Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

        

Na šumperský Parcon jsem se velice těšil. Všichni mi již předem říkali, že to bude stát za to. Doufal jsem, že se nepletou, Parcon v Kopřivnici mě vyloženě zklamal, a tak jsem věřil, že se Šumperáci vytáhnou a vyrovná se to alespoň výletu na Kokořín.

       Akce byla plánována od pátku, ale naše úderné komando vyjíždělo již ve čtvrtek ráno. Bylo nás sedm a podnikali jsme tajnou misi. Tajnou misi do Havlíčkovy Borové. Povozy obsahovaly pouze absolutní muže. Kdo že to byl? Honza Profesůrek, Dejza Elánius, Kukuřičná indiánská babička, Bludný Moravan, Kruxminor (ten dává celého muže, když si kousek půjčí od Profesůrka), V. Nochance a já. Tedy sedmero krkavců. Profesůrkovi mají chajdu pěknou a senzační, nakoupili jsme spousty zásob a vesele jedli, diskutovali, jedli, hráli, jedli a zpívali až dlouho do noci. No, vlastně jsme se všichni pěkně namazali. Snad nejveselejší historka večera je ta, že Kruxminor odešel uražen spát (nikdo už neví kvůli čemu) a celou noc se třásl zimou, neb hostitel ve své podlosti mu ani přikrývku neposkytl. Jaké bylo jeho překvapení ráno, když zjistil, že to, co měl za tvrdý polštář, je vlastně vlněná deka. Já a Nochance jsme spali venku pod širákem. Zajímavé bylo, že ani cca metrové zdi chalupy nezabránily tomu, abych slyšel Profesůrkovo chrápaní. Je to mistr nad mistry, přátelé!

       Snídaně též stála za to. Kruxminor vytáhl svůj sekt a sdělil nám, že ač jsme sedmero krkavců, nezajímá jej to a vrací se do Prahy, na Parcon nejede, stejně je tam nedostatek žen. A tam, kde není žen, nepobude on ani den. Zjistili jsme mu vlak, ale on řekl, že nejede nikam, dokud nedopije svůj sekt. Pochopitelně vlak ujel a Kruxminor si hezky počkal pár hodin na další.

       My zatím v dobrém rozmaru zamířili ku Šumperku. Přivítali nás srdečně. Rozdělili jsme se zde sice, ostatní do hotelu a já do tělocvičny, zcela věren svým neofanským zásadám, ale potkávali jsme se opravdu často. Vzpomínám si, že do té proklaté tělocvičny to ale bylo opravdu daleko. Velice. Proto jsem se tam vracel až nad ránem a opouštěl ji brzy. Jako tradičně, spal vedle mne Maco. A hned vedle nás krásná Trekyně z Plzně. Jojo, stálo za to vracet se tam na noc. :-)

       Program byl pestrý. Skrblův bar U tří opilců neměl moc chybných stránek a rozhodně si troufnu říct, že jeho opilecké průkazy též splnily svůj účel, když se každý, ať neofan nebo dinosaur, snažil, aby měl stránky pěkně plné. Rád také vzpomínám na docela hodně zábavné zahájení, kde pobíhala po jevišti spousta slečen, což mi stačilo ke štěstí. Sice jim do toho žvanil takovej škaredej chlap, ale co je dneska bez vady, že jo? :-)

       Kruxminor se ale dopustil jedné chyby. Tedy více chyb. Nejel s námi a zapomněl si u nás fotoaparát. A žen bylo docela hodně, takže jsme je nahnali na jednu hromadu a nafotili s nimi spousty báááječných fotek, takže když nic netušící malý velký muž fotky vyvolal, byl zcela vedle sebe. Ale story se ženami pokračovala. Pro změnu Profesůrek se vsadil s Fledermausem o lahev tequily, že on ženy nepřitahuje. Fledermaus nelenil, sesbíral dorostenky ze zahájení a další, co pomáhaly s organizací, a poštval je na nic netušícího překladatele. Jak ten se divil, když ho začalo obírat pěkné stádečko s pěknými stádečky. Aspoň že všechny zúčastněné děvy dostaly tequilu.

       Taky tam byl Sapek. A já měl svůj nástroj a hrál jsem tam. On byl opět ve svém živlu, tudíž byl velmi vesel a polsky se dožadoval, abych mu hrál Kdož sú boží bojovníci. S chutí jsem mu je zahrál. Potom i podruhé a potom i po padesáté. Moc se mu líbilo, jak hraju. :-)

       Když jsem se konečně odebíral strastiplnou cestou přes půl Šumperku, zjistil jsem se svým kamarádem, že hoří tržnice. Pravda, byli jsme trošku veselejší, ale svou občanskou povinnost jsme splnili. Vyhledali jsme telefonní automat a zavolali 150. Legrační ovšem bylo, že jsme se dovolali do Ostravy a bylo nám jinými slovy řečeno, že máme jít do háje a volat místní. Haha. Nakonec jsme se dovolali, ale vysvětlujte v cizím městě, kde že to vlastně jste a kde že to hoří! O půl druhé ráno, nikde ani noha! Nakonec jsme zvládli i to a chrabří hoši přijeli a zdusili zbylé plameny. Pochválili nás a já měl pocit dobře odvedené občanské povinnosti.

       Pak už mi jen Good rum řekla, že jí nevadí, že jí říkám Monchichák, což stačilo k tomu, abych spokojen vytuhl až do druhého dne.

       Ten byl ještě náročnější. Laser books slavili deset let a já se nabídl, že pomohu s přípravami. Kdo mne zná, ví, že jsem jazyk mlsný. Velice rychle jsem zjistil, které víno je poživatelné, a vehementně jsem se mu věnoval. Dokonce jsem dostal povolení a jednu flašku jsem si mohl ulít. Tak jsem ji ulil do sebe. Když předávali Mloky, tak jsem spal v první řadě na futrálu svého nástroje. Pamatujete? :-)

       Pak byla fantasy show, ze které si toho taky moc nepamatuju. Ale pamatoval jsem si, že jsem slíbil Macovi, že mu zahraju na narozeninách, o půlnoci v opileckém baru. Vyrazil jsem do polí, do lesů, tedy, ehm, do parku, abych to rozchodil. Tam jsem potkal Dejzu s Deisy, byli venčit. Vysvětlil jsem mu, že taky venčím, a odtančil pěšinou temnou. To bylo asi v deset. V těch dvanáct už jsem byl použitelný a schopný hudební produkce. Přišel i Indiánská babička s kytarou, takže jsme to rozjeli na ženské. Já střízlivěl, ostatní se opíjeli. Nakonec jsem byl jediný střízlivý mezi ostatními. Dokonce to došlo tak daleko, že jsem viděl, jak Profesůrek vrací svůj rum do lahve! Taky jsem tam poprvé zaregistroval košického fana Šoustera. Odskočil jsem si na záchod a on zrovna v té chvíli znečišťoval sousední kabinku. Tomu já říkám třetí setkání blízkého druhu. Nebo tak nějak.

       I ráno jsem se probudil. Hlava víceméně čistá, nebolavá… Měli jsme odjet domů. Jenže nebyl Nochance. Ten slavil ještě urputněji než ostatní. Nikdo nevěděl, co s ním je. Telefony na pokoji nebral, mobil taky ne. Pochopitelně byl ve své posteli neschopen aparát zvednout, což je jeho docela časté vystoupení. Jsou bohužel i lidé, kteří to netuší, a tak mi občas zvoní telefon, jestli nevím, proč V. nepřišel do práce a ať se jdu podívat, jestli není na pokoji a jestli žije. Zkrátka klasika.

       V baru měli poránu slevy, takže jsem neodolal a dal si Jeníka Chodce za 20 korun. A už jsem v tom zase lítal. Domů se jelo vesele. Byl to skvělý con. Jupí!