Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

V únoru 1892 botanik Dmitrij Ivanovskij referuje na mimořádném zasedání Imperátorské akademie věd v Sankt Peterburgu o podivné věci. Bylo to v době bakteriologického boomu, před sedmi lety Pasteur poprvé aktivně imunizoval (vakcínou) člověka proti nemoci (vzteklině), před sedmi týdny provedl Behring imunizaci pasivní (sérem s protilátkami záškrtového toxinu).

       Když existují bacily zvířat, zauvažoval zvědavý Rus, proč ne i rostlin? Vzal tabák stonající skvrnitostí listů a začal v jeho míze ty bacily hledat. Pod mikroskopem však v ní nenašel nic, přestože byla nakažlivá. Pak tu mízu pečlivě přefiltroval nejjemnějším antibakteriálním filtrem – a filtrát byl i potom nakažlivý! Což muselo znamenat, že obsahuje něco tak malého, že to nejen není vidět ve světelném mikroskopu, ale projde to i filtrem bakterie spolehlivě zadržujícím...

       O pět let později pak Němci Friedrich Loeffler a Paul Frosch zkoumali slintavku a kulhavku skotu. Takto nemocnému dobytku se tvoří u tlamy puchýřky s čirou tekutinou. Badatelé z ní chtěli po vzoru jiných nemocí získat bakteriální toxin, který chtěli použít k přípravě imunizačního séra. Toxin se od mateřských bakterií odděluje také jemným porcelánovým filtrem. Filtrát pak sice způsobuje otravu, ale sám nemůže být infekční. Když to ale udělali tady, filtrát infekční byl! Loeffler si okamžitě uvědomil závažnost objevu a publikoval ho. A jelikož už byl ve světě známý (objevem bacila záškrtu), jelikož se jednalo o nemoc živočichů (a ne jen kytek) a koneckonců jelikož publikoval německy (a ne jen rusky), svět jeho objev vzal mnohem vážněji, než předtím Ivanovského.

       Rok nato Holanďan Martinus Beijerinck nazval toho malého nakažlivce virus (latinsky jed).

        

       V roce 1973 Američané Stanley Cohen a Herbert Boyer publikovali úžasnou věc – pomocí zvláštních genetických útvarů (plazmidů) vnesli úsek DNA, získaný jejím enzymatickým rozporcováním, do vhodných bakterií a ty ho začaly klonovat (podobně jako třeba napadená buňka opakovaně produkuje virus chřipky). To konečně umožnilo získávat DNA v analyzovatelném množství. Brzy poté britský biochemik Frederick Sanger napřed pomocí speciálních enzymů dvojitou šroubovici (namnožené) DNA podélně rozštěpil a potom k ní pomocí dalších enzymů zpátky přisyntetizovával komplementární řetězec (podobně, jak se děje při běžném dělení buněk). Do syntézní směsi však přidal čtyři bázím podobné chemikálie, z nichž každá – když ji enzym náhodou vřadil do řetězce – syntézu ukončila u „své“ báze. Sanger tak dostal soubor různě dostavěných úseků DNA se známými posledními písmeny. Ty pak elektroforézou v gelu (který brání zpětnému „slití“ frakcí dohromady) roztřídil podle velikosti, čímž se dozvěděl, po jakém počtu bází přichází na řadu ta, kterou nahradil její „terminální“ chemikálií. Tím v podstatě umožnil čtení genetického kódu. V únoru 1977 pak Sanger v Nature publikuje první přečtený genom – jistého jednoduchého viru (něco přes pět tisíc písmen oproti třem miliardám člověka). Dostal za to v roce 1980 další Nobelovu cenu za chemii (a stal se tak po fyzikovi Johnu Bardeenovi zatím druhým vědcem, který dostal dvě Nobelovky v témže oboru).