Interkom: ČAS NACHOVÉHO SNĚNÍ

V hořkém konci „Zlatého rouna “, jímž Robert Graves vzdal poctu mýtickému řeckému dávnověku, zestárlý Iásón přichází k lodí Argó, která se rozpadává na pobřeží, opuštěná a zapomenutá stejně jako on sám. Zabíjí ho uvolněný čelen lodi... a právě tímto symbolickým okamžikem naopak zahajuje Robert Holdstock první část své Keltiky, Merlinova kodexu. Sáhl v ní po dvou z nejslavnějších mýtických námětů, v současné době vytěžených – zejména co se Merlina týče – až na kost. Tím, že prokombinoval pověsti artušovského okruhu s hérojskými bájemi, zachoval jejich atraktivitu; a jak hezky píší literáti, naplnil ji novým obsahem, na první pohled v duchu standardního fantasy questu -čímž ovšem byla i skutečná cesta Argonautů.

Téměř nesmrtelný a bezmála nestárnoucí mág, jenž býval znám jako Antiochos, účastník plavby za zlatým rounem, po sedmi stech letech doprovází svého znovuvzkříšeného přítele Iásóna na druhé výpravě Argó, aby pátrali po Iásonových synech, které kdysi Médea unesla do neznámé země a jiného času. Během pouti nachází novou identitu, jméno Merlin a svůj osud: napříště má být spojen s keltským náčelníkem Urthou – Athurem – Artušem, a s vrtošivou severskou čarodějkou Niiv – Vivien, jež bude Merlinovou láskou, protihráčkou i prokletím (sečtělejší čtenář odhalí její vzor v Puškinově kouzelnici Naině).

Fantasy z Keltiky nedělají kouzla, ale parafrázování historických skutečností a téměř novátorské skloubení mýtických látek – finsko-laponské, keltské, antické. Keltská a řecká kultura vzájemně prorůstala už během starověkých dějin; ani Holdstockův literární obraz jejich průniku s důrazem na mýtické archetypy není originální, zato je zpracován v dosud nepoužité důslednosti a plnosti. Jenže keltský kolorit, navíc ve výrazné barbarsko-magické instrumentaci Rhyopského lesa, převálcoval nejen finský prvek, ale také řecký, a to jak z archaického, tak i z helénistického období, v němž se odvíjí hlavní dějová linie.

Urthův říční souboj do detailu reprodukuje slavné střetnutí hrdinů Cúchilainna a Ferdii; na téměř mystickou lásku Keltů ke psům Holdstock obratně narouboval indoevropský pohádkový motiv nepochopeného zvířecího služebníka; osudový zásah kopím odkazuje na mýtus Krále Rybáře, tristanovskou a artušovskou legendu. Okouzlení Kelty a jejich mytologií je zřejmou příčinou, proč v knize nezůstalo dost prostoru a ani pochopení pro starořecký svět. Naštěstí pro Iásóna mohly mít syrové doby Argonautů blíže ke keltskému živlu než ke klasickému Řecku, nicméně pokračování konfliktu s Médeou zrovinka – ta náhoda! – v keltských kulisách působí nezastřeně samoúčelně.

Přitažlivé téma skutečného, tvárného kontrastu mezi civilizacemi, pozdní řeckou a keltskou blížící se svému vrcholu, si musí počkat na jiné zpracování, protože v Keltice je důležitější pradávná magie, tajemství a merlinovský epos, jenž nechtě ubírá na přesvědčivosti i líčení Brennova vpádu. Jistě, nejde o regulérní historické dílo, ale o fantasy. Jenže čtenář si bezděky připomene Flaubertovu Salambo, také z rodu fantasy, navíc psanou literárním jazykem velmi podobným Keltice, rovněž zobrazující multietnickou komunitu poloviny třetího století p.n.l. Právě konfrontace Merlinova kodexu s Flaubertovým románem vymezuje úskalí žánru a zvýrazňuje jemné nedostatky knihy, která na rozdíl od Hodstockových starších prací myšlenkově nepřekročila rámec dobrodružné fantasy.

Vím, že Keltika je přijímána částí Holdstockových ctitelů s rozpaky i zklamáním. Čtenář se namlsá a knihu vynikajícího zavedeného autora leckdy posuzuje nesmlouvavěji než nadějnou prvotinu. Co by se dalo vyčítat textu s tak nevšedními, poetickými a úchvatnými pasážemi? Třeba to, že hutný, fascinující proud vyprávění z předchozích Holdstockových knih se rozlévá ve spletitou deltu, marnotratně a nesouvztažně prostoupenou kulturními odkazy různých časů a etnik, z nichž jsou generovány mystické rituály jako puzzle. Ústřední, nosná postava, Merlin, rozhodně neláme rekordy v kouzlech – není divu, v původní legendě získával věhlas spíše coby moudrý zřec a věštec než jako čaroděj. Jeho mentalita však patří mladému muži z viktoriánského románu: je sebestředný, poněkud afektovaný a pošetilý; zdá se, že bloumal staletími nedotčen nejen fyzickými změnami a emocemi, ale ani zkušenostmi.

Co na tom všem vlastně záleží? Z připomínek bytostně vkořeněných představ a ze sugestivních básnických obrazů tká Holdstock své zaklínadlo čtivosti, napětí a přitažlivosti. Keltika se podobá barvitým vidinám z labyrintu našeho podvědomí. Jsou staré jako lidstvo a skrývají tajuplné obzory vedoucí ještě dál, hlouběji do nitra dávnověku, mámivé a tísnivé zároveň. Překrásná obálka paní Bouškové a její ilustrace působí jako brána snového kouzla.