Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

Motto: Konečně inteligentní nápad, co udělat se žižkovským vysílačem.

       Stalo se pravidlem, že každá pořádná reportáž z conu začíná neskutečnými historkami z cesty naň. Když se autorovi díky náhodě a fantastické kombinaci zázraků žádnou takovou historku zažít nepodaří, je nucen se čtenářům omluvit, že je připravil o tradiční entrée, a mám obavu, že není daleko doba, kdy bude muset nebohý autor namísto conání vyhledávat nejrůznější příležitosti k cestování po okolí, aby svou chybu napravil.

       Já jsem na svůj první Parcon cestoval s jednodenní oklikou přes Kutnou Horu a musím davy svých příznivců zklamat: žádné velké drama se nekonalo. Jen nás na cestě do Kolína hned na první stanici vyhnali z vlaku a nahnali do jiného a ve Velimi musel průvodčí prostřednictvím lidí na nástupišti upozorňovat strojvedoucího, že bývá zvykem ve stanici odblokovat dveře, aby se daly otevřít; druhý den pak byla na cestu zpět přistavena pouze jedna souprava, takže již od třetí zastávky běhali zájemci o svezení podél vlaku sem a tam a zoufale hledali vagón, do kterého by se jim podařilo vmáčknout.

       Sraz s Bí a Evou jsem měl na tramvajové zastávce před Hlavním nádražím; z vrozené galantnosti jsem Evinu úchvatnou kopřivku nekomentoval, leč poslední dorazivší Bí na naši kamarádku jen mrkla a prohlásila: „Hele, jahody, co?“

       „Jo, byla jich plná vana a dva dny jsme se nemohli koupat,“ odvětila tázaná a společně jsme nastoupili do šestadvacítky.

       Část cesty s námi cestovalo individuum se psem, který byl nepoměrně čistší než jeho páníček, smrdící na celou tramvaj. Tentokrát jsme se samozřejmě revizora nedočkali a sám jsem jej vyhazovat nechtěl, nemaje dvoumetrovou ocelovou tyč, kterou jedinou bylo možno se jej dotknout bez ohrožení tetanem. Naštěstí brzy vysmrděl, jak by řekl Velkej šéf Lobo.

       Vystoupili jsme jednu stanici za Kulaťákem pro Pražáky a jednu stanici za Vítězným náměstím pro ostatní, a jali se hledat školu jakéhosi mexického revolucionáře, jmenovitě Benita Juáreze. Za pomoci mapy jsme našli první parconskou směrovku (bůhvíproč umístěnou až dva bloky od Evropské třídy pro mladší fany a Leninovy třídy pro ostatní) a tyto nás pak pohodlně dovedly až na místo.

       Prezence byla vedena primitivním způsobem za pomoci tužky a papíru, takže byla bezproblémová, rychlá a prostá nebetyčného chaosu, který do všedního života vnášejí počítačové systémy. S děvčaty jsme se navzájem opíchali – špendlíky s visačkami – a pokračovali vstupní halou dále. U krakatitího stánku jsme obhlédli novinky i stařinky a začali se pídit po nějakém stravovacím zařízení. Kterási dobrá duše nás upozornila na plátěnou hospodu postavenou ve dvoře, kam jsme se obratem obrátili.

       Na tomto místě bych rád pamětníky i čtenáře upozornil na následující: V průběhu celého Parconu jsem potkal strašnou spoustu známých tváří, s méně strašnou spoustou jsem se pozdravil a s ne až zas tak strašnou spoustou jsem zapředl rozhovor či se zakecal. Vzhledem k mé nekvalitní paměti bych při pouhém výčtu určitě opomněl podstatně větší množství lidí, než kterému bych byl schopen se ubránit; proto budu jmenovat jen osoby nezbytně nutné k ději.

       Jelikož jsem od snídaně nejedl, přihlásil se můj žaludek vcelku nekompromisně o oběd. Objednal jsem si tedy katův šleh s hranolky a čekal. A čekal. A čekal.

       Překvapivě: A čekal.

       Po silné půlhodince mi byla na plastikovém talířku předložena hromádka orestovaných brambor hranolovitého tvaru s čímsi, co odpovídalo maximálně tak druhé polovině názvu; s katem mělo jídlo společnou pouze moji touhu předat mu kuchaře. (A to jsem ještě netušil, že když o pár desítek hodin později zasednu ke stolu s Viktorem Janišem, který si k obědovečeři dal játra, budu si při pohledu na nevábnou – a dle jeho slov úplně studenou – kašovitou hmotu říkat: „Zlatej šleh!“)

       Podebatovali jsme s Leonardem Medkem, který – doufám – ve vlastním zájmu cestuje jen prstem po mapě, protože jeho nádherné licousy by v prostoru Bosny a Hercegoviny dokázaly ještě dnes vzbudit nacionalistické vášně, přičemž Verdun je dnes podstatně blíže než býval.

       Víceméně z kolegiality, protože tento subžánr zásadně nečtu (neboť mi dodnes nebyl nikdo schopen uspokojivě vysvětlit první větu jedné povídky: „Po postříbřené datové sběrnici táhl binární koník plně naložený kupecký vůz.“ – I když snahy byly; binární koník mi byl představen jako kůň složený z jedniček a nul, ovšem jak by jedničky a nuly urvaly naloženej formaňák, ať by jich bylo kolik bylo, na to už dotyčnému rozum nestačil), tedy spíše více nežli méně z kolegiality jsem se vypravil na komponovaný program Ondreje Herce a Filipa Štěpánka o cyberpunku. Jelikož mne obě dívky svorně odmítly doprovodit, zmermomocnil jsem na schodišti alespoň Doreen s vědomím, že cyberpunkově jsme na tom zhruba stejně, takže nebudu za blbce sám.

       Předpoklad mi vyšel jen zčásti – za blbce jsem opravdu nebyl sám, avšak nikoliv díky cyberpunku. Ten v tom byl výjimečně zcela nevinně. S Doreen jsme totiž byli svědky třičtvrtěhodinové přednášky o jakýchsi alternativních drogách a – k mé hrůze – evidentního zájmu posluchačů o jejich účinky. Vzhledem k tomu, že je mi máloco tak odporné jako feťáci, jsme využili malé přestávky k nenápadnému ústupu. Jen Doreen si ještě na Filipovi vyžádala text přednášky elektronickou poštou, takže jsem pro jistotu nenápadně opustil i ji.

       Cestou do přízemí jsem zachytil informaci, že se před budovou bude odehrávat dřevěný šerm, a s nostalgií pamětníka jeho prvopočátků tam zamířil. Slíbená akce přilákala mnoho diváků, leč skutečnost, že se jedná o zasvěcení nezasvěcených do principů, za který konec se ta která zbraň vůbec drží, množství diváků zase odehnala. Mně osobně se nepodařilo ani zaregistrovat nejakčnější okamžik té chvíle – když se Bí málem přerazila ve dveřích.

       Takto jsem se opět sešel s přítelkyněmi a společně jsme vyrazili na promítání zdánlivě neškodného snímku STAR WARS vs. STAR TREK – Hollywoodští rivalové. Film byl opravdu téměř neškodný, jelikož nám neřekl skorem nic, co bychom nevěděli, až na jedno jediné významné prohlášení. Dozvěděli jsme se totiž, že Star Trek je seriál pro intelektuály – a místnost vybuchla. My tři a několik málo dalších smíchy, trekkies patrně nadšením.

       Jsa typickým mužem, který je ochoten stavět na piedestaly pouze ženy, a to ještě jen proto, abych se jim mohl podívat pod sukně (jak kdysi kdosi slavný prohlásil), necítil jsem nikdy potřebu vidět ani opilého, ani Sapkowského. Když už jsme se však tentokráte nacházeli oba na stejném conu, usoudil jsem, že je třeba využít příležitosti a vyrazil do hlavního sálu.

       Sotva jsme však s dívkami strčili naše krásné hlavy za – co? Jakou sebechválu? Vždyť–, No dobře, dobře, ať je tedy po vašem: Sotva jsme však s dívkami strčili moji krásnou hlavu mezi dvoukřídlé dveře tělocvičny, byli jsme nekompromisně vyhozeni s tvrzením, že tam nemáme co pohledávat.

       „Jenže my tu pohledáváme Sapkowského!“ bránili jsme své svaté právo čtenářů na autora.

