Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

Co vlastně budeme rozumět pod pojmem „záporná hrdinka“? „Záporná“ znamená, že se neohlížela na nikoho kromě sebe a na nic kromě vlastních zájmů, pro které byla ochotna dělat i věci krajně nečestné nebo i vyloženě odporné. „Hrdinka“ proto, že se budeme zabývat ženami, které hrály důležitou roli, jejich ambice byly nemalé a díky svému vlivu dokázaly leckdy rozpoutat učiněné peklo na kolečkách.

       Záporačky jsou nutným kořením pro literaturu – jak fantastickou, tak nefantastickou. Ovšem kořeny tohoto fenoménu sahají ještě mnohem dále do minulosti, než kam sahá historie fantasy. Takže jak záporačky lépe ilustrovat, než na evropských dějinách? V každém období používaly záporné hrdinky jiné strategie a využívaly jiných prostředků k dosažení svých cílů. Že už jste to v dějepise někdy slyšeli? Vsadím se, že takhle ne. A i kdyby ano – opakování je přece matka moudrosti.

       Opakování je matka moudrosti a otec sériové výroby.

       Tedy začněme. Nacházíme se v Čechách v době románské. Umírá kníže Vratislav a jeho syn Václav je ještě nedospělý. Vychovává ho jeho babička, kněžna Ludmila. Ludmila je zbožná křesťanka, ochránkyně a utěšitelka chudých, slepých, chromých, hluchých… tfuj, tfuj, tfuj proti všemu dobrýmu! Naštěstí je tu Václavova matka Drahomíra. Názory ohledně jejího původu se různí – snad pocházela ze slovanského kmene Stodoranů, žijícího na středním toku Labe, nebo kmene Hlavolanů z území dnešního Berlína. Této tvrdé a ctižádostivé ženě bylo jasné, že z jejího milovaného staršího syna neroste silný a schopný panovník, ale mnich. Něco takového rozhodná a realistická Drahomíra nemohla dovolit. Ludmila ustupuje z Prahy a stěhuje se na Tetín, ale co se týče výchovy Václava, neustoupí ani o píď. Drahomíra vidí, že po dobrém to nepůjde. Zavolá si své dva záporácké poskoky Tunnu a Gommona, kteří byli pravděpodobně Varjagové, tedy Vikingové z oblasti dnešního Švédska. Věrní poskoci se vydali na Tetín, aby Ludmilu zavraždili.

       Podle legendy prý Ludmila před smrtí jen žádala, aby byla alespoň zabita mečem, jako správná křesťanská mučednice. Vrahové nevyhověli a uškrtili ji jejím vlastním závojem. Zde se zjevně drželi pravidla, že klaďáci nemají nárok na jakýkoliv druh posledního přání.

       Naneštěstí ale přišel Drahomířin zásah pozdě – Ludmilina výchova zanechala na Václavovi nesmazatelné stopy. Když se Václav stal zbožným a mírumilovným křesťanským knížetem, oplatil své matce její starostlivost vyhnanstvím. Víc o Drahomířině osudu nevíme. Byla typem záporačky cílevědomé, neústupné, tvrdé k sobě i k ostatním, drsné stejně jako její doba – to jest 9. a 10. století.

       Gotika byla dobou obrovské zbožnosti, a tak na čas vyšly z módy finty s dýkami a jedy. Záporačky tedy byly odkázány pouze na svůj šarm. Ženou, která jím evidentně oplývala, byla Richenza, česky Rejčka. Byla napůl z rodu Piastovců a dcerou polského krále. V patnácti letech se provdala, resp. byla provdána, za Václava II., který díky tomuto sňatku potvrdil svůj nárok na polskou korunu. O zásnubách přijala české jméno Eliška. O dva roky později však český král podlehl tuberkulóze. Stačil jediný další rok a rod Přemyslovců vymřel po meči. Strhl se boj o moc. Nakonec se vlády chopil Habsburk Rudolf I., řečený Kaše, a aby svou pozici upevnil, oženil se hádejte s kým. Samozřejmě s vdovou po králi Václavovi II. Rejčka však záhy ovdověla podruhé, když Rudolf zemřel na tažení proti vzpurné české šlechtě. Eliška však neklesala na mysli. Její další milenec, Jindřich z Lipé, byl nejbohatším a nejvlivnějším českým šlechticem. Spolu tvořili poněkud vraždomatické duo. Byli trnem v oku Elišce Přemyslovně, bystré, avšak poněkud hysterické manželce Jana Lucemburského. Přemyslovna v Čechách svévolně vládla za nepřítomnosti svého manžela – který se snažil být kdekoli jinde než v těch vzpurných a barbarských Čechách, kde si šlechta dělá, co chce. Přemyslovna dala jednou dokonce Jindřicha z Lipé uvěznit, ale Rejčka a zbytek šlechty zasáhl, takže musel být Jindřich propuštěn. Zatímco tedy Přemyslovna, česká královna, nelogicky vyváděla a žárlila na svou macechu, žila Rejčka nákladným životem ve Starém Brně s Jindřichem z Lipé. Aby na ni lid vzpomínal v dobrém, výborně spravovala svá věnná města. Dala dokonce vystavět chrám sv. Ducha v Hradci Králové. Když Jindřich zemřel, želela Rejčka velice jeho smrti. Za pět let byla pochována v téže hrobce.

       O Elišce Rejčce se prý vyprávělo mnoho pikantních historek. Prý žárlivost Přemyslovny byla opodstatněná a Jan Lucemburský se vskutku shlédl ve své nevlastní tchýni. Jedno je však jasné – Rejčka byla vypočítavá a vlivná záporačka. Politické názory měnila jako střevíce a její jedinou starostí bylo si co nejvíce užít, dokud byla na této zemi. To se jí beze sporu podařilo, a ještě navíc si dokázala zařídit, aby na ní bylo vzpomínáno jako na osobu velice zbožnou.

       Století 16., Francie. Jindřich II. je těžce zraněn při turnaji a umírá. Vlády se chopí ovdovělá královna Kateřina Medicejská, která pocházela z Florencie, z rodu bohatých mecenášů italského umění. Kateřina vyhnala od dvora vlivnou milenku svého manžela a jala se spravovat zemi ve jménu svých nezletilých synů Jindřicha III., Františka II. a Karla IX. Aby zajistila mír mezi katolíky a protestanty (hugenoty) ve své zemi, provdala svou dceru Markétu z Valois, řečenou Margot, za protestanta Jindřicha Navarrského.

       Kateřina byla katolička, šikovná intrikánka a schopná travička. Matku Jindřicha Navarrského otrávila, a když už se tak pěkně v Paříži sešli všichni ti protestanti, proč si trochu nerozšířit životní prostor? Svatební veselí se změnilo v krvavý masakr o Bartolomějské noci – to jest v noci z 23. na 24. srpna 1572. Ve městě bylo rázem na 20 000 mrtvých a Kateřině výrazně vzrostl kill count.

       Legenda praví různé věci – například, že královna omylem zabila klasickou otrávenou knihou jednoho ze svých synů (tedy, ne že by ji po něm hodila…). Takové věci by se schopné záporačce stávat neměly, opravdu ne.

       Stejně jako Drahomíra, i Kateřina se dočkala jen nevděku. Když se Jindřich III. ujal vlády, poslal svou matku do luxusního vězení na zámku Blois, kde Kateřina roku 1589 zemřela.

       A mimochodem, Jindřich III. byl krátce poté sám zavražděn a na trůn nastoupil Jindřich Navarrský – který se za obětavou pomoc v době ohrožení a několikerou záchranu svého života odvděčil své nešťastné ženě Margot tím, že na její hlavu hodil všechnu vinu její matky a zapudil ji. Tolik k mužské vděčnosti.

       Kateřina, ač byla záporačkou renesanční, se do značné míry držela osvědčených postupů z doby románské – neváhala sáhnout po dýce, jedu, provazu či čemkoliv jiném, ať ostrém nebo tupém, když si chtěla odstranit z cesty nepohodlné lidi. Patřila mezi záporné hrdinky ambiciózní, nepříliš citlivé a všeho schopné.

       Pro silnější povahy doporučuji film „Královna Margot“.

       Nyní se přesuneme do století 18., avšak setrváme ve Francii. Přímo skvostnou záporačkou byla Jeanne Antoinette Poisson, markýza de Pompadour. Pocházela z nižší francouzské šlechty. Ve dvaceti letech se provdala za Charlese Lenomarta, který ji velice miloval, staral se o ni, hýčkal ji a byl ochoten snést jí i modré z nebe. Ona si ho brala jako prostředek ke svým ambicím. Mířila vskutku vysoko.

       U versailleského dvora všichni konspirovali a každá politická skupina měla favoritku, kterou se snažili protlačit králi do postele jako jeho oficiální milenku, aby ovlivňovala jeho rozhodnutí. Poisson za sebou neměla nikoho. Tedy, vlastně ano. Sebe.

       Krále zaujala na plese, kde se objevila jako krásná neznámá a poté, co si jí Ludvík XV. všiml, uprchla. Tím vzbudila jeho zvědavost a zájem. Roku 1745 se stala královou milenkou. Z toho mimo jiné vyplývalo, že její milující manžel ji už nikdy nesmí spatřit, což jí samozřejmě naprosto netrhalo žíly. Dokázala Ludvíka úžasně bavit, přímo hýřila nápady a fantazií – a zároveň si krále omotala kolem prstu. Veškerá politická moc se nakonec ocitla v jejích něžných bělostných ručkách.

       Jeanne Antoinette však postupně scházela a uvadala, zřejmě vlivem nějaké vleklé nemoci. Na zdraví jí jistě nepřidalo ani několik tajných potratů – král měl totiž ve zvyku své milenky, které otěhotněly, spěšně odlifrovat od dvora. V zoufalé touze po uzdravení byla markýza ochotna podstoupit jakoukoliv léčbu. A mnoho šarlatánských lékařů jí spíš přitížilo, než pomohlo. Markýza si dobře uvědomovala, co v její době platilo pro všechny ženy a pro záporačky dvojnásob: „Když žena ztratí krásu, ztratí všechno.“

       Za působení markýzy de Pompadour se u francouzského dvora rozmohl život ve stylu Po nás potopa. Krásná králova milenka skutečně stačila na svou nemoc zemřít včas. Všechny potíže, které tato půvabná, diplomatická, obratná a ambiciózní barokní záporačka uvedla do pohybu, schytala až následující generace.

       Marie Antoinetta byla také kapitola sama pro sebe. Její zkaženost ovšem zčásti spočívala v její nevědomosti. Její rozmazlenost a rozhazovačnost byla příznačná pro rokoko ve Francii, těsně před Velkou francouzskou revolucí.

       Někdy se stane, že je záporačka stíhána neuvěřitelnou smůlou již od začátku svého působení. Ani Antoinetta se prý nenarodila pod šťastnou hvězdou. Den poté, co přišla na svět, vypuklo v Portugalsku zemětřesení, které do té doby nemělo obdoby, a srovnalo se zemí celý Lisabon. Když si jako téměř patnáctiletá brala francouzského následníka trůnu, Ludvíka XVI., bylo při slavnostním ohňostroji ušlapáno 140 lidí. Člověk by řekl, že tím se karma vyrovná. Ale kdepak.

       Francouzská královna nebyla přímo hloupá, ale byla lenivá a roztržitá a jediné, o co se zajímala, byly zábavy. Rozhodně nepatřila mezi pevné osobnosti. Navíc prý byla silně sexuálně frustrovaná, protože král Ludvík XVI. nebyl po prvních sedm let manželství schopen plnit manželské povinnosti. O tomto královském páru se tehdy mnoho šeptalo a psychicky labilní Antoinetta, žijící v jakési iluzi světa bez bídy, se snadno stala terčem nenávisti obyčejného lidu. Navíc měla zhoubný vliv i na svého manžela, který přespříliš podléhal jejím rozmarům. Antoinetta si žila ve skleníku, nechala se opečovávat a zruinovala královskou pokladnu dokonce natolik, že byl Ludvík XVI. donucen roku 1789 svolat generální stavy a chtěl uvalit nové daně. Situace pak už byla neřešitelná. Velká francouzská revoluce byl zcela nepřekvapující následek hýřivých radovánek vysoké šlechty a královského dvora.

       Antoinetta nedělá čest svým záporným kolegyním. Podcenila situaci a nikdy nevzala v potaz jakékoli riziko, které by mohlo jejím počínáním vzniknout. Po právu skončila pod gilotinou.

