Interkom: Člověk je zodpovědný za bohy, které stvořil

Nedlouho před tím, než měl u nás premiéru Pán prstenů, vyšel česky pozoruhodný román, který rovněž čerpá ze zřídla mýtů, byť ve zcela jiné rovině. Američtí bohové od Neila Gaimana se na rozdíl od Tolkienova eposu odehrávají v našem světě a dnešní době. Jedno mají ale s Tolkienem společné – zatímco autor Pána prstenů chtěl toto dílo předat Anglii jako novou mytologii, podobnou službu se pokusil prokázat Gaiman Američanům, kteří jsou ohledně národní mytologie podstatně bezprizornější než Britové. Jaké bohy, jakou mytologii může mít seskupení států s historií starou pouhých několik staletí a navíc složené z lidí všech národů světa? Gaimanova odpověď je jasná – američtí bozi jsou bozi místních přistěhovalců. Každý z nich si přinesl do této země kus své víry a každá další generace ji zde, v tomto tavícím kotli kultur, kousek po kousku ztrácela. Lidé na své dávné bohy zapomněli. A objevili se bozi noví. Bozi automobilů, počítačových sítí a bozi proudových letadel.

Staří bozi žijí mezi obyčejnými smrtelníky téměř k nerozeznání od nich, nepočítáme-li, že jsou téměř nesmrtelní a jejich paměť sahá mnoho generací do minulosti. Náš svět je pro ně hrou, dokáží vstupovat do zásvětí, budit k životu mrtvé i manipulovat dějinami, ale stále jsou odkázáni na lidskou víru. Proto občas musí do běhu světa zasáhnout a využít pomoci lidí. Právě jako Ódin, který v podobě sarkastického starce oslovil hlavního protagonistu románu, právě propuštěného trestance jménem Stín, v době, kdy Stín ztratil vše, na čem mu v životě záleželo. Severský bůh mu nabídl práci a Stín se stal jeho společníkem a pomocníkem. Nešlo ale o nic menšího než o přípravu k rozhodující bitvě starých a nových bohů. Stín se díky Ódinovi seznámil s mnoha dalšími bohy a poznal, že jeho úloha není pouze epizodní a že si ho bůh nevybral ani trochu náhodou.

Stephen King na obálce potěšeně píše, že Gaiman je pokladnicí příběhů. Tím neměl na mysli hlavní linii románu, ale několikero vložených příběhů v příběhu, které lineární děj knihy rozšiřují do plastického reliéfu. Každý z nich líčí osud nějakého přistěhovalce, který si do Ameriky přivezl svého vlastního boha, od grónských eskymáků přes černošské otroky až k irským osadníkům. Tyto několikastránkové příběhy jsou tak silné, že vám v paměti zůstanou možná trvaleji než ústřední děj.

Gaiman je totiž více vypravěč než romanopisec. Romány – toto je jeho třetí – začal psát teprve poté, co se stal celebritou mezi comicsovými scenáristy. Tento Angličan se po světovém úspěchu své comicsové série Sandman odstěhoval do Spojených států a Americké bohy napsal jako hold nové vlasti, jako poctu její proměnlivé tváři. Knihu lze totiž číst také jako průvodce po bizarních místech Ameriky, neboť Stín při plnění Ódinových příkazů neustále putuje z místa na místo. Autor sám v rozhovoru uvádí, jak ho překvapilo, že Amerika, a především literárně méně zmapovaný Středozápad, je mnohem podivnější, než si kdy myslel.

Podobně jako v dříve vydaném a i u nás velmi úspěšném románu Nikdykde Gaiman prokázal básnickou imaginaci a odvahu ve spojování krajně neobvyklého s každodenním. Románovou formu však, na rozdíl od suverénního stylu, ještě zvládnutou nemá. Příběh se vyvíjí úporně lineárně a uprostřed knihy navíc takřka bezradně. Právě únavné prostřední pasáže ukazují, že cestopisný záměr autora vůbec nejde ruku v ruce s vývojem děje samého. Američtí bohové přímo volají po střídání dějových rovin, které by dalo příběhu větší tempo. A konečně také cítíme, že autor po nás chce příliš, máme-li přijmout bez mrknutí oka realitu nesmrtelných, ale přece příliš lidských bohů žijících kdesi v ústraní životem obyčejných lidí, neřkuli dokonce boha internetu jako tlustého chlapce s tmavými brýlemi. Gaiman tím navazuje na (u nás dosud nevydané) povídky o bozích techniky od Harlana Ellisona, ale zatímco Ellison využívá krátké formy a vypjatě expresívního projevu, Gaiman přetvořil metafory v tvory z masa a krve. A to zní v příběhu, který nás má ohromit svou puntičkářskou usazeností v realitě, jako zvuk falešné mince.

Mince je ostatně ústřední metaforou celé knihy, provází hrdinu neustále. Mince má dvě strany a naznačuje řešení konfliktu mezi starými a novými bohy. Jedna strana bez druhé nemá smysl. Stejně tak nemá smysl lidský úděl bez něčeho, co jej přesahuje. Člověk ale na bohy nemůže svádět zodpovědnost. „Oni můžou porušit všechna pravidla, když se jim zachce. My ne,“ říká Stín ke konci knihy. Stejně jako Tolkien ve svých úvahách o „lidském tvoření“ Gaiman ukazuje, že lidé jsou zodpovědní za své bohy a nikoliv naopak.