       „Ten je někde nevím kde a tady probíhá zkouška divadla,“ opáčil ten, jehož jsem už zapomněl, vystrčil nám – z toho moji krásnou – hlavy zpět a zavřel. Sešli jsme proto do informačního centra, tedy do hospody, k našemu velkému překvapení tam nalezli téměř celý ansámbl Klíčníkovy divadelní společnosti, kterýžto lapsus sám principál zdůvodňoval malou pauzou, a nakonec i zjistili, kudy tudy za Sapkowskim.

       O čem jeden z nejúspěšnějších fantasy autorů u nás mluvil, nevíme. Ve třídě obvyklé velikosti, narvané maximem lidí a minimem vzduchu, jsme vydrželi stát přesně deset minut. Pak jsme se vypotáceli sice z dosahu Sapkowského slov, ale zato na vzduch.

       Nevím. Jsem laik, moc conů jsem nenavštívil, žádný nikdy nepořádal, ale přeložit besedu s autorem, jejíž velká návštěvnost se dá očekávat, do nejmenší prostory, jaká (kromě záchodků) je k dispozici, najmě pak z důvodů zkoušky, během které většina zainteresovaných stejně debužíruje pod plachtami hospody – tento způsob conání zdá se mi poněkud nešťastným. Nic proti ukájení hladu, žízně, či jiných strastí, leč proč to nesesynchronizovat?

       A protože se přiblížila sedmnáctá hodina a současně se neblížila žádná část programu, která by nám připadla extrémně zajímavá, usoudili jsme s Bí, že by bylo záhodno přiblížit se Černému mostu, odkud nás měl autobus nablížit jedné malé vesničce kousek za Prahou, v ní jedné chalupě a v ní několika kamarádům a s nimi jedné večerní akci. Parconský bloudící den pak definitivně uzavřel bloudící Honza Pavlík, stejně jako my dopoledne marně se pídící po směrovkách.

       Plán vstát v sedm hodin ráno a dostat se tak do Prahy a na Parcon dostatečně včas, abych stihl přednášku Ondřeje Neffa o dabingu SF v osmdesátých letech, mi zhatilo 5B. Vysvětlím: Bí s tou svojí Blbou Brandy, po níž mi Bylo šeredně Blbě. Takže když jsem se usadil v obýváku na kanapi, bilo devět hodin, když se mi usadil žaludek, bilo jedenáct hodin, a když jsme se usadili v autobuse do Prahy, bylo půl jedné.

       V půl druhé mi volal Mirek Žamboch, že je na Parconu a kde že jsem já; nakonec jsme se dohodli na schůzce ve čtrnáct hodin u vchodu.

       Pět minut po druhé jsem Mirkovi volal já, že jsem na Parconu a kde že je on; nakonec jsme se nedohodli na ničem, anóbrž měl vypnutý mobil.

       Ponechal jsem tedy naše setkání na osudu a prošel vestibulem do hospody. Tam jsem naneštěstí až po chvíli naštěstí zapředl rozhovor, díky kterému jsem se naneštěstí s půlhodinovým zpožděním naštěstí dozvěděl, že páně Neffova přednáška byla přesunuta a v tomto okamžiku teprve půl hodiny běží. Vystartoval jsem do hlavního sálu.

       ON kecal a kecal. (Tedy, samozřejmě vyprávěl, a vyprávěl tradičně dobře a zajímavě, ale musím nějak zdůvodnit definici druhého dne conu, ne?!) Zaplněná tělocvična dávala za pravdu mé několik let již ražené teorii, že vzpomínky Ondřeje Neffa na to, jaké to bylo, se v poutavosti směle vyrovnají jeho nejlepším vizím toho, jaké to bude.

       Jelikož děvčata dala před filmovou historií přednost filmové současnosti – konkrétně manze –, vrátil jsem se do hospody sám, zkontroloval situaci na žaludečních tocích a odhodlal se k lehčímu obědu. Ve frontě se ke mně připojil Robert Pilch a posléze další, takže jsem nakonec prokecal celý oběd.

       V té chvíli se osud uráčil začít také konečně něco dělat a já se krátce po obědě konečně potkal s Mirkem. Jen mi stihl předat, co měl a chtěl, když se k nám přidal Egon Čierny, a pak už to vypadalo jak variace na známou pohádku o domečku a zvířátkách: „Hloučku, hloučku, kdo v tobě kecá?“

       Když se debatní kroužek rozešel, vytáhl jsem toho dne poprvé program a začal zvažovat, kterého přednášejícího bych měl poctít svou návštěvou. Pak jsem si však vzpomněl na varování Leonarda Medka, že ony dva papíry jsou pouze orientačním seznamem toho, co by se asi mělo konat zhruba v době a přibližně v místech Parconu, a že jakékoliv přesnější informace nutno hledat (co možná nejčastěji) na nástěnkách, a vyrazil k nim. Cestou jsem ovšem opět potkal Mirka a...

       ...a proč to protahovat, neslyšel jsem ani jednu přednášku. Ještě že si mne dívky našly a Eva s předstihem koupila lístky na divadlo. Jelikož se o něm mluvilo ještě více než o Sapkowském (který se stále ještě nepodnapil, a pokud ano, zvládal svůj promilový stav rozhodně lépe, než někteří jedinci totální střízlivost), rozhodli jsme se neriskovat místa k sezení a zamířili k prknům, která znamenala tělocvičnu a svět.

       V 19.15 jsme dorazili před vchod do hlavního sálu, ale ačkoliv jsme byli sami a prokazovali se platnými vstupenkami, tři strážná děvčata nás odmítala vpustit.

V 19.25 nás už bylo pět, všichni jsme žmoulali lístky a stále jsme nemohli dovnitř.

V 19.27 nás bylo sedm a ze strážkyň jedna zmizela, ale jinak se situace nezměnila.

V 19.33 – nás šestnáct, strážkyně dvě, vstup nepovolen (VN).

19.38 – 37:2 – VN – lístek se mi začíná drolit, pečlivě jej ukládám.

19.43 – 66:2 – VN – pořadateli přes dveře natažena prodlužovačka a dán striktní příkaz je nezavírat.

19.44 – 80:2 – VN – první úspěšné zavření dveří účinkujícím, prodlužovačka skřípnuta v levém horním rohu.

19.48 – 121:1 (odvážná dívka) – VN – začínají se dělat vtipy, pořadatele naopak přechází humor a začínají přinášet židle.

19.51 – 156:0 – VN – jubilejní desáté skřípnutí prodlužovačky účinkujícími, vtipy i židle vrcholí.

19.54 – 177:0 – VN – došly židle i humor, pořadatelé budou patrně kupovat novou prodlužovačku.

19.57 – 192(asi, nevidím dobře na schodiště):0 – VN – došel nám kyslík, prodlužovačka též odevzdaně přestává klást odpor.

19:59 – nevím kolik:1 Mášově hlavě – EN („Eště ne!“ – Mášova slova) – cloumáme dveřmi, ale drží je prodlužovačka.

20:00 – VSTUP POVOLEN! – Kam jsem dal ten zatracený lístek!!

       Mezi námi: vstupenku jsem si opravdu koupil, zaplatil a na konci představení i našel, ale kdyby mi to Máša neuvěřil, kdo ví, čí recenzi byste četli na místě tohoto geniálního díla.

       Divadelní představení Stráže! Stráže! – jak popsat nepopsatelné? A co se s tím vlastně budu trápit, kdo ho viděl, ví, kdo ho neviděl, ať si trhne nohou, protože kam už jinam bych měl přijet na Parcon když ne do Prahy, to dá rozum. Tak tedy jen několik střípků:

       Dokážete-li si představit Honzu Kantůrka v rezavém hábitu, s oranžově nabarvenými vousy a půlkou kokosového ořechu na ústech, víte, jak vypadal knihovník. Dokážete-li si představit Vlastu Talaše s výrazem, jakým reaguje na dotazy ohledně další Zeměplochy, víte, jak vypadal kapitán Elánius. Dokážete-li si představit Keplíka v helmě a s jeho chápavým výrazem, když po něm Gudrun něco chce, víte, jak vypadal desátník Nóblhóch. A dokážete-li si představit Raven jako... ech, jako... nijak, ta je prostě nepředstavitelná. Všichni byli dobří, někteří byli výborní, ale jen při jejím výkonu hlediště polohlasně skandovalo – samozřejmě když se zrovna neválelo smíchy – „Oscara, Oscara!“

       Nelze však jenom chválit – jednak by nám Richard zpychnul a už takhle to bohatě stačí, a jednak se to ode mne ani nečeká (P.T. prezident Rampas bude tak laskav a poznámkou pod čarou vysvětlí neočtenářům, jak vzácná je Gotfridova bezvýhradná pochvala čehokoliv). Tož tedy: Je logické, ba chvályhodné tajit vše – od osob a obsazení až po výpravu a kostýmy – až do poslední chvíle, aby překvapení divákovo bylo co největší, leč do této koncepce jaksi nezapadá Netopejrovo promenování se v kostýmech hospodou; a víme-li, že byla dodatečně a takřka na poslední chvíli přeobsazena role Smrtě pro zvýšení působivosti této charismatické postavy, zdá se její kompletní zahalení poněkud nelogické a mírně od věci. Špatná sehranost Smrťova fyzického představitele s obsluhou magnetofonu s playbackem je pak jen logickým důsledkem celé věci, takže část diváků má Gudrunino zaklení za pouhé vypadnutí z role. Nikoliv, vážení přátelé, ono „A do hajzlu!“ je vskutku pointou celé scénky.

       Čím jsi mne, Richarde, ale fakt naštval, bylo to šampaňský. Až se příště rozhodneš někoho kropit bublinkami, vyber si laskavě lidi, kteří mají možnost se vykoupat a hlavně převléknout. Když jsme se všichni tři usadili v poslední denní tramvaji domů a nasáli odér ze zbytků šampaňského, nezbylo nám než svorně ocitovat jednu postavu ze Stráží!Stráží!: „Do hajzlu a do prdele.“ Pak jsme se ovšem svorně opravili, stejně jako Keplík po výtce svého nadřízeného, aby se krotil, jelikož je ve službě:

       „Jistě, pane. Promiňte, pane. Do hajzlu a do prdele, PANE!“

       V sobotu jsem do školy dorazil v tradiční společnosti a v netradiční, oslnivě bílé košili od obleku, kteroužto jedinou jsem měl s sebou v Praze a mohl jí tak nahradit smradlavý a flekatý hadr, jaký z mého oděvu v jediném okamžiku vytvořil jeden úspěchem zpitý režisér. (Tu bílou košili si zapamatujte, ta bude mít ještě dohru.)

       (A toho režiséra vlastně taky, s ním to bude mít taky ještě dohru!)

       Automaticky jsem zamířil do hospody, abych zjistil, kdože tu vlastně dnes je, a téměř okamžitě jsem se s někým zakecal. Neprozradím s kým, protože jednak nejsem indiskrétní a jednak si to nepamatuji; vybavuji si pouze, že jsem se v rámci hovoru seznámil s několika lidmi, aniž bychom si byli představeni, a potom také úžasný plán Honzy Kantůrka na postavení velké patrové autodráhy u něj na chalupě – ale to je opravdu všechno.

       Zřejmě jsem musel prokecat hodně času, protože první změnu lokality si vybavuji až v souvislosti s přednáškou Františka Novotného o jeho Valhale, u které je v programu uveden začátek ve 14 hodin, a ještě mi něco říká, že jsem na ni beztak přišel pozdě. – Vám se to směje, ale uvědomte si, že jsme conili třetí den, a jestliže byly oba dva předešlé dny parné (no, vzpomeňte si), tak tentokrát se sluníčko překonávalo. Když František ukončil své povídání o tom, jak psal Valhalu, bude psát Valhalu a co nacisté a Valhala, zůstal jsem s dívkami sedět na žíněnce, hleděli jsme k beznadějně modré obloze a hledali sebemenší náznak bouřek z horka, jak slibovali meteorolózi.

       Po bouřce samozřejmě ani vidu, ani slechu, ani venku, kam jsme vyšli podívat se na představení skupiny historického šermu Červená kumpanie. Ukořistil jsem sice židli a kafe, ale vzhledem ke svým dokumentaristickým povinnostem – kromě počítače jsem se už vzmohl i na foťák – jsem si obojího mohl užít až po exhibici. I když slovo „užít“ je termínem značně eufemistickým...

       Viděli jste Pelíšky? A pamatujete si scénu „Kde asi udělali soudruzi z NDR chybu“? A taky jste si mysleli, že tyhle časy jsou dávno za námi? Tak jste taky neuvěřitelně naivní, stejně jako já. Když jsem se totiž konečně opatrně usadil (opatrně proto, že už během ranního rozhovoru s Honzou Kantůrkem a spol. jsem zjistil, že naprosté opření se v těch umělohmotných seslích je jednak riskantní a druhak nemožné), chopil se kávy a vytáhl z ní tu umělohmotnou štangličku co náhražku lžičky, zíral jsem na vyměklé cosi, co nejvíce připomínalo úhelník, s nímž nás kdysi dávno na škole učili zacházet. Pravý úhel, jenž svíraly oba konce toho onoho bůhvíčeho, byl sice dokonalý, ale já se marně snažil přijít na to, kolik procent z původní hmoty míchátka se v kávě rozpustilo, a venkoncem také na to, kde asi udělali jací soudruzi a odkud chybu.

       Rozměklý plast, ať již v podobě míchátek nebo židlí, mne ovšem naštěstí zdržel natolik, že jsem stihl zaregistrovat zvýšený zájem jednoho fantasy autora o nyní o zeď neškodně opřené zbraně, a díky své vrozené pohotovosti jako jeden z mála ulovil snímek šermujícího Sapkowskiho.

       V šestnáct hodin došlo na úlitbu bohům a manze. Navštívil jsem snímek Dragon Half – připouštím, že zlákán hlavně českým fanovským dabingem. Po asi padesáti minutách film skončil a já se vytratil – připouštím, že spokojen pouze s českým fanovským dabingem.

       Večeře, několik rozhovorů a zjištění, že Eva nás předčasně opustila (nějak si neporozuměla s klobásovým obědem), vyplnily čas do 18.00, tedy do vyhlašování výsledků CKČ. Je pravda, že komu čest, tomu čest, a Michaelovi Broncovi ten obrovský kus práce, který na naší nejprestižnější soutěži odvedl, určitě zajistí nějaké pěkné místo (alespoň) na onom světě, ale moderování by se přeci jen měl ujmout někdo zkušenější. Ještě že ve svých řadách máme Ivanu Kuglerovou, která Michaelovi ukázala, zač je toho mikrofon. (Ono to zní docela slibně, že „ve svých řadách máme“ taková hezká děvčata, jenže těch řad je moc a jsou moc dlouhé a než si člověk k takové krásce proklestí cestu, může také obrůst mechem.)

       A tak nás tehdy opouštěly tři nezapomenutelné fenomény. Michael jako organizátor CKČ, po mnoha letech zase jednou pražský Parcon a parno k zalknutí. Obloha potemněla, zatáhlo se a právě když cenou Ludvík oceněný Pagi vysvětloval, že práci pro fandom dělá vlastně hlavně kvůli sobě, protože jej velice těší přijít ráno do práce, otevřít patřičné internetové stránky a sledovat ty počty zájemců o ně – tak v tomto okamžiku se ozvalo: „PRÁSK! – PRÁSK! – PRÁSK! – PRÁSK!“ a ještě asi pětkrát „PRÁSK!“, jak se tělocvičnou prohnal první poryv větru chystané bouřky a průtrže mračen a s nezrežírovatelnou pravidelností zabouchával jedno otevřené okno za druhým. Dodnes zůstává záhadou, zda šlo o velice netradiční formu potlesku, či zda příroda tak vyjádřila svůj názor na pravdivost Pagiho slov.

       Špatné počasí vylákalo spoustu lidí ven na vzduch a zvířený prach, takže na vyhlášení výsledků soutěže Zlatá zebra si počkali opravdu jen autoři a nejvěrnější fanové. Nebyl jsem ani jedním, pročež jsem vyskotačil z budovy a jal se dokumentovat zběsilost větru na úchvatných Ivyiných vlasech a podstatně méně úchvatné Broncově košili. Pak se konečně, vydatně, definitivně a neodvolatelně rozpršelo.