       Dostáváme se na přelom 18. a 19. století. Byla to doba mocných a silných mužů, ale to by ženy nesměly mít dar umět být zápornými hrdinkami, aby se i za těchto ztížených podmínek neprosadily.

       Příkladem tentokrát budiž vévodkyně Kateřina Vilemína Zaháňská. Poslyšme, co o ní napsal Clemens Bruehl na základě svědectví jejích současníků:

       „Vilemína… krásná tělem i duchem, pyšná a plná důstojnosti, okouzlující laskavostí, s drobnými ženskými slabůstkami, trochu trpitelská, trochu náladová a svévolně nedochvilná – což půvab mnohých žen ještě zvyšuje. Je bohatá a nezávislá… plná zkušeností, veskrze politická… S rozumem čirým jako sklo, s duchem břitkým jako ocel.“ Co dodat. Ideální záporačka.

       Vilemína byla svobodomyslná, v soukromí střídmá, na veřejnosti okázalá. Často na sebe nechávala druhé čekat, její účast kdekoliv nebyla nikdy jistá, ale když už vévodkyně přišla, dokázala být natolik okouzlující, že jí všechno prošlo.

       Svou úlohu v jejím životě sehrálo – v literatuře i filmu velmi oblíbené – těžké dětství. Byla nejstarší ze čtyř dcer vévody Kuronského, který však byl donucen své panství opustit a Kuronsko se stalo součástí Ruska. Manželství Vilemíniných rodičů se rozpadlo vinou matky. Všechny čtyři dívenky přebývaly po nějaký čas s otcem na zaháňském zámku. Po smrti vévody roku 1800 se o hezké a chytré sestry opět začala starat jejich matka – tedy, ve skutečnosti se starala především o sebe a různé svoje milence. Jedním z nich byl švédský generál Gustav Armfelt, který pečoval o vévodkyniny dcery, když ona byla na cestách. Ač byl Armfelt o čtyřiadvacet let starší než Vilemína a zpočátku jí byl otcem a moudrým učitelem, vyvinul se mezi nimi vášnivý vztah. Oba věděli, že si zahrávají s ohněm – nemluvě o tom, že Armfelt měl ve Švédsku ženu a čtyři syny. Na základě vzájemné dohody a spolupráce obou milenců se podařilo zařídit Vilemínin sňatek s francouzským šlechticem Louisem Rohanem- Guémenée. Svatba se konala právě včas, aby nevyšlo najevo, že Vilemína čeká s Armfeltem dítě.

       Svou první a jedinou dceru porodila tajně v Hamburku. Holčička dostala jméno Gustava a byla svěřena do péče ženě Armfeltova bratrance. Vilemína se svého dítěte vzdala, aby je už nikdy nespatřila.

       Armfelt byl švédským dvorem vyslán do Vídně a s tím zmizel z Vilemínina života. Svému dobrému příteli o ní v dopise napsal:

       „Má některé velké a ušlechtilé ctnosti, ale vedle toho i nectnosti, které jsem sám dobře poznal. Avšak je to ještě dítě a jako takové pro mne znamenala vždy více než milenku. Nejsem tak slepý, abych neviděl velký věkový rozdíl mezi námi, nebo to, že mladší muž může spíš uspokojit potřeby její duše než já, starý a plný zármutku.“ (No, já bych možná ani nemluvila o potřebách duše.)

       Mladinká vévodkyně se brzy rozvedla, aby se vzápětí znovu vdala za ruského knížete. S nímž se o rok později stejně lehce zase rozvedla.

       Později se usadila ve Vídni, kde se u ní scházelo mnoho vznešených hostí. Na jaře roku 1810 onemocněl kníže Alfred Windischgraetz – a ze zápalu plic se zotavoval na ratibořickém panství u půvabné Vilemíny. I tento vztah byl bouřlivý a kolísavý a neměl mít dlouhé trvání.

       Když vládci Ruska, Pruska a Rakouska jednali o možném spojenectví proti Napoleonovi, nejedno důležité politické setkání se odehrálo právě v Ratibořicích. Vilemína byla silně proti Napoleonovi, a tak vyjednávání mocných ochotně podporovala. Na zámek se začaly sjíždět nejrůznější významné osobnosti. Například ruský car Alexandr, ale i Klemens Metternich, jehož oslnila důvtipnost, bystrost, jasnozřivost a skvělý odhad politické situace, které byly vlastní vévodkyni Kateřině Zaháňské. Metternich se do půvabné hostitelky šíleně zamiloval. Ona si však dávala na čas, odmítala a kličkovala, na rozdíl od ostatních žen, které hned padaly charismatickému rakouskému kancléři do náruče – a do postele (jemu samotnému samozřejmě ani v nejmenším nevadilo, že má manželku a děti).

       Měla-li být naděje na Napoleonovu porážku, bylo potřeba účasti doposud neutrálního Rakouska. A Vilemína držela v hrsti nejdůležitější figuru rozehrané šachové partie – Metternicha. Vzhledem ke svým protinapoleonským názorům, prosbám a slibům ze všech stran a nemalým výhodám, které mohla získat, se vévodkyně příliš nerozpakovala svůj vliv využít. Když kancléř podepisoval vyhlášení války Francii, učinil tak perem, které mu podala Vilemína.

       Díky ní Rakousko vstoupilo do války a v krvavé řeži u Lipska, v Bitvě národů, byl „ten netvor“ Napoleon poražen.

       Taková byla krásná záporačka klasicismu, žena, která porazila Napoleona – přes postel.

       Vítejme na přelomu 19. a 20. století, v době secesní. Dovolte nám představit vám anglickou královnu Viktorii.

       Viktorie se vlády ujala v osmnácti letech. Nebyla žádná oslnivá kráska, ale nebylo to s ní nijak zlé – oproti ostatním ženám z hannoverské linie, které byly zpravidla výjimečně šeredné.

       Provdala se za prince Alberta ze Sasko-Koburské dynastie. Sama si ho vybrala a velice o něj stála. Protože ona byla královna a on jen princ, požádala jednoduše o ruku ona jeho. Albert ovlivňoval politiku jen minimálně, Viktorie si zařídila, aby neměl žádné pravomoce. Přičemž si samozřejmě rozšíření moci neopomenula vydupat proti šlechtě pro sebe.

       Viktorie byla velmi ctnostná, snad až příliš. Její nejsilnější výraz byl ono slavné „We are not amused“ – „Nebavíme se“. Což používala pouze ve chvílích, kdy byla vyloženě zhnusena. Její dvůr příliš nehýřil milostnými avantýrami a intrikami (protože zřejmě všechny hbitě zašlápla ještě v zárodku), a tak tam panovala v podstatě nuda.

       Když Viktoriin milovaný manžel Albert onemocněl a zemřel, nesmírně pro něj truchlila. Přikázala udržovat jeho pokoje, jako by byl stále živ. Příbuzní si ťukali na čelo a obávali se, zda královna nepřišla o rozum, či zda nejde o nějakou formu nekrofílie. Už se asi nikdy nedozvíme, zda nešlo spíš o nějakou formu nekromancie. Každopádně pro okolní svět vypadal Viktoriin smutek úžasně dojemně a romanticky.

       Jako správná schopná záporačka si královna dokázala nejen získat, ale i udržet schopné rádce, čili záporácké poskoky – Melbournem počínaje, přes Roberta Peela, Palmerstona, Gladstoneho až po Disraeliho.

       Ledaskdo by mohl Viktorii považovat za hrdinku kladnou. Omyl. Anglická královna, ač upjatá a střídmá, nebyla žádný svatoušek. S jejím plným vědomím a podporou si Angličané počínali například v Indii jako hladoví tygři, zabírali území doposud spravovaná spřátelenými a spolupracujícími indickými vládci.

       K hrozným krveprolitím došlo, když na sebe narazily dvě silné ženy – proti Britům, jejich bezohlednosti a aroganci se vzbouřila Rani z Jhansi, o níž se dodnes v indických písních zpívá:

        

       On every parapet a gun she set

       Raining fire of hell

       How like a man fought the Rani of Jhansi

       How valiantly and well!

        

       Krásná Rani byla nakonec poražena a sama v poslední bitvě zahynula. Jak si na území Jhansi počínali britští vojáci, raději nebudeme rozmazávat.

       Ostatně šlo o ilustrační příklad – v Indii zkrátka průběžně stříkala krev. Kromě toho ke konci své vlády rozpoutala Viktorie anglo-burskou válku v Jižní Africe.

       Většinu svých protivníků s poklidem přežila, jak se na správnou záporačku sluší. Stejně jako například Marie Terezie, i Viktorie měla proklatě tuhý kořínek.

       A teď se dostáváme k nejhorší kapitole dějin 20. století – k 2. světové válce. Některé z dříve jmenovaných žen lze snadno ospravedlnit. Možná to tak nemyslely, ve skutečnosti byly hodné a pouze příležitost dělá záporačku. Teď ovšem musím mluvit o osobě, která se jistě omluvit nedá. Jedná se o Linu von Osten, později Heydrichovou.

       Lina byla vždycky nezávislá a svéhlavá. I když si – tehdy jí bylo dvacet – vzala Reinharda Heydricha, jednoho z nejobávanějších představitelů nacismu, v soukromém životě jej vždycky zastiňovala. Heydrich emancipovanost své ženy přehlížel, hlavně proto, že skandalizace by jejich vztahu spíše přitížila. Lině ani omylem nevadilo, že její choť je „největší sběrač odpadků Německé říše.“ Cítila se mnohem více dotčena tím, že je opomíjena. Heydrich byl, snad ještě více než ona, chladný a vypočítavý a věnoval se své stále závratnější kariéře. Jeho manželce začalo brzy vadit, že se Reinhard chová doma stejně jako v práci: „…úzké modré oči se většinou dívaly studeně, zpytavě a nedůvěřivě a často dráždily svým zjevným neklidem… mluva byla úsečná, prudká, provázená pánovitými gesty…“

       Každá záporačka zná onen snadný způsob řešení takovýchto neutěšených situací, který buďto vyvede manželství z krize, nebo jej definitivně potopí. Tou metodou je samozřejmě vzbuzení žárlivosti. A divte se nebo ne, osvědčila se i u esesáka Heydrichova formátu. Lina se začala sbližovat s uhlazeným mladým Walterem Schellenbergem, který pracoval na Heydrichově úřadě a byl prý miláčkem žen. Walter byl údajně nešťastný v manželství, a tak ho Lina intenzivně utěšovala. Jednou se Walter vrátil pozdě domů ze schůzky s Heydrichovou a jeho žena Irena mu chrstla do tváře kyselinu solnou (chlorovodíkovou). To ale nebylo nic proti tomu, co Schellenberg musel vytrpět od svého šéfa Heydricha. Žárlivý gestapák vzal Schellenberga do restaurace a pouze za přítomnosti jednoho ze svých pochopů jej ostře vyslýchal ohledně jeho soukromých styků s Linou. Dokonce mu prý do pití nalil jed, který však po Walterově výpovědi zneškodnil protijedem. Za necelé dva roky se Walterovo manželství rozpadlo. A Lina z toho všeho, pochopitelně, vyplula s čistým štítem a celá příhoda její manželství definitivně upevnila.

       Heydrichová se chtěla podílet i na politice. Ospravedlňovala zločiny svého manžela naprosto urputně a nesmyslně. Zkreslování skutečnosti jí šlo však jen do omezené míry, vzhledem k tomu, že za Heydricha mluvily hlavně činy. Byl mužem vskutku vlivným – postupně se stal Obergruppenfuehrerem a generálem policie, šéfem gestapa a Říšské bezpečnostní služby a zastupujícím říšským protektorem v Čechách a na Moravě. Dost dlouhý výčet na to, aby byl 4. června 1942 citován v souvislosti s jeho úmrtím. Status truchlící vdovy v ústraní však Lině nevydržel dlouho, tedy pokud uvažovala o tom, že by něčím takovým vůbec někdy chtěla být. Kombinace její příchylnosti k Heydrichovi a oddanost k nacistické ideologii jí dovolila zapříčinit mnoho násilností a zbytečných smrtí. Himmler, její dlouholetý přítel (jinak nejvyšší správce koncentračních táborů), jí pochopitelně nijak nesvazoval ruce, co se represí týče. Lina podporovala všechny stanné soudy, kde bylo téměř půl druhého tisíce Čechů odstouzeno k smrti na základě pouhého podezření z toho, že se byť jen okrajově zasloužili o atentát na Heydricha. Lina dala podnět i k jiným akcím. Pro ilustraci bych jmenovala třeba vyhlazení Lidic.

       Finanční i morální podpory ze strany ostatních nacistických prominentů měla dost, až do konce druhé světové války. Tehdy uprchla z Čech zpět do Německa a přestože byla dopadena, podařilo se jí soud odkládat tak dlouho, až byl zamítnut a odložen nadobro. Nepotrestaná Heydrichová, která se mohla se svým zemřelým chotěm snadno měřit v krutosti, tak unikla jakémukoli trestu a dožila se jednoznačně nepožehnaných pětasedmdesáti let.

       Záporačky typu Drahomíry, Kateřiny Medicejské či v nejhorším případě Liny Heydrichové mohou člověku imponovat – ale většinou jen z bezpečné vzdálenosti. Kariéra mužů v jejich blízkosti může snadno kopírovat osnovu: včera protivník, dneska milenec, zítra mrtvola.

       Nepozorné a líné záporačky jako Marie Antoinetta zase své partnery – a také sebe samotné – většinou zničí kvůli tomu, že chtějí všechno hned a nedovedou trochu taktizovat. Inu, jak praví Sterling v knize Oceán prachu: „Omezit se znamená přežít.“

       Oproti tomu Rejčka, markýza Pompadour, Vilemína Zaháňská a královna Viktorie jsou záporné hrdinky, s nimiž by si jistě rád něco začal ledaskterý muž. Jejich vzdělanost, jemnost a grácie mají jen jednu stinnou stránku – vaše skvělá rozhodnutí najednou nejsou tak docela vaše, váš vliv a moc využívá ještě někdo jiný než vy, o majetku ani nemluvě. „Manipulátorka“ je takové ošklivé slovo, ale všechny čtyři výše uvedené ženy jimi bezesporu byly. I když na druhou stranu, drazí pánové, pravdou je, že co oči nevidí, to srdce nebolí. A manipulovat se musí umět nenápadně.

       A nyní se konečně dostáváme k záporným hrdinkám dnešní doby. Následující verše Williama Butlera Yeatse (které přeložila Lucie) podle našeho názoru velmi dobře vystihují správnou moderní záporačku.

        

       Stačí ti pozvednout ruku bílou

       a povzdech, s nímž zaplétáš svůj vlas,

       srdce všech mužů v touze topí.

       A šerý písek s pěnou sivou

       a hvězdy, jež vycházejí zas,

       touží jen ozářit tvé stopy.

        

       Dnešní zlounky jsou zkrátka dívky mladé a hezké, vkusně oblečené – většinou v černé s barevnými doplňky – dávají přednost stříbrným šperkům, v kurzu jsou i černé pláště. Účesům se meze nekladou.

       Dnešní záporačky jsou kultivované a vzdělané. S oblibou přednášejí o historii a s nevinným úsměvem poukazují na to, o kolik byly jejich předchůdkyně horší, jak ony jsou vlastně neuvěřitelně hodné, a jak úžasná věc je pokrok.

        

Bělina, Pavel a Fidler, Jiří – Osudové ženy (Fragment, Praha, 1996)

Birnbaumová, Alžběta – Ženy doby přemyslovské (Václav Petr, Praha, 1940)

Fraser, Antonia – Warrior Queens (Mandarine Paperbacks, London, 1993)

Hora, Petr – Toulky českou minulostí 1 (Baronet, Praha, 1993)

Hora-Hořejš, Petr – Toulky českou minulostí 5 (Baronet a Via Facti, Praha, 1996)

Mandelová, Helena – České země za vlády Lucemburků (Albatros, Praha, 1993)

Mandelová, Helena – Na úsvitu českých dějin (Albatros, Praha, 1993)

Sigmundová, Anna Marie – Ženy nacistů (Brána, Praha, 2001)

Sobková, Helena – Kateřina Zaháňská (Mladá fronta, Praha, 1995)

Yeats, William Butler – Yeats (Tara, London, 2000)

film Královna Margot

Klasika nejklasičtější.

Právě vydal Laser-books.

Přeložil František Jungwirth a Pavel Weigel.

Obálka Petr Baeur.

Není co dodat, snad jen přání příjemného a přínosného čtenářského zážitku.