Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

Jednoho březnového rána 1822 jel doktor Gideon Mantell v hrabství Sussex navštívit pacienta. Zatímco kurýroval, jeho choť bloumala po okolí – a přitom jí padl do oka podivný předmět trčící ze skály. Šlo o velký zkamenělý zub, jaký dosud nikdo nepopsal. V nedalekém okolí pak Mantell, takto vášnivý sběratel zkamenělin, našel další, a k nim i několik neznámých kostí.

       Oslovený znalec Cuvier je přisoudil vymřelým pravěkým druhům tlustokožců, stejně tak jako paleontolog z Oxfordu. Mantell se však domníval, že nález pochází z hornin mnohem starších, než aby mohly obsahovat zbytky tak vyspělých, geologicky poměrně mladých savců... Pustil se tedy do zkoumání zbytků sám. Právě když je v londýnském muzeu porovnával s tamními exponáty, potkal náhodou přírodovědce Stutchburyho, který opět zrovna studoval ještěrky z Mexika a Střední Ameriky. Stutchbury si okamžitě všiml, že Mantellův zub se – až na velikost – výrazně podobá zubům jeho ještěrek. V dalších letech Mantell zbytky popsal a pojmenoval Iguanodon (zub iguana). A v roce 1841, kdy už existovalo podobných nálezů několik, nazval britský anatom Owen jejich pravěké nositele skupinovým jménem dinosauři.

        

       Kontakt kosmických civilizací je spolu s robotikou a chronoturistikou hlavním pilířem technologické scifi.

       První pokus o takříkajíc fyzický kontakt s MZ (ET) začal počátkem března 1972 startem kosmické sondy Pioneer 10. Na pozlacené destičce u antény nesla vyleptáno poselstvo od lidí.

       Když Pioneer splnil svoji misi uvnitř sluneční soustavy, nechal se urychlit Jupiterem nad třetí kosmickou, v říjnu 1986 proťal dráhu Pluta (necelých šest miliard kilometrů od Slunce) a vydal se do opravdového vesmíru.

       Signály 12 miliard km vzdáleného Pioneera 10 byly zatím naposledy zachyceny letos 1. března.

       Zatímco kresby na plaketě mají životnost 400 000 let, v nejbližších 10 miliardách let se Pioneer 10 výrazněji nepřiblíží k žádnému slunci, natož planetě. Kdyby tudíž předtím náhodou na „něco“ narazil, muselo by jít o stopu civilizace pravděpodobně již zaniklé. Což ovšem za nějakou dobu začne platit i obráceně – spálená bude planeta, která ho vyslala...

        

       V březnu 1832 umírá ve Výmaru Johann Wolfgang Goethe (narodil se 1749). Kromě toho, že se vedle Shakespeara stal zřejmě nejvýznamnějším literátem historie, zůstává i významným přírodovědným badatelem. Psychiatr Vladimír Vondráček ve svých pamětech píše: „Goethe trpěl maniodepresivitou, v manické fázi se zabýval přírodovědou, zatímco básnická díla tvořil ve fázi depresivní.“

       Jako badatel se Goethe zabýval především lidským zrakem. Fascinovalo ho, jak „vnitřní světlo jde vstříc vnějšímu“. Oko je pro Goetha nejobsáhlejší a sjednocující orgán: „Zvenčí se v něm zrcadlí svět, z nitra člověk...“ Skrze zrak Goethe také udělal nejvýznamnějšího českého fyziologa Jana Evangelistu Purkyně, kterého na základě jeho doktorské práce „O zření v ohledu subjektivním“ doporučil na vratislavskou profesuru, kde se Purkyně teprve dostal k patřičným badatelským prostředkům i výsledkům.

       Vědci pak jistě rozumějí Faustově „touze znát a za to třeba ďáblu duši zaprodat“...

        

        

       Člověk, který si přečte Fausta, stane se jiným člověkem.