovic rodiny. Mladé víno mělo pozoruhodný účinek na mé nohy, začal se mi z nich do celého těla šířit ne nepříjemný pocit únavy a tak mi první den Draconu skončil těsně po půlnoci, když jsem alespoň na chvíli nakoukl na pořad sester Lukačovičových o záporných hrdinkách.

Jak jsem zjistil až z programu, štědrost pořadatelů šla až tak daleko, že jsem na svou přednášku dostal místo hodiny devadesát minut. Vypomohl jsem si dlouhou citací článku Jana Zrzavého o tom, proč nezabíjíme babičky a k čemu vůbec jsou. Pak, když jsem se dostal k vlastnímu nesouvislému vyprávění o memech, už to bylo méně konzistentní, ale díky shovívavosti posluchačů, z nichž, jak se později ukázalo, čekala většina na vyprávění o Zeměploše, jsem zhruba naznačil, oč v memech jde a jak rozšiřují klasickou sociobiologii. Snad to příště vyjádřím lépe, ta věc je tak nová, že lze přicházet i s vlastními nápady a hypotézami.

Honza Kantůrek četl poučný příběh Jindry Močky, který se vypracoval až na Jindřicha Krále ze Zlaté řeky. Pak jsem musel cosi zařizovat, ale byl jsem zpět na Frantu Novotného a jeho přednášku inspirovanou Huntingtonovým Střetem civilizací. Z první řady jsem viděl, že je psaná rukou, takže ji asi v nejbližší době nepřetiskneme. Ale vzhledem k tomu, že v ní šlo o naše dost neutěšené vyhlídky, možná to není až tak na závadu.

U stolku s propagačními materiály fandomu zatím vystřídali Vaška Pravdu Míla Linc a Jan Vaněk jr. Opět jsem zapomněl přivléct nějaké starší IK, ale tento Dracon je tak vybraný, že všichni, kdo by mohli mít zájem, se mi jistě již ozvali.

Pak jsem zapadl na divadelní představení „Conan na Divokém západě“ a nelitoval jsem. Nalim Lidochaz nalezl v pozůstalosti Karla Maye protialkoholickou agitku v níž, jak jinak, našel stopy velkého Cimeřana. Trochu ji aktualizoval, aby oslovila i diváka 21. století a úspěch byl zaručen. Big Shaman, který obsluhoval projektor, nevěděl, zda tleskat nebo utéct.

Když jsem se šel převléknout pro následující chvíle pravdy, potkal jsem u prezence Janu a Jama Oščádalovy, vůdčí duše Workshopu před Honzou Macháčkem. Rodinné problémy jim bohužel nedovolily zastavit se na déle než jen chviličku, a tak jsme se stihli sotva pozdravit.

A již se přiblížilo netradiční vyvrcholení sobotního programu. Akce na propagaci a zvýšení prodeje knihy předsedy KJV Slávy Martana Pivo u protinožců. Viktora Šance napadlo, že by k tomu výtečně napomohl striptýz, což není špatná myšlenka, ale jak je ve fandomu zvykem, opět se čerpalo z vlastních zdrojů.

Striptýzové vystoupení Richarda Klíčníka (kožené kalhoty a latexový kabátek => klobouk), Edity Dufkové (kalhotový kostým => jednodílné plavky), Jitky Doležalové a Lenky Mikuláštíkové mělo šanci změnit úroveň promiskuity ve fandomu alespoň na dvojnásobek, naštěstí pak vystoupení nás ostatních (dinosaurů) to opět srazilo na v majoritní komunitě obvyklých reprodukčně úspěšných 30%.

Viktor Šanc sklidil spoustu chvály za neotřelou inovaci tradičního draconského programu a tím, že se mu do jeho show podařilo zapojit i Lenku Mikuláštíkovou, prokázal i značnou znalost ženské duše: nepodceňujte české učitelky, Lenka byla nejlepší (Richard má pro mě v tomto směru jistý handicap, a navíc ve dvaceti dokáže být mladý a krásný každý trouba, že... Zeptáme se zase za 20 let).

Pak jsem narazil na Martina Koutného, zeptal jsem se ho na stav CKČ a byl viditelně pookřátý. V posledních dnech, jak jsem mu ostatně na základě svých dávnějších zkušeností prorokoval, dorazilo tolik povídek, kolik jich dostal od prvního vyhlášení soutěže někdy o prázdninách. Celkem je tedy CKČ letos obsazena cca 117 povídkami. Nezačne tedy svou administrátorskou kariéru tak, že by nebylo z čeho vybírat.

Následovalo předávání ceny Edího Krígla, jejíž jsem byl rovněž porotcem. Netopejr se na vyhlašování notně posílil tequilou a zvládl to zábavně a s velkým šarmem. Ceny mu vyrobila Hana Pěchulová a když jsem je uviděl, napadlo mě, že bych se příští rok, kdy se soutěž bude jmenovat Pohár Edího Krígla (podle Hankou vyrobených pohárů z lebečních schránek našich méně šťastných spoluobčanů) přesunul z řad porotců mezi soutěžící. Doufám, že k tomu mé zkušenosti postačí, jistou naději čerpám z toho, že jsem v době porotění PEG trávil rodinnou dovolenou v Krkonoších, žádný z hodnocených příspěvků se nevyrovnal realitě. Seznam vítězů najdete o pár stránek dále, ale opět bych chtěl upozornit na zvláštní náhodu, že totiž většina z nich a zvláště pak těch na prvních místech odebírá Interkom.

Po Netopejrovi nastoupil s vyhlášením Ceny Ikaros Vlado Ríša, musím se přiznat, že jsem příliš nedával pozor při vyhlašování 6. až 26. místa (já vím, letos jich bylo jen 24, ale ve fandomu se to mezitím stalo pojmem), jen jsem zaznamenal, že zabodoval náš spolupracovník Milan Petrák a Jan Kovanic (Šaman z Neviditelného psa). Toho jsem viděl už ráno na přednáškách Franty Novotného a dr. Šimůnka a zaradoval se, že se naše komunita stává přitažlivou i pro lidi jako je on, a až tady mi došlo, že jej pravděpodobně ponoukl Vlado.

Ikarosí vyhlašování se neobyčejně protáhlo a tak jsme si čekání na tombolu krátili Netopejrovou teqilou, omlouvám se všem, které jsme snad rušili, ale ten nápoj má velmi strmou náběhovou křivku. Ráno jsem pak slyšel, že když znavený Karel předčasně odpadl, Katherin, asi aby mu ukázala, jak je pití ošklivé, dorazila zbytek láhve a nebýt Juraje Maxona a tuším Jitky Doležalové jako obětavých samaritánů, kdoví kde by přespápali. Katherin byla ráno velmi bledá (že by jeden ze zdrojů upírské inspirace Jenny Nowak?), velmi jí to slušelo, ale nemyslím, že by z toho měla radost.

Ale vraťme se na tradiční Marvinovu tombolu ve prospěch SF&F Workshopu. Připadla mi trochu chudší než obvykle (nic jsem nevyhrál, a to jsem měl lístek s číslem 42), leč to nijak neubralo na uměleckém výkonu, který Marvin se svými pomocníky Petrou Štrossovou a zachmuřeným Piterem předvedli.

Více štěstí než já měla naše spolupracovnice Jana Šturmová (vyhrála konzervu výborných mořských chaluh) a Miro Párička (ten krom několika Červených draků získal artefakty z tuším nikdy nerealizovaného brněnského megaprojektu o Stopařově průvodci po Galaxii). Asi nejvzácnější cenou se stala deska se státním znakem Československa a zlatým nápisem Pravda zvítězil. Šťastný výherce projevil jen málo obchodního ducha, když prodal svou výhru Vaškovi Pravdovi za pouhých padesát Kč a ještě mu k tomu přidal neocenitelné paměti dnes už poněkud pozapomenutého sovětského generála. Řekl bych, že mohl jít klidně na desetinásobek.

Pak jsem krátce navštívil památný pokoj 618, kde se slavily narozeniny Richarda Klíčníka. Uzené bylo výborné, na víno jsem si po včerejšku dával pozor, nechtěl jsem, aby pro mě Dracon skončil již v sobotu.

Krátce před půlnocí jsem si díky J. Vaňkovi jr. vzpomněl, že máme zasedání Akademie SF. Protože v avizovaných prostorách ještě probíhalo barbarské řádění ctitelů velkého Cimeřana, sešli jsme se v malém hloučku ve vstupní hale v obsazení Bob Svoboda, Egon Čierný, Honza Vaněk jr., Já, Ondrej Herec, Pavel Mikuláštík, Tom Jirkovský a možná ještě někdo. Informoval jsem přítomné o přípravách ročníku 2002 (vše více méně při starém). Pak jsme se ještě dohodli o oživení SAFu, který vstoupí jako kolektivní člen do Obce spisovatelů. Na závěr jsme ještě po přivolání Heni z Brloha a Ivana „Zoltána“ Aľakši dohodli podmínky, za kterých budou kandidovat na pořádání Parconu 2003. Byla to úspěšná a plodná půlhodinka, ano, i tak může vypadat vnitrofandomová demokracie (až teď mě napadlo, že shodou okolností nebyl přítomen nikdo z aktuálních radních, dílem zahřívali nemocenská či manželská lože, dílem popíjeli v neidentifikovatelných prostorách hotelu).

Netopejr si tam utahoval z KJV, že musí prodej svých knih podporovat prodejem vlastních těl, já mu odporoval s tím, že jen závidí, že jej to nenapadlo jako prvního. Na to Karel vyhrožoval, že příště najme autentické děvky a KJV převálcuje, načež se rozvinula diskuse na téma cenové hladiny dotyčných služeb. Nejlepším postřehem přispěl Martin Corn řka, že děvkám (se) neplatí za to, aby šly do postele, ale aby ráno odešly.

Večer asi bylo veselo, zaslechl jsem, že Miro Lakatoš nakopal číšníka, když mu odnesl skleničku s domácí lihovinou, určitě si to ale zasloužil i z mnoha dalších důvodů. Mám dojem, že tak na to nahlížela i přivolaná policie ČR a spokojila se se zaplacením útraty.

Drobný ranní rozruch vyvolala Edita Dufková, když zjistila, že Hana Pěchulová odjela s její kabelou. Haně přednedávnem ukradli mobil a tak dokud nevstala Jitka Doležalová, která asi jako jediná měla její nové číslo, nebylo možné Hanu upozornit, a když už to možné bylo, měla to blíž domů než do Brna.

Editě se nicméně podařilo vyvolat pozdvižení ještě jednou, když odjela s Vladem Ríšou a neřekla to posádce, u níž měla zamluvené místo, dost dlouho jí hledali a čekali na ní. Nemá to teď u nich dobré.

Draconská specifika se zdají vyvracet Vaškovu tezi, že cony se musí organizovat na způsob multikina. Nejvíce dva programy současně, žádný manga, ST, SW ani kartičkářské separé či blok a přitom jsem nenarazil na jiných conech tak časté osamělce v davu. Tradiční program v kombinaci s tradičními návštěvníky ještě není přeconanou záležitostí.

Doufám, že až se pořadatelům 17. Draconu vyhojí nejhorší šrámy, dovíme se, že nás opět někdy na Mikuláše někde v Brně rádi uvítají a opět se skvěle postarají o všechny naše, scifistické i ostatní, potřeby.

Dracon 2001 – Poslední con prvního roku třetího tisíciletí (osobní vzpomínky a poznámky)

Příště: