Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

Juj. Měsíc se člověk neozve a už mu do řemesla kecaj Chacháčkové a jim podobní. To, co si tu přečtete, je vždycky pravda. Minimálně v jiném vesmíru. A není to tak k neuvěření. Tento článek vám poví, jak to vypadalo v Praze téměř přesně před dvěma lety.

       Těch akcí bylo tehdy docela dost najednou. Já jsem byl v prvním ročníku, mladý, nezkušený, ještě panic. Jako ostatně i teď, že. Na tom se nic nemění. Ale to jsem se nějak zamyslel. Tenkrát byla v Krakatitu vernisáž Káji Kousupa. Nějak jsem se tam nachomítl a zrovinka jsem s sebou měl i svůj nástroj. Hudební. Byla tam stálá parta, nechyběla Johana Červáková a ani ostatní štamgasti. Dvě krojované cérky dodávaly akci pěkný kolorit. A já musel na zkoušku z psychologie. Ale to bylo pořád: „Dé si ještě sklinku, šak ono Ti to neuteče!“

       Nakonec mě tam pustili, ale musel jsem slíbit, že se ještě vrátím. Ta zkouška byla opravdu velice veselá. Dopadlo to tak, že jsem ve velice dobrém rozpoložení přednášel svou zadanou otázku poloplné aule. Nevím, co si z toho kolegové odnesli, ale já si odnesl jedničku. To vám byla bžunda.

       Pak jsem se vrátil a pokračoval v pití. U toho však nezůstalo. Prý vyrazíme někam na jídlo. Banda polonamol scifistů se brouzdá Starým Městem. Veselice, taškařice. Bylo nás tolik, že nás v žádné hospodě nechtěli. Nakonec jsme někde zakotvili, dělali ostudu a zase šli dál. Dál přes Karlův most. Tam po mně chtěli, abych jim něco zahrál. Tak jsem zahájil produkci. Zajímavý zážitek. Plat jako poslanec (cca 100 Kč za 5 minut), mezinárodně oblíbený (těm malým Malajcům jsem se vážně líbil) a celostátně hledaný pro zločin úniku na daních (těch policistů se tam za 5 minut zjevilo celkem šest. Opravdu šest. Když je potřebujete, není v dosahu ani jeden!)

       Pak jsem je naší skupinku raději opustil, jelikož mi jedno skorozatknutí stačilo. Oni pokračovali a ještě dnes se o jejich pouti mluví v zasvěcených kruzích s bázní v hlase. Prý to bylo úděsné! Dokonce tak, že ani já o tom nebudu nic psát.

       A za týden to pokračovalo. Johana mi řekla, že když umím tak pěkně hrát, mám prý přijít na besídku, která bude v pátek před udílením cen Akademie. Nevěděl jsem, co je to Akademie, ale jako přírodní exhibicionista jsem nelenil a na Zahradní slavnost dorazil. Absurdní drama se vším všudy, přátelé!

       Scifi hotel u Červáků je něco jako Hostinec na konci vesmíru. Dříve nebo později se tam staví každý za něco stojící fan. Jen fanouši mají vstup zákázán! Tentokrát se sešla opravdu pestrá společnost. Pro mě mnoho nových tváří, které jsem nikdy před tím, naštěstí, neviděl. To byly časy.

       Prvně jsem tam viděl toho Slováka, co se v posledních měsících snaží vypátrat mou totožnost! Jak on se jen… Pokud se nemýlím je to Peter Panděrko. Zdá se mi to, nebo jsem tam také poprvé spatřil člověka, co si říká Pahil? Nějak se mi to maže. Ale kým jsem si zcela jist, tak to jsou další Slováci, kteří se ten večer zapsali do mé duše zcela nesmazatelně. Nejvíce asi ten polomaďar Kloktakoš, který usnul Červákům v jahodách a čural na něj jejich Hubert (ne, Hubert není mongoloidní zvrácené dítě, je to jejich skorojezevčík!) a potom, při cestě taxíkem dvakrát podle znečistil pražskou křižovatku přímo ze dveří! Stát tři impulsy na červenou se hned tak někomu nepodaří! :o) A dnes je to moj slovenský brat. Pfujtajxl! Pak pochopitelně nezapomenu na družku opilcovu, tedy Eňu z knihkupectví Ďoura. Ta se mi líbila. Hlavně proto, že ani moc nehledala Kloktakoše. Byl tam s nimi i slovenský velepožírač uzeného Med Klaxon, ale o tom se zmíním někdy příště. Tady se choval slušně. Znal jsem prakticky jen Dejzu Elánia, který se tam bavil s podivným pánem v kšiltovce. Prý je to něco jako dirigent fandomu a jmenuje se Tlampas. Já se držel co nejblíže u Balíčka, který obsluhoval gril. Můj člověk. Mezi jídlem jsem jim něco zahrál, a když už jsem ani nehrál, přišel za mnou v jednu chvíli Tlampas a ptá se mě, co že dělám zítra. Nic. Já na to. To je skvělé, potřebujeme tvoje nadání. Fandom je velká rodina, co zrecykluje každý odpad, znělo by to v překladu.

       Tak se stalo, že jsem stál na pódiu se svým nástrojem v rukou před pečícími se celebritami fandomu a měl jim něco vyloudit. Bylo tam takové vedro, že to až bolelo a já se, jak mi jistě budete vy, kteří mě dobře znáte, věřit, velice styděl. Nakonec to nějak dopadlo. A pak jsem našel v Ikérii svou fotku s popiskou: Byla i Hudební vložka. Tady vidíte, že jsem byl opravdu zcela neznámý neofan. Ale můj konec byl od tohoto okamžiku zpečetěn.

       V příštím čísle se dočtete o výpravě sedmera krkavců na chatu J. Profesůrka, jež leží na cestě do Kanaanu scifisty českého, do Šumperka. Též rozličné rozmarné příběhy o conaní tamního Parconu na papír vyvrhnu a vám do chřtánů hodím.