       Déšť a ochlazení vítali všichni, zmoknout byli ochotni pouze někteří. Například dívka se stylovou rybičkou na tričku, která mi ovšem zcela nestylově vynadala, když jsem si ji zvěčnil v upomínku čiré radosti, kterou dokáže přinést takový nečas. (Posléze jsme se ovšem navzájem nejen omluvili, ale i představili a zapomněli, takže čteš-li tyto řádky, ozvi se na adresu redakce a já Ti dokáži, že k námitkám nebyl nejmenší důvod; TY nevypadáš špatně a JÁ neumím fotografovat.)

       Víceméně náhodou jsem zachytil informaci, že právě probíhá tombola, vyběhl do hlavního sálu, svěřil své lístky Ivě a vrátil se zpět do přízemí. Tam situace nabírala na dramatičnosti díky mokré podlaze, která se stávala nebezpečnou. Maně mne napadá, co a s kým Iva během tomboly na žíněnce provozovala, protože když jsem si k ní přišel pro výsledky, mohl jsem akorát zkonstatovat: „Veni, vidi, non vici!“

       V té době se budovou začaly táhnout stíny a vůně pečeného selete. Jelikož byla účastníkům Parconu přislíbena porce zdarma, postavil jsem se do fronty, jejíž tvar se neustále měnil podle nárazů větru a ekvivalentně vznikajících a zanikajících otvorů mezi napnutými celtami, kterými crčely proudy vody. Ačkoliv jsem byl ve frontě opravdu hodně vpředu, dostalo se na mě opravdu hodně pozdě, a kdy přišli na řadu nešťastníci stojící za mnou, si ani netroufám odhadnout. Možná tam stáli a čekali a čekali a stáli a jestli nezemřeli, tak tam čekají dodnes. (Prý se tam má konat Pragocon 2002, tak budou alespoň první na řadě, pokud pořadatelé v těchto místech uspořádají něco obdobného.)

       Egon Čierny s lítostí v oku a se slzou v srdci (nebo tak nějak) oznámil, že fantasy show a druhé vystoupení Červené kumpanie se z meteorologických důvodů přesouvá z pod širého nebe pod pevnou střechu, a tak jsme se s Bí před jedenadvacátou hodinou usadili ve velkém sále – ona slušně v publiku, já neslušně před publikem, ale s fotoaparátem. Což byla co? Což byla chyba! Jednomu červenokumpaňákovi jsem padl do oka jako vhodný demonstrant (= ten, na němž se demonstruje), což doprovodil slovy:

       „Tady mládenec bude vhodným objektem; dle bílé košile soudím, že je intelektuál...“

       V publiku za mnou se začaly pochechtávat známé hlasy. Rozhodl jsem se zakročit:

       „Mlčte!“ vykřikl jsem, ale jako bych přilil benzínu do ohně; rozesmáli se i ostatní. V té chvíli jsem neměl rád ani Klíčníka, ani kumpanii před sebou, ani kumpanii za sebou.

       Do otevřených prostor plánované a tudíž značně osekané představení nebylo špatné, ačkoliv stále platí slavná věta jistého geniálního autora o tom, že: „...když se vám na hlavu řítí tříkilový obouručák, naučíte se ránu bleskurychle vykrýt, že ani nevíte jak“, nicméně já jsem jeho zbytek zhlédl s nepříjemnou pachutí na patře a sarkastickými pohledy v zátylku. Příště budu pro Tebe, fandome, zase něco fotit. Tůůůhle!

       A ačkoliv byla noc ještě mladá, bylo do Pyšel přeci jen daleko, České dráhy líné a naše žaludky prázdné, takže jsme s Bí vyrazili vstříc večeři a domovu. Až na servírku opilou tak, že jsem za ni musel spočítat naši útratu a vlak jsme tím pádem dobíhali, proběhla cesta bez zvláštních příhod a my jsme už v půl jedné ráno byli doma.

       Hodnocení, srovnávání a jiné činnosti vedoucí obvykle k nízké oblibě mezi fandomstvem nechť provádějí zkušenější, já se spokojím a své čtenáře uspokojím s tvrzením, že Parcon 2002 byl skvěle umístěn, zajímavě obsazen a zmateně zorganizován. Tím toto své nadmíru zajímavé povídání končím a budiž tomu tak až do dalšího pražského conu, o kterém Vás blahosklonně budu chtít informovat.