Interkom: POPLK BÁJNÉHO STARCE aneb OČIMA PAMĚTNÍKA

Ani nevím, jak se to stalo, ale prý jsem zčistajasna akademikem. Budiž. Přežil jsem i horší věci. A bohužel i spoustu dobrých, po kterých se mi stýská. (Třeba dalamánky – věřili byste, vy mladí, že dalamánek kdysi nebyla bílá žemle plněná zrním, jak tomu bývá dnes, ale bochánek z chlebového těsta, který voněl kmínem a křupavou kůrčičkou? Dneska už opravdové dalamánky nikdo nedělá.) Ale k věci: jako akademik jsem dostal k vyplnění dotazníček – pěkný, dvoustranný, se spoustou kolonek k vyplnění; celou zadní stranu přitom zabírá jedna jediná, a sice místo, kde bych měl vyjádřit své přesvědčení o tom, které knihy našich žánrů a vydané v našich zemích za poslední století považuji za nejlepší... Ošidný úkol, věru, a přinutil mne přebírat knihovnu a hodnotit a vzpomínat. A uvědomit si (zase jednou), že pamatuji věci, o kterých spousta dnešních SF fanoušků už nemá zdání...

Nevěříte? Rozhlédněte se kolem sebe na libovolném conu. Dvě třetiny lidí kolem vás budou mladší pětadvaceti let; skoro půlka pod dvacet. To je cosi, co se nemění – SF byla vždy doménou především mladých a strastmi žití nezatížených; ony totiž ty strasti (tzn. především nutnost nějak se popasovat a) s potřebou vlastního ekonomického zabezpečení a b) u ženatých a vdaných s tím, koho si nepředloženě uvázali na krk) fungují jako spolehlivé síto, jímž jen málokdo nepropadne. Platí to mimochodem i u jiných societ, nejen v té, jíž z nedostatku lepšího termínu říkáme fantomatickým slovem fandom; právě zde se nás to ale týká. A vede to k tomu, že pro polovinu čtenářů IK budou následující řádky čirou pohádkou. Nicméně jsou pravdivé, to mi potvrdí každý další kmet, jemuž senilita, internet a počítačové hry (všimněte si, že o alkoholu se záměrně nezmiňuji) dosud nevymazaly paměťové buňky... Tak tedy:

Bylo nebylo, dávno tomu, za devaterými kopci a dvanácterými lety, existovala rozlehlá země, nazývaná jedněmi Československá socialistická republika a jinými Absurdistán. V té zemi se všichni měli dobře, protože každý měl zajištěné právo na práci (a běda tomu, kdo by ho nevyužíval), ošacení, bydlení a základní potraviny byly levné (i když nám tak tenkrát nepřipadaly; ovšem při srovnání s dnešní cenovou džunglí tomu tak vskutku bylo), dovolená ve spřáteleném zahraničí přišla na pár šupů (do nespřáteleného se v podstatě nesmělo, ale vadilo to snad někomu? V Polsku bylo levněji než u nás a takové věci, jako je Eiffelovka, athénský Pantheon nebo zasněžené alpské stráně si přece člověk může prohlížet na ilustracích populárně naučných publikací, aniž by se kvůli tomu někam vláčel) a – věřte nebo nevěřte – ba i sci-fi vycházela. Opravdu. Dokonce i ta prohnilá, západní, kapitalistická. Někdy až čtyři knihy ročně. A všechny stálo za to číst...

Ano. A jsme u toho. Všechny stálo za to číst. Podle seznamu, který mám v ruce, jenom za loňský rok vyšlo 213 překladových titulů. To je víc, než je kdokoliv z nás schopen přečíst, neřkuli kupovat, a co hůř, přinejmenším polovinu z nich lze nepochybně s čistým svědomím označit za literární balast. (Františka Vrbenská sice ráda opakuje, že každá kniha si svého čtenáře najde, a já ochotně uznám, že je chvályhodné poskytnout našim méně gramotným spoluobčanům kromě fotbalu a sitcomových seriálů něco navíc, ale na tom smutném faktu to nic nemění.) K tomu připočtěme obecnou jazykovou i věcnou úroveň překladů (a případně redakční práce, byla-li jaká), jev, se kterým se marně potýká jak ikarijácká Knihomorna, tak na stránkách tohoto periodika JVjr.; marně, protože těch několik opravdu dobrých překladů se beznadějně ztrácí v moři průměru, daného převahou ne zcela dobrých a mizerných. Je zbytečné se rozepisovat o (chybějící) zodpovědnosti jednotlivých nakladatelství. Co ale chci se vším důrazem podotknout, je fakt, že za starých dobrých časů bolševické hrůzovlády by se nic takového na knihkupeckých pultech neobjevilo. Prostě by nemohlo; to bylo nemyslitelné. Proč?

Protože režim SF nepřál (tedy pokud neopěvovala jej samý, a takových titulů naleznete pramálo). Protože v redakcích mamutích socialistických redakcí seděli donkichotové, kteří věděli, že se jim nepodaří protlačit omezeními stranických direktiv a cenzury do edičního plánu víc než jednu západní SF ročně, a dbali, aby ta jediná alespoň stála za to, a úzkostlivě si hleděli výběru jak autora a díla, tak překladatele. A konečně protože v oněch dobách předpočítačového věku byla výroba každé knihy (počínaje redakční přípravou a tiskem konče) nepoměrně pracnější, a bývalo proto dobrým zvykem žádnou fázi neodbývat, aby ta obrovská práce nepřišla nazmar... (Dovolím si odbočku: počítače se v tomto směru negativně podepsaly snad na každém druhu umění, do nějž nějak zasáhly. Kdo nevěří, ať si porovná třeba pečlivost animace a úroveň humoru klasických ručně kreslených disneyovek se současnými. Bude se divit.) A díky tomu všemu, znovu opakuji, to, co vyšlo, stálo za to číst.

Samozřejmě, občas bylo třeba uspokojit bdící oko tiskového dohledu krvavou obětinou, jindy zase vybírající redaktor nedopatřením sáhl po ne zcela košer předloze, a v takových případech pak byla s námi čtenáři sehrána nehezká podbaba. V prvním případě to znamenalo, že buďto byly z originálu vypuštěny politicky nepřijatelné pasáže, nebo byly pozměněny; příkladem budiž Vonnegutova Kolíbka a Groteska nebo Wyndhamův Den trifidů, ve kterých byli Rusové důsledně nahraženi Číňany či Španěly (a bondovka Goldfinger, kde se ze Sovětského svazu stalo fiktivní Nasavsko). Zářnou ukázkou případu druhého je útlounká knížečka u nás v té době (a ještě dlouho potom) jinak neznámého autora P. Andersona Strážci času, vydaná roku 1970 a milovníky SF léta považovaná v rámci žánru za opravdovou bombu. Trvalo víc než dvacet let, než jsme se dozvěděli, že ta takzvaná bomba je pouhou prskavkou. Neboť šlo o pro německé publikum předžvýkný výcuc, zahrnující ve zkrácené a zmrzačené formě sotva polovinu originálu... Leč přesto, pravím, to svého času byla bomba, a právě tak i díla svrchuuvedených pánů Wyndhama a Vonneguta. Rovněž tak Aldissův Nonstop, Asimovovy Ocelové jeskyně a (pouze slovensky) Okruhliak na oblohe, Heinleinovy Dveře do léta nebo první díl Herbertovy Duny... Všechno romány, jež od dotyčných autorů (s výjimkou Heinleina, u něhož ty nejlepší věci byly pro komunisty absolutně nestravitelné a tudíž jsme si na ně museli počkat) považuji za to nejvíce hoch a nikdy už nepřevážené ničím, s čím jsme se od nich seznámili později.

A to nebylo všechno. Knihy, o nichž jsem dosud hovořil, patří k základnímu fondu SF a jsou vydávány stále znova. Jenže vedle nich a v jejich stínu se skrývají ty, které už asi nikdo podruhé na pulty knihkupců neuvede: dílka neanglosaských autorů, namnoze stejně dobrá nebo i lepší než halasnými fanfárami provázené opusy světoznámých Mistrů. Neboť jednou z kvalit oněch nadřízenými a cenzurou sužovaných bojovníků s větrnými mlýny bylo i to, že se neomezovali pouze na anglický (a německý, abych učinil zadost několika osamělým vlaštovkám současné produkce) jazykový rybník a seznamovali nás i s perlami jiných vod. To už se dnes neděje, a je to škoda. Neboť kdo si ještě vzpomíná na takové skvosty, jako byly Planoucí lesy Venuše Tonke Dragtové, lyrický příběh s ekologickým podtextem, v němž nepadne jediný výstřel a není jediná akční scéna, a přesto čtenáře strhne a otřese jeho duší? Na Laboratoř času Marcela Thirryho, pochmurný a v důsledku tragický román o nebezpečí plynoucím ze zahrávání si s ovlivňováním dějin? Na Dokonalého robota, sbírku románsky hravých povídek Pierra Boullea? Na Nic pro hrdiny, velkolepou grotesku Sama J. Lundwalla? Na Světy bez hranic Bertila Mĺrtenssona, vůbec první knihu vydanou v českém jazyce, na jejíchž deskách se objevilo slovo fantasy? Nebo z této strany železné opony, ze socialistických luhů a hájů: kdo ještě pamatuje Pondělí začíná v sobotu bratří Strugackých, brilantní parodii poměrů ve vědeckovýzkuných ústavech, nadto povýšenou tím, že se jedná o ústav zkoumající čáry a kouzla? Kdo Skromného génia a ostatní snové a úsměvné prózy Vadima Šefnera? Kdo Paprsky smrti inženýra Garina od Alexeje Tolstého nebo Copak nohy se kradou? Gerta Prokopa, obojí díla sice těžce poznamenaná komunistickou propagandou, přesto však vynikajícně napsaná a srovnatelná se světovou špičkou dobrodružné sci-fi? Já si na ně vzpomínám, já pamatuji. A je mi líto, že pro většinu mladých fanů jsou všechny tyhle názvy už jen nic neříkajících seznamem...