Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

S lítostí vlastní všem vymírajícím dinosaurům pozoruji, že paměti neofana jsou často poznamenány pokročilou sklerózou. Cítím se proto povinen přičinit několik poznámek k Neofanovu prvnímu Parconu, abych uvedl na pravou míru, jak to bylo tenkrát na severu.

       Ani mně už paměť neslouží natolik, abych dokázal říci, zda jsem tehdy na procházku po Kopřivnici a okolí vyrazil ve čtyři nebo v pět hodin ráno. Mohlo to konec konců být i v šest. Každopádně jsem se ven z kulturního domu dostal bez větších problémů, pouze prosklené hlavní dveře jsem nalezl zamčeny, nicméně klíč byl v zámku ze správné strany. Neznal jsem tenkrát ještě Radima Kastelána natolik, abych poznal, zda ten spoře oděný vyzáblý mladík, který se, když jsem odemkl a otevřel, přihnal ke dveřím od nedalekého baru, byl on, anebo jiný neofan podobného vzezření a osudu. Nemohu vyloučit, že Radim Kastelán, méně pozorný než jeho druh v utrpení, skutečně pronikl dovnitř až po deváté, protože můj průchod dveřmi probudil vrátného, a ten za mnou znovu zamkl a odnesl si klíč. Rozhodně však musím prohlásit, že ani já ani nikdo mně podobný za skleněnými dveřmi v šest ráno nepostával.

       Vrátil jsem se sice z procházky až v době, kdy byly všechny potřebné dveře odemčeny, – a opět si nevzpomínám, zda to bylo už po osmé, nebo až po Radimem uváděné deváté –, a tak jsem se o uvěznění svých spolunocležníků dověděl až od Nastěnky Krügerové, když se mě ptala, jakým kouzlem jsem dokázal uniknout, ale vím, že neznámý dobrodinec zamkl mé soudruhy při ranním úklidu už v tělocvičně, za dveřmi dřevěnými, neprůhlednými. Kdyby je uvěznily až vnější prosklené dveře, stačilo by jim zajít za vrátným a získat od něj klíč po dobrém nebo po zlém – a Radim jistě ví, že lidem jako Nastěnka Krügerová nebo třeba Galahad Hill v drátěné košili a s koltem proklatě nízko je těžké něco odepřít –, nebylo by nutné, aby neznámý hrdina skákal z okna a běžel pro pomoc. Onen obětavý výsadkář ostatně po cestě musel vnějšími skleněnými dveřmi projít, a to dokonce zvenku dovnitř, tedy ze strany, na které vrátný nebyl v dosahu.

       Ať už se tedy Radim Kastelán dostal do tepla ke svým věcem zásluhou mé záliby v ranních procházkách, nebo ne, rozhodně nemohl nikoho pozorovat, jak smutně kouká skrze sklo dveří ven.

       

A ještě drobná perlička z doby ne tak vzdálené od našeho zvláštního zpravodaje:

       Děje se v Krakatitu; v pozadí Petr Koláček cosi křtí sledován hloučkem příznivců včetně Lojzy Ševeláka, dělajícího si pečlivé poznámky pro www.K.O.-mix.cz).

       Radim Kastelán (údajně opět v depresi, i když na něm je to těžko poznat, drbe člověka, jehož zde nejmenujeme): „Já ho nemám rád, on mi přijde takovej bezpohlavní.“

       Ervín O. Junák (lakonicky): „Vedle tebe je každej bezpohlavní.“

       Radim: „To je první potěšující věc za celej den, co mi kdo řekl.“ (Celý se rozsvěcí novou energií.)