Interkom: Ještě několik slov o mírách

Pagi nedávno publikoval (tedy zveřejnil, a to důkladně: v Ramaxu 12/2001, item v IK a na Sardenu) článek, který byl v podstatě rozsáhlou filipikou proti užívání slov jako „metr“ a „sekunda“ (jakož moderních technicismů vůbec) v žánru fantasy. S většinou toho, co pravil, ze srdce souhlasím, jako čtenář i jako autor – až na jednu maličkost. Pagi se v úvodu zmínil, že k sepsání toho pojednání jej vyprovokovaly reakce na jeho recenzi Žambochova Na ostřích čepelí. Tu jsem sice nečetl, ale pokud v ní Žambochovi vytýká užívání metrických měr, udělal podle mne přešlap. A pořádný.

Proč to tvrdím? Z důvodu tak očividného, že Mirkovi Žambochovi v jeho odpovědi (IK 3/2002) dokonce ani nestál za zmínku: universum, v němž se hlavní hrdina Koniáš pohybuje, není fantasy svět. Už od jeho prvního příběhu, Pouštního škorpióna (in: Poslední bere vše), bylo jasné, že se jedná o klasickou postkatastrofárnu; tam, kde se takzvaní čarodějové dopouštějí genetických manipulací, kde se jako pozůstatky pradávné „Velké války“ vyskytují zamořená území a kde si Koniáš čte po večerech (u vetešníka koupeného) Darwina, jsou metrické míry naprosto oprávněné, stejně jako moderní slovník – a vůbec nezáleží na tom, že ostatní kulisa připomíná spíš pozdní středověk nebo začátek novověku. Jediné, co bych Ostřím čepelí (mimochodem vynikající knize) vyčetl já sám, je důsledné používání nespisovného/nářečního kuš místo česky správného kuše (viz etymologický slovník: kuš ob. lež! ticho! Z fr. couche lehni!; kuše samostříl, původ nejasný). Jenže vzhledem k tomu, že popisovaná zbraň se od původní kuše dost liší, autor mi může právem vyčinit, že nový typ samostřílu má nárok na novotvar v názvu a že přešlap tentokrát činím já.

Leč znovu k věci. Míry, váhy a časová určení jsou ošidná záležitost, ošidnější, než se na první pohled zdá. Zdánlivě je to jednoduché: zasadíme-li příběh do konkrétního historického období, užívané jednotky mu nutně musí odpovídat. Vymyslíme-li si zcela nový svět, můžeme si klidně vymyslet i vlastní měrný systém... Jenže jsou tu jenže. V obou případech. Dovolte, abych to trochu rozepsal:

Případ první – historické jednotky. Dodávají vyprávění místní a dobový kolorit, a – alespoň ty obecně známější – pomáhají čtenáři zasadit text do konkrétní (místní a dobové) oblasti. Začíná-li vyprávění slovy „Asi šest nebo sedm verst západně od města Jaroslavi...“, sotvakdo bude onu Jaroslav hledat na mapě Čech (a spíš bude na dalších stránkách očekávat bojary a popy než hrdinné partyzány a uvědomělé soustružníky, i když tady se může spálit – versty, aršíny a pudy přežívaly přinejmenším ještě počátkem dvacátých let). Problém je v tom, že málokdo dnes už má ponětí, jak veliká ta která jednotka vlastně byla...

Nejznámější z nich, dodnes užívaná ve reálném světě a nejčastěji frekventovaná v literárních dílech, je bezesporu míle. Provází nás přibližně dvě tisíciletí; její původ leží ve starém Římě, kde se vzdálenosti měřily na miliae passum čili tisíce kroků, přičemž dotyčný krok se počítal „levá-pravá“, takže vydal za dva. Římská míle proto měla 1,48 km, ale ač název přetrval, v příštích věcích se hodnota měnila, a to od nějakých dvanácti set metrů do několika kilometrů (z čehož mimochodem vyplývá, že až zkolabuje naše vlastní civilisace, s největší pravděpodobností postihnou podobné proměny i metr a kilometr – a třeba také joulle nebo volt...). Došlo to tak daleko, že před zavedením metrické soustavy (ba i po něm) znala Evropa v různých zemích různě dlouhé míle, nemluvě o rozdílných kvalitách míle námořní, zeměpisné a normální... Po běžném čtenáři samozřejmě nelze žádat, aby se v tom guláši vyznal, ale autor by si na tohle pozor dávat měl. Jednak je to poctivější, druhak se vždy najde alespoň jeden šťoura, který – nachytá-li pisatele na švestkách – s potěšeněním jeho omyl roztroubí do světa. Pokud však má autor na mysli jinou míli než anglickou (1 609,3 m) nebo námořní (1852 m, tedy obvykle; existovala i rakouská mořská míle, která byla o víc jak tři metry delší), měl by to buďto aspoň letmo zmínit v textu, nebo přesně definovat zvláštní poznámkou, lhostejno, zda pod čarou, či někde v obsáhlém dodatku na konci knihy.

Mimo Evropu pak čile prospívala – a leckde nejspíš stále ještě prospívá – spousta jednotek jiných, nám nepovědomých a na naše občas nepřevoditelných. Egon Čierny mi kdysi vyprávěl o historickém případu, kdy evropským návštěvníkům kterési oblasti tuším v Přední Asii dlouho nešlo na rozum, jak je možné, že vzdálenost mezi dvěma konkrétními místy je v místních jednotkách z každé strany uváděna jinou hodnotou. Vysvětlení bylo prosté – dotyčná jednotka měřila tolik, kolik bylo možno dojet na koni (velbloudu, oslu – už si nevzpomínám), než bylo třeba ho nechat odpočinout a napást; její délka tedy závisela na obtížnosti terénu a na tom, zda bylo v cestě více stoupání nebo klesání... A taky na roční době a na počasí; a teď se s tím popasujte. (S něčím podobným se ostatně bylo lze setkat – pokud dosud není – i v končinách nám mnohem bližších, totiž na Slovensku: tamější směrové šipky na turistických trasách oproti našim neuváděly vzdálenosti k cílům v kilometrech, nýbrž v minutách chůze. Pro našince to byla zajímavá zkušenost, tím spíš, že takových „10 minút“ obvykle znamenalo půl až tři čtvrtě hodiny brodění korytem potoka, šplhání po kluzké skále nebo prodírání neprostupným lesem.) O jakýchkoli exotických mírách platí totéž, co výše – pokud mají pro děj směrodatný význam, čtenáři je jejich hodnoty třeba nějak ozřejmit. Anebo mu (nechceme-li text zatěžovat ani zbytečnou popisností, ani přídavným poznámkovým aparátem) alespoň poskytnout dostatek náznaků, aby si je dokázal odvodit; to budiž naším svatým přikázáním.

Případ druhý – jednotky smyšlené. Zde by zdánlivě stačilo zopakovat poslední dvě věty předchozího odstavce; dá rozum, že co platí o exotice skutečné, platí i o té fiktivní. Avšak ačkoli – jak známo – fantazii se meze nekladou, vymýšlet je nutno opatrně. V tvůrčí euforii se totiž velmi snadno lze dopustit několika chyb, a ten, kdo své reálie utváří sám, za ně také sám zodpovídá. Pročež:

1) Tvoříte-li vlastní svět, uvažte, zda vůbec nějaké zvláštní jednotky potřebujete, a pokud ano, jaké. Příklad: družina hrdinů putuje odkudsi kamsi, aby získala nebo zničila to či ono – prostě běžný quest. V DrD nebo podobné hře si samozřejmě každý hráč hlídá, kolik toho jeho postava vláčí v ranci, protože se z toho počítají postihy na pohyblivost a kdoví co ještě. V povídce či románu je to jiné – čtenáři je srdečně jedno, zda bágl lesního divouse váží šestnáct třináctin halaličského centnýře anebo jenom patnáct a půl, protože mu ta čísla stejně nic neříkají a navíc dobře ví, že za a) takový lesní divous sotva bude mít ve své noře závaží a váhy, a za b) i kdyby je tam měl, stejně při balení nebude svůj tlumok vážit; to totiž nedělá skoro nikdo, a už vůbec ne polozvířecí tvor jako dotyčný divous. Nadbytečná čísla a termíny pouze pro nic za nic zatěžují čtenářovu paměť a snižují stravitelnost textu.

3) Nekomplikujte zbytečně převodní soustavu. Ano, já vím, že v Británii donedávna platilo, že 1 libra čili sovereign = 4 koruny = 20 šilinků = 240 pencí = 960 farthingů, zatímco 1 guinea byla tohle všechno plus 1 šilink navrch – ale vůbec se nedivím Američanům, že raději vyhlásili samostatnost a omezili se na dolary a centy.

4) Vaše jednotky nechť jsou přiměřené svému užití. Hrdí synové Galaktického superimpéria, brázdící vesmír od hvězdy k hvězdě a od hvězdokupy k hvězdokupě, sice mohou pyšně odhodit banální centimetry a metry a uvažovat pouze ve světelných rocích, jenže jakpak si odměří povolený příděl toaletního papíru z erární role, když i taková světelná milisekunda prezentuje tři sta kilometrů? Příliš malá nebo příliš velká základní jednotka vede při praktickém užití k hausnumerům před nebo za desetinnou čárkou.

5) Vaše jednotky nechť jsou přiměřeny čtenáři. Mějte na paměti, že ten, kdo bude vaše dílo číst, je uvyklý dnes a denně používat metrickou soustavu, a že i když se v knihách běžně setkává s anglosaskými mírami, stejně si je podvědomě převádí na ty míry, které si dovede představit – to znamená, že když se dozví, že hrdina váží sto osmdesát liber, nebude to násobit číslem 0,4536, aby dospěl ke správnému výsledku 81.648 kg, ale řekne si, že libra je přibližně půl kila a vydělí 180 dvěma. Zrovna tak jestliže se dočte, že hrdina stál od padoucha tři yardy daleko, nebude se namáhat, aby násobil 3 krát 91 cm, ale automaticky usoudí, že to byly necelé tři metry. To je to, nač je zvyklý, to je to, co očekává; pokud mu předložíte váhy a míry, které lze převést stejně snadno (a klidně i se stejně zanedbatelnou nepřesností), pak je vše v pořádku. Ve vlastním zájmu ho ale nikdy nenuťte ke komplikovanějším výpočtům... Rovněž se vystříhejte toho, aby se vámi vymyšlená jednotka názvem podobala některé běžně užívané, pokud se od ní kvalitativně liší – něco takového čtenáře mate.

Platnost obou těchto zásad, záměrně sdružených pod jednu hlavičku, a vlastně i bodu 4), výjimečně doložím konkrétním příkladem: románem V. Kadlečkové Na pomezí Eternaalu. Autorka v něm na poměrně malé ploše zavalila čtenáře větším množstvím nových reálií než F. Herbert v celé Duně; jednou z nich byla i vlastní délková jednotka. Věta, kde se poprvé objeví, zní doslova: Chodba vedla několik kilosaimů dál do nitra hory. Tohle ve čtenáři nutně vzbudí představu obrovské velehory, proťaté přinejmenším tříkilometrovým tunelem; teprve potom si všimne poznámky pod čarou, sdělující, že 1 saim odpovídá přibližně třem milimetrům a kilosaim jsou tudíž zhruba tři metry. O stránku dál pak narazí na další odvozenou jednotku, dekasaim. To už má zafixované ty tři metry, takže musí dělit tisícem a znovu násobit deseti, aby se dostal ke třem centimetrům; a tak dále, a tak dále. Eternaal stál na zajímavém nápadu, měl propracovanou psychologii postav a kultivovaný jazyk a v kontextu naší tehdejší sci-fi (protože SF to opravdu byla, navzdory tvrzení na obálce, které román označovalo za fantasy) představoval naprosto nový prvek, nicméně už nikdy jsem se – nejspíš k vlastní škodě – neodhodlal po žádné další knize od Kadlečkové ani sáhnout; rušivý dojem, kterým na mne při četbě tahle nešťastně zvolená délková jednotka působila, byl k tomu jedním z hlavních důvodů. (Pro ty, koho to snad zajímá, byť ta informace nespadá do rámce této stati: druhým důvodem byli floraíni. Čertvíproč prostě nějak nejsem uzpůsoben k toku, abych se dokázal ztotožnit s rostlinným hrdinou.)

a) takové, které vycházejí z člověka a jeho rozměrů, např. lokte (původně vzdálenost od loketního kloubu ke špičce nataženého prostředníku), sáhy (kam dosáhne stojící člověk), palce (šířka nejsilnějšího prstu), yardy (míra definovaná vzdáleností mezi špičkou nosu a palcem natažené ruky jistého anglického krále). Variací jsou míry dané tím, co člověka v každodenním životě obklopovalo (sem patří např. svrchuzmíněná jízdní dosažitelnost za určitý časový úsek, nebo klenotnická jednotka karát, užívaná k vážení drahokamů: dnes značí 0,2 g, ale původně to byla váha jednoho semínka stromu qirat nebo kirrab – přepis se v různých pramenech liší). Píšete-li fantasy umístěnou do pseudostředověkého světa, vaše míry a váhy by pochopitelně měly být specifikovány obdobnými způsoby.

b) jednotky odvozené od rozměrů světa. De facto se v celých dějinách lidstva objevila pouze jedna taková soustava, a to původní metrická (metr = 1/1 000 000 zemského kvadrantu, litr = decimetr krychlový, kilogram = váha 1 l vody, kalorie = množství tepla potřebné k tomu, aby se 1 l vody ohřál o 1 Celsiův stupeň atd.). Její vznik byl prvním osvícenským pokusem postavit systém měr a vah na neměnných konstantách, avšak v praxi nepřežila ani dvě století. Vědecký rozvoj totiž záhy dokázal, že hodnota oněch „neměnných konstant“ kolísá působením vlivů, s nimiž původní definisté nepočítali – a kromě toho i ten zemský kvadrant vypočítali špatně... Pokud máte v úmyslu napsat příběh zasazený do paralelního světa s kulisami odpovídajícími devatenáctému století (plus mínus asi patnáct let), pak je takový systém na místě.

c) jednotky stanovené podle jevů, považovaných za stejné v celém vesmíru bez ohledu na vnější vlivy – nebo s přesně danými podmínkami, za nichž k nim dochází (viz současnou definici metru: jako násobku vlnové délky záření čehosi procházejícího čímsi za takové a takové teploty... Nepletu-li se příliš, to druhé „cosi“ bylo vakuum a teplota snad rovná absolutní nule, leč pokud se mýlím, doufám, že mne laskaví čtenáři omluví. Koneckonců zde nejde o přesnost definice, nýbrž o princip, jak byla vytvořena.). Vhodné pro kosmickou nebo jinak vědecky podloženou SF; samozřejmě s výhradou (platnou i pro kategorii b)), že jak zkušenost ukazuje, jednotky starších druhů mají houževnatou schopnost přežívat souběžně s čímkoli novým, co si na nás páni vědci vymyslí... Ne však na takové úrovni, aby třeba palubní technik hvězdoletu počítal spotřebované palivo na žejdlíky a štoudve – ledaže byste psali grotesku.