Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

       Křest moderovala Jitka Lenková z vydavatelství AOS Publishing, ze které se pak vyklubala Jitka Pavlíková, před cca 20 roky účastnice soutěže O Huňáče zeleného, dnes tuším vydavatelka záhadologického magazínu Skryté skutečnosti.

       Pak jsem odkvačil do Krakatitu, kde mezitím proběhla vernisáž Petra Utěšila, dodatečně jsem si vzpomněl, že mi o tom Netopejr říkal, ale co není v mailu, jako by neexistovalo.

       A to jsem netušil, že ke mně obmyslně přichvátá za účelem krátkého nákupu Michaela. Samozřejmě jsem pak přišel o hodinu později, Pravda pokřtil Pravdu a já u toho nebyl, ještěže Pagi se svým tikiťálem nezaváhal. Byla to jistě významná událost, objevil se i Honza Poláček, kterého lze v poslední době někam přilákat skoro stejně obtížně jako Staso Juhaňáka.

       Z Krakatitu jsme pokračovali k Cyrilovi. Byl to takový pokus sehnat do houfu společnost z večírků u Klímových. (Jolana, Honza Vaněk jr, Já, Michaela a nová tvář Honza Bidlo Adamčák, známější ze SciFi konference). Mohli jsme sice předstírat, že Vilma je v kuchyni a prázdná sklenička čeká jen na ni a občas prohodit, že Martin se asi zase zdržel v Altaru, leč nepřítomnost Hedule a Bětule nešlo přehlédnout.

       Ještě se měl dostavit Viktor Janiš s Hanou, ale zdá se, že dali přednost nějakému autorskému čtení, nevymýšlí si to Viktor nakonec, těch náhod je nějak moc. Do mého a Míšina brzkého odchodu (za zpěvu včelích medvídků z Cyrilovy kazety) sice nepřišli, ale později jsem se od Jolany dověděl, že se večírek protáhl až do ranních hodin, to bych asi nepřežil.

       Cestou jsem učinil zajímavý medicínský postřeh. Opět jako už podvakrát jsem se z večírku vracel v mnohem lepším stavu, než jsem se naň vydal. Kašel, smrkání a pocit chladu je pryč. Teď jen nalézt, co z kombinace pěší pochod ve vánici, fernet, slivovice a dobrá společnost na mě má tak pronikavě příznivý účinek. Pro začátek zkusím omezit ty pochody.

       Doběhl jsem o něco později, kupoval jsem Vlastovi dárek od přítomného fandomu, hodiny, co jdou pozpátku. Pak se ale ukázalo, že se Vlasta z nějakého důvodu domnívá, že jeho oslava je plánována až po schůzce KJV. Naštěstí pohotový Richard Klíčník tuto informační kalamitu nějak vysvětlil a před šestou nastalo velké holdování, hodování a předávání darů. Co jsem mohl postřehnout, Jolana donesla úžasný (a úžasně dobrý) štrůdl ve tvaru 50, Pavel Dobrovský cedulku z pláže s varováním před koupáním v přítomnosti žraloků, Jitka Doležalová dovezla pozdrav z budějovických budvarů, Pagi tuším jakéhosi čtvernožce, ale největší úspěch měly hodiny (Michaelin nápad, chvála jí), čekám, že již od čtvrtka budou v baru mást přítomné spiťáry v odhadu, kdy jít domů.

       Protože zbývalo ještě trochu času, začal jsem od přítomných vybírat na Interkom. Kupodivu jsem narazil u Dany Krejčové, které se nelíbí časopis, kde se o sobě dočítá ošklivé věci. Projevil jsem dost velkou nechápavost a podivoval se nad tím, neb jsme už dlouho o žádném jejím překladu nepsali. Pravila ale, že kritizujeme Návrat a že dnes v něm má většinu překladů... No, jestli se domnívá, že články jako ten v minulém čísle IK o Davidovi Petrů tiskneme pro své pobavení (nebo snad jeho zostuzení) a ne hlavně jako službu ostatním překladatelům, asi zůstane vždy jen řemeslně zdatnou námezdní překladatelkou.

       Pak začal pořad KJV O pojídání ježků: Honza Kantůrek to pojal jako literární férii, při které nás hostil bizarními kuchařskými recepty načerpanými z literatury i života. Teprve Leonard Medek nám vysvětlil, jak vlastně polykání ježků správně chápat, a proslovil delší řeč se seznamem nesmyslů, kterým nás autoři a scenáristé nutí věřit. Bylo to vtipné a Leonard se nenechal vyvézt z míry ani celou řadou vstupů a příkladů od posluchačů.

       Objevili jsme přitom, že po 19.00, kdy se zavírá vchod z knihkupectví, lze krajní místnosti oddělit od zbytku baru a vytvořit tak docela použitelný salónek ve fantasy místnosti. Musím si to zapamatovat.

       Již se těšíme na KJV v lednu, s touto nadějí se snad dají Vánoce nějak přežít.

       Kupodivu setkal jsem se i s Vaškem Kubou, poznal mě podle fotografií v Ikarii, další nečekaný užitek z publicity.

       Poděkoval jsem Lucii Lukačovičové za draconskou přednášku, popřál si s Pavlem Weiglem, který se obětavě ujal práce na obnovení práce SAFu jako kolektivního člena Obce spisovatelů a zamířil jsem do nedaleké restaurace ABA na vánoční večírek vydavatelství Triton, tady mi Honza Vaněk jr. předvedl tzv. masivní odstrašující odplatu, dal jsem mu totiž k Vánocům přes jeho varování, že s tou věcí na „v“ nechce mít nic společného, knihu a dostal jsem od něho jinou cca 20x dražší, to mu opravdu už nedokážu oplatit.

       21. prosince jsem po páté hodině zamířil do Čáslavské. V tento atypický den jsem tam našel dost nezvyklé obsazení, vedle Filipa, který kvůli Vánocům (začínám rozumět jeho antiklerikalismu) prodával až do sedmi, jsem tam potkal skoro celé Rigor Mortis. Popřál jsem si s Davidem Horákem, Pavlem Hönigschidem a Štěpánem Kopřivou, pak dorazila ještě Bí, ale aby na světě nebylo jen pěkně, vzápětí dorazil i strašný kšeftu pán Jirka Pavlovský. Tvrdil, že si přesně pamatuje, co dělal na Draconu, doufám, že ho vaše reportáže brzy usvědčí z omylu. Na brigádě tam byla i Šárka (viz Avalcon 2001), asi ne poprvé, ale asi jsem ji dřív nepoznal.

       Po sedmé jsme se rozloučili a počítám-li Silvestra hodně přes půlnoc přetaženého už do roku 2002, tak tím pro mě asi skončil scifistický rok.

       Na rozloučenou, zase jsem odcházel nechutně brzy, ale Interkom se sám nevysází, dostal každý host knížku veršů „Z fůry březové kůry“ od Jiřího Maryška.

       Doma jsem pustil TV, abych si zkontroloval, že mi děti nahrály Ala Bundu, ženatého se závazky, a narazil na Ivana Adamoviče, an v Paskvilu chválí jakési efemerní napůl komiksové dílko svého spolupracovníka ze Živlu.