Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

Nedá mi, abych aspoň krátce nezareagoval na článek Leonarda Medka z Interkomu 3/2001. Je totiž natolik milou směskou výborného a podnětného nápadu s čímsi jiným, co bych nazval selektivní polopravdou, že si o to říká.

       Přestože jsem v nakladatelství nastoupil až 1. ledna 1989, přece jen jsem aspoň kousíček, koneček oné doby zažil jaksi ze druhé strany pultu. Na další podobné, dnes žijící a přítomné, tehdy starší a podstatně povolanější nakladatelské redaktory si už vzpomínám jen dva: Iva Železného a Karla Blažka. Protože od těch se reakce čekat nedá, asi to zůstane na mně.

       Podle klasické poučky, že v polemice a kritice se škrtá všechno před výrazem „ale“, začnu tím negativním, abych mohl v oné viditelnější části za ale „upopředit“ to pozitivní.

       Leonarde Medku, ne, ne a ne, není pravda, že ač za totáče vycházela jen hrstka knih ročně, „všechny stálo za to číst“, a nebude to pravda ani tím, že je to v článku zopakováno dvakrát. Blbé a ještě blbější knihy prostě vycházely, jen i ony byly (většinou) pečlivě zpracovány, to je ale jiná pohádka. Mechanismus kamenných nakladatelství nutil redaktory, aby vyvažovali každou krvavě vybojovanou západní SF nějakou úlitbou. Proto vycházely perly typu Druhé planety Oggu od Lengyela, Zmrazené lásky od užnevímkohoaletakyMaďara (nejmenoval se Néméth?), Soudního řízení na Epsí z bratrské NDR či veleděl Gennadije Gora a dalších čelných představitelů sovětské konformní SF jednající převážně o vývoji v nejbližších dvou třech pětiletkách. A našlo by se jich podstatně víc, jenže místo přesných titulů a jmen autorů mi po nich zůstala jen ohavná pachuť v hrdle.

       Když jsem nastoupil do Svobody, nenápadně jsem zašantročil všechny nadšené lektorské posudky a ediční návrhy na SF kubánské, tatarské, mongolské či jaké jiné, abych mohl předstírat, že jsem nic podobného nepřebral. Vyfasoval jsem kartičku se zavedenými lektory: na jedné její straně byli nestraníci, na druhé členové KSČ. Neoficiálním, ústně předávaným doplňkem kartičky byla informace o tom, kteří lektoři z červené strany mají zdravý rozum a jsou k použití. Na každou knihu musely být dva lektoráty: chronologicky první od člena, pak druhý od nečlena. Výběr byl opravdu úzkostlivý, ale bylo to zaviněno právě tím, že toho bylo dovoleno vydat málo. Když vám bylo jasné, že smíte vydat asi tak jednoho Clarka za pětiletku, zatraceně jste si rozmýšleli, kterého. Vzpomínám si, že prvnímu Kingovi, který u nás vyšel (dvojnovele Nadaný žák/Tělo), předcházelo přinejmenším pět lektorátů na jiné jeho knihy (rozpomínám se, že jsme zavrhli i román Firestarter, ač už měl prošlapanou stezičku slovenským vydáním).

       Mechanismus, jenž vedl ke šnečí, ale svědomité produkci perel žánru, je jaksi nezopakovatelný.

       Kromě toho nevím jistě, kolik z knih, na něž autor článku pěje ódy, opěvá jen zpaměti a kolik jich znovu přečetl po revoluci. Já mám pocit, že existuje určité penzum autorů a knih, kteří s koncem své epochy ztratí víc, než by se nám kdysi zdálo být možné. Kdybyste mi před patnácti lety řekli, že z vydávaných knih Kurta Vonneguta budu jednou kupovat každou třetí a i ty většinou nedočtu, věru bych se divil. Není tedy jasné, zda by dnes podobný osud nepotkal i Planoucí lesy Venuše či Laboratoř času, jejíž autor Marcel Thiry se mimochodem píše jen s jedním er. Ostatně je tu i prvek, který autor článku přehlédl: pokusy vydávat se jím naznačeným směrem tu byly, ale neskončily dobře. Stačí se zeptat v nakladatelství IŽ, jak dopadlo porevoluční vydání jiného titulu Sama J. Lundwalla. A pak jsou tu ještě technické detaily. Třeba u Pierra Boulla. Za totáče byli na Západě rádi, když tu vyjde aspoň něco. Dneska by na vás literární agentura ani neplivla, kdybyste chtěli dělat z Boullových povídek výběr, jako byl Dokonalý robot. Pěkně byste si museli koupit práva na obě původní sbírky, E = mc² a Contes de l'absurde, a už by to nebylo ono.

       Jiná doba má jiné autory. Bůh ví, jestli by někoho nadchlo to, co před patnácti lety nadchlo nás. Nicméně pokud si někdo myslí, že ano, odpovím mu po klausovsku (buď drž hubu, nebo si založ vlastní partaj): je evidentní, že v podobném nápadu by v reálném ekonomickém prostředí se pohybující současný nakladatel čuchal totální propadák. Proto by asi Leonard Medek měl založit nakladatelství a vydat si ony tituly sám.

       Ale.

       Ale přesto to, co napsal, do značné míry je dobrý nápad a není od věci se tím zabývat. A protože tomu bolestně chybí konkrétní výstup, navrhnu ho sám: Vezmi elektronický superseznam. Vyber z něj všechno, co vyšlo mezi lety 1948 a 1989. Z toho vyházej všechny české autory. Dále vyházej všechny evidentní kraviny (viz výše). Dále vyházej všechno, co už bylo po revoluci reeditováno. (Leda bych se zbláznil, nemůže toho pak zbýt více než několik desítek položek.) Výsledný seznam vytiskni a přines mezi nás chlapce, co spolu mluvíme. Sedneme si nad něj a dohodneme se, které věci by bylo třeba minimálně připomenout či v lepším případě prosazovat jejich opětovné vydání. Va bene, signor Leonardo?