Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

Píše-li někdo nedbale, především tím přiznává, že svým myšlenkám sám nepřikládá velkou hodnotu. [...] Tak jako zanedbávání obleku prozrazuje neúctu ke společnosti, do níž člověk vstupuje, svědčí zběžný, nedbalý, špatný styl o urážlivém podceňování čtenáře, které on pak právem trestá nečtením.

Nastal čas Vánoční, poslední Interkom je v tisku a zítra se s pomocí fandomu vydá na cestu ke čtenářům, běsnění okolo dotací skončilo, vánoční dárky jsou nakoupeny (nikomu nic nedám), ještě pln dobré nálady po večírku u Jolany, opravdu nevím, čím bych se měl stresovat, abych nevypadl ze cviku.

       Když tu náhle...

       Když tu náhle popatřím na hromádku (pěknou hromadu) nepřečtených SF periodik.

       Hned navrchu se placatí RAMAX 11. Začnu číst Odbytý úvodník Libora Marchlíka. Nepřipadá mi o nic horší než jiné, jak já mu rozumím, každý měsíc vymyslet něco, čím by měl časopis začít, aby to mělo nějakou souvislost s následující spisbou a přitom ještě hlavu i patu. Nicméně vyrážet případným kritikům zbraň z ruky upozorněním na sníženou kvalitu hned v titulku je poněkud alibistické, také to dělám, ale až u jiných vidím, jak je to zavrženíhodné.

       Čtu dál a vypisuji si z některých článků věcné, stylové, případně ze čtenáře idiota dělající perly (samozřejmě jen ty krátké, a ty jejichž zrůdnost je zjevná bez znalosti kontextu):

       Film bude mít v ČR premiéru až 10. ledna 2002, tedy až příští rok. (3p3)

       Jeho hrdinové jsou mnohdy špinaví, utrmácení, zbědovaní, smrdí a mají až geniálně vypilované „lidské“ vlastnosti. Čtenáři mají jeho hrdiny rádi právě proto. (5l2)

       ... kterého si všichni představovali jako okouzlujícího poetu, jenž jediným svým pohledem a šarmem zlomí srdce každé dívky. (5l3)

       Tato jediná doznala nejmenších změn oproti knižní předloze. (5p-1)

       Měla sice jisté charisma a krásná prsa, ale to je tak všechno. (6l1)

       Byli to nějací ještěři se žlutýma očima a já si vždy myslel, že to bylo něco na styl zombie. (7p3)

       Celou tuto scenérii ještě podtrhuje naprostá naivita až debilita ruských obyvatel. (15p4)

       Jde tu přece o dobře napsaný napínavý příběh se spoustou různorodých postav, který kromě akčních epizod obsahuje i myšlenkově složitější příhody. (16l2)

       A putování džunglí je plné překvapivých zvratů, vrcholících objevením prastarého města...(17l3)

       Kniha samotná je plná překvapivých zvratů. (17l-1)

       Na straně těch zlých nejvíce vyniká odporná kreatura, baron Gayla. Vypaluje, zabíjí a znásilňuje. Ale Gayla překonává intrikán hrabě Biagio, z něhož se stává největší a nejnesmiřitelnější Richiuv nepřítel. (17p3)

       Škoda je, že se Šakal z Naru musel rozpůlit. (17p5)

       ...Kahlan a její armáda bojuje s nepřáteli. Překvapivě tu ztrácí „pel nevinnosti“ a pro svůj cíl je schopna vykonat i tak hrozné činy jako jsou vraždy a mučení. Tím se však přibližuje normálním lidem a je sympatičtější. (18l3)

       Goodkind si opravdu umí vyhrát s psychikou postav. S přibývajícími zkušenostmi se většina hrdinů vyvíjí... taková Cara se kapitolu po kapitole mění z ohavné krvelačné bestie, jíž byla kdysi před několika knihami, v hodnou dívku, poznávající krásy světa. (19p2)

       Pravidla čarodějů se však nesmí vnímat jako abeceda nebo telefonní seznam. (19p3)

       

Dost, tady končím, nemám více sil (ale netěšte se, ještě je tu Jan Vaněk jr.) a už ani chuti. Neměl jsem v poslední době čas číst celý RAMAX a potom, co na tuto nevděčnou práci rezignoval Jan Vaněk jr., ani nemohu tvrdit, že by se podobné skvosty nedaly nalézt již dříve, ale z některých náznaků soudím, že za Popiolka by toto nebylo možné. Ctění recenzenti by si měli uvědomit, že sám fakt, že mají rádi fantasy a Sapkowského, jim nedává právo umísťovat na papír každý výpotek. A když na to nemá čas šéfredaktor, sami by měli uvážit, že co lze snad vystavit na webu, kde je surfování principiálně zdarma, není již přípustné v papírovém magazínu. Třeba se to ale vyřeší samo, stačí, když své recenze zase začnou posílat Ferdiš, Piter, Pavel Obluk, Tunelář či Marvin a šéfredaktor nebude muset brát cokoli. Do té doby by ale měl s autory a hlavně s jejich texty pracovat. Není vyloučeno, že alespoň někteří nejsou schopni (a ochotni) se zlepšit.

 

Kořistí kritizovaného `vyhoršování' jazyka `nynějškem', jehož se dopouštějí výrostci příliš záhy opustivší školu a vyrůstající v nevědomosti, se stala dokonce i interpunkce, s níž se dnes téměř všeobecně zachází se záměrnou, samolibou nedbalostí. Těžko říci, co si vlastně přitom ti škrabalové mohou myslet (...) S interpunkčními typy tiskáren se totiž zachází, jako by byly ze zlata: jsou tedy vynechány asi tři čtvrtiny nezbytných čárek (ať se každý vyzná, jak umí!) (...) Jenže v interpunkci tkví část logiky každého souvětí, pokud ji souvětí obsahuje: proto je taková záměrná ledabylost přímo trestuhodná.

Nuže, ve článku o filmu Zaklínač chybí čárky za těmito slovy: Pavetta (5p-2), Erlenwaldu (5p-2), plátno (5p-1), Borchem (6l1), zřídí (6l-1), Cranmer (6p1), kikimoru (6p-1). Drezúra se jako cizí slovo nepíše s kroužkem nad u (5p2), naopak „prupovídky“ (6l1) ano; čtvrtý pár zájmena ona nezní „Nechají jí tak“ (7l-1), nýbrž krátce ji; „v tom přijede“ (6l1) má být dohromady vtom a číslovky se neskloňují přilepením koncovek k číslicím „5-ti body z 10-ti“ (7p4), byť to dělá kdekdo. Podobně rozšířené je nesprávné psaní přídavných jmen jako nilfgaardský s velkým N (dvakrát 7l-1); v češtině nejsou kapitalizovány ani tituly či hodnosti á la „Královna Calanthé a Princezna Pavetta“ (5p-2), „Soddenský pahorek“ (7p2) by podle logiky i knižního znění měl být spíše soddenský Pahorek a „Eyck z Denesele“ (6l1) je v knize z Denesle.

       Co se týče stylistických výkonů dosahujících až k dělání blbce ze čtenáře, jež uvádí ZR, mě osobně zvlášť zaujaly tyto: „Zfilmovány byly tyto povídky (pořadí, v jakém následovaly za sebou): Otázka ceny, Hranice možností (... zbylé tři tituly a odstavec líčení děje) Tak končí první zfilmovaná povídka – Otázka ceny. Druhou povídkou, kterou se filmaři rozhodli převést na plátno je (sic!) povídka Hranice možností.“ (5p3 až -1, i dále nalezneme výroky jako „Ano, správně tušíte, že se bude jednat o povídku ...“, 6p-1). „Nádherně rozkládal mastnýma rukama s kusem stehna v nich“ (5p-1 – 6l1). „Pak následovalo to, co je v knize mistrně ukončeno – společná koupel v kádi.“ (6l1; básník chtěl patrně říci, že scéna v povídce končí odchodem do koupele, která sama včetně zjevné sexuální dohry výslovně popsána není). „Poté se Falwick setkává v lese s Renfri, což jsem nějak nepochopil, proč.“ (6p1) A konečně pasáž, kde autorova neschopnost strukturovat svůj proud vědomí, postavena proti potřebě sestavit větu se všemi náležitostmi, hanebně kapituluje v interpunkčním chaosu, o jakém se nezdálo ani Schopenhauerovi: „Mimochodem hlášky klepadla – `Mistr Stregobor nepřijímá, odejdi v pokoji, dobrý člověče'. (tečka za uvozovkami sic) A na to Geraltovo – „Nejsem dobry (sic!) člověk“, (sic) mne také rozesmály. Stregobor byl opravdu dost dobrý kouzelník – luskl prsty a pod jabloní se objevila nahá dívka s košem plným jablek – působivé.“

        ***

U „profilu“ Stephena Kinga od autora, který si říká „Bobo King“ (na internetu se píše dohromady, v Ramaxu s mezerou) podobný přístup nemohu použít, protože bych se upsal: celá první stránka je ukázkovým cvičením v bezuzdné nesouvislé blábolivosti, jež se ovšem vrací i ve zbytku textu. Ale i když to včetně formálních chyb jako chybějící, přebývající nebo špatně umístěné čárky a tečky, apostrofy dělané v Česku a obzvlášť v Ramaxu oblíbenou metodou „diakritická čárka + mezera“, shoda přísudku s podmětem nebo rozdíl jeho a svůj, s vypětím vůle nechám stranou, zůstane pořád hromada nepravd a nesmyslů.

       Povídka, kterou King debutoval, se nejmenovala „Skleněné dveře“ (49l-1), nýbrž Skleněná podlaha (The Glass Floor); i když je možné, že ji „prodal do časopisu ve svých osmnácti letech“, vyšla, když mu bylo dvacet. Anglický název románu Osvícení je The Shining; „The Shinning“ (opakováno třikrát 49p-1, 50p-1 a 51l1) znamená, jak ví pozorný divák Simpsonových z tamní parodie, „okopávání“. Podobně má být The Lawnmower Man, „lawnmover“ s jednoduchým V by nebyla sekačka, nýbrž posunovačka na trávník (50p-1; ostatně je absurdní uvádět v neúplném seznamu filmů podle námětu SK právě tento, od nějž se spisovatel distancoval).

       „Profil“ postrádá sebemenší stopu analytického přístupu a působí jako neuspořádaná koláž ze všemožných bulvárních článků, pochybných už předtím, než je autor nepřesně a nekriticky opsal; a nikde víc než v pasážích týkajících se Kingova pseudoymu. „Jak mu jeho manager řekl, vhodné je vydat dvě knihy během tří let. King ale stvořil tři knihy ročně a nevěděl co s nimi. Tak se v roce 1977 objevilo na knižní (sic!) trhu jméno Richard Bachman, autor knihy `Rage'. Tajemství jména R. Bachman se ale neudrželo moc dlouho v tajnosti (já vím, že jsem se zapřísáhl sebevětší stylistickou retardovanost nekomentovat, ale nedokážu aspoň nezaúpět – SIC!!!). Objevil ho jeden literární agent, který si všiml množství společných prvků v tvorbě S. Kinga a jakéhosi Bachmana. A protože měl jako knihovník Kongresové knihovny přístup k záznamům o autorských právech v USA, lehce už našel pravou identitu Richarda Bachmana.“ (50l1) Předně, spisovatelé nemívají „managery“, nýbrž redaktory nebo agenty (kteří obvykle nemusejí melouchařit jako knihovníci). King sám v předmluvě k omnibusu The Bachman Books vydanému, když byl jeho pseudonym po sedmi letech (ale jistě má každý právo chápat „ne moc dlouho“ po svém) odhalen, uvádí, že před Carrie napsal pět románů, z nichž dva, které pokládal za dobré, vydal jako první bachmanovské knihy (Bobo: „Napsal tehdy čtyři romány, které nikdy nevydal. Dodnes je má schované doma v trezoru, občas se na ně podívá a s výrazem auvajs je zase vrátí zpět“, 49p1). Stylová shoda byla zřejmá mnoha čtenářům, ale definitivní důkaz přinesl až prodavač v knihkupectví (a vydavatel významného fanzinu SF Eye) Steve Brown, který si v Kongresové knihovně vyhledal veřejnosti dostupná data o copyrightu.

       Tím se dostáváme k „Bibliografii českých vydání knih Stephena Kinga“ (jejíž zubatý levý okraj může také sloužit jako odstrašující příklad, proč není vhodné sázet seznamy jako obyčejné odstavce. Ikarie to po dvanácti ročnících pochopila, jak dlouho to asi potrvá Ramaxu?), ve které bachmanovské romány chybějí – a to nejen „Bachmanova“ polovina dvojice Beznaděj – Strážci zákona, ale i Běžící muž, vydaný r. 1994 v Laseru pod Kingovým jménem. Sestavitel zjevně nemá ponětí o pravidlech pro velká písmena v anglických názvech, takže psaní Night Shift se dokonce liší mezi Mrtví se někdy vracejí a Noční směnou; proniká to i do adres (samozřejmě má být Avenue s velkým A a také Broadway, ne „Brodway“). V českém názvu Řbitova zviřátek je ve skutečnosti krátké i, ne dlouhé; a Nadaný žák – Tělo je dvojice novel ze sbírky Different Seasons; Danse Macabre, s níž ji „bibliografie“ dává dohromady (navíc psanou špatně jako „Dance Macabre“), je Hugem oceněná studie o horrorovém žánru. A když už jsem u toho, „pokračování knihy `The Talisman'“, (50p-1) na němž King „momentálně pracuje“, vyšlo dříve než článek sám.

       Po zkušenostech s prvními devíti čísly Ramaxu nejsem tolik nakloněn jako ZR prohlašovat o libovolné chybě či neumětelství „tohle by se za Popiolka nestalo“. Ale... Zatím v Ramaxu psal o Kingovi (recenze) výhradně on – prý je jediným z přispěvatelů, který ho má rád a kupuje pravidelně; navíc na rozdíl od mnoha z nich umí psát i číst. Kdyby dosud působil v redakci, nejspíš bychom opravdu zůstali ušetřeni aspoň takovéhoto výronu samolibého ignoranství.

        

(Pro ty z vás, kdo si chtějí užít vybrané perly v jejich kontextu prozradím kde je naleznete, první číslo před pravo/levým označením sloupce je strana a poslední číslo odstavec odshora, je-li před ním „-“ pak počítejte zdola.)

 

Na závěr poděkování pánům Bobo Kingovi, Fajkusovi, Nerovi a Nakorovi za použití jejich textů.