Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

 

Tak nějak už zase píšu o Draconu. Nevím, čím to je, ale dříve nebo později se u vyprávění o tomto conu stejně skončí. Tady to máte.

       Já zahájil poněkud netradičně. Jelikož je to vždy před Mikulášem, byl jsem v našem provinčním městečku požádán paní učitelkou z mateřské školky, abych jim šel zahrát na mikulášskou besídku. Musím přiznat, že to byla docela slušná sci-fi. Jen si představte čtyřicetiletou obtloustlou vychovatelku se začerněným obličejem, rohy, jazykem vyplazeným hooodně daleko a obstojně pogující do rytmu svého zvučného blmblmblmblm. Přiznávám, že jsem se začal daleko víc těšit na partu našich lesních mužiků s mastným vlasem, podivně tvarovanou broží zastrčenou, kde jen to jde, a nějakou ruční zbraní. Jak normální výjev…

       Cestou vlakem jsem o prožitém ještě dlouho přemýšlel a nedocházelo mi, proč považují nás, scifisty, za nenormální. Vždyť uveďme na obranu dřevěných pumprdlíků, že se odjíždějí tlouct klacky do hlav téměř vždy někam za město! A určitě by to mělo míň škodlivý vliv na celou tu masu dětí, které musely zhlédnout tuto „pedagožku“.

       Takže Brno. Vlak mne vyplivl, vstoupil jsem do tramvaje a narazil na dva neofany. Od Pratchetta. Služebně mladší, tedy mně podřízení. Měli radost, oznámil jsem jim, že zabírám jejich draze zaplacená lůžka a že můžou spát, kde chtějí. Tvářili se nadšeně.

       Santon nás přivítal vřele. Jen jsem vstoupil, vařil jsem se. Ve vlastní šťávě. Nejsem zrovna pamětník, ale fronta v '99 byla absolutně „nejbožejší“ a nejdelší. Naštěstí jsem ve frontě potkal Mima, který se svým (doufám, že to byl ten rok) zeleným vlasem rozdával vizitky. Měl krásné vizitky. Každá jedna se skládala z etikety, placaté skleničky a rumu. Kterak mi záviděli kolemstojící, že si mám jak ukrátit chvíli.

       Naše brněnská buňka se překonávala. Marfinovi nešel počítač, Amilovi nešel počítač, agent Tales Mag taky dělal, že něco dělá, a fronta utěšeně rostla. Jen Mostář se svým bohorovným klidem vítal ty šťastnější z nás, kteří se postavili podlým administrátorům, zbili je, podplatili, očarovali nebo jiným způsobem překročili onen pomyslný práh conu.

       Vzpomínám si, jakou jsem měl radost, když jsem se taky zaregistroval a na konci fronty spatřil Haveloka. To bylo nějakého těšení, že jsem na tom o tolik hodně lépe. :o) A jako úplně poslední, koho jsem na konci fronty zahlédl, musím jmenovat Přemysla Mičánka, jenžto vypadal poněkud sešle. Co s ním jen ti jeho brněnští krajané dělají???

       Moc jsem se těšil na Káju Soudka. Jako neofan jsem dosud neměl příležitost se s ním spatřiti, a tudíž jsem doufal v další překročení svého Rubikonu a v další krok k tomu, jak ztratit neofanský věneček. Nuž, nestalo se. Nepřijel a já zhasnul. Lampióny.

       Z programu musím vzpomenout film Čarodějky na cestách. Přátelé, do konce jsem nevydržel. Pokud jste viděli nějaký kus od Claviculovy kočovné demence a myslíte si, že tu bandu amatérů nikdo nepřekoná, podařilo se to v tomto kinematografickém záchvěvu. Sice si vzpomínám na šepot Haveloka: „Zůstaň tu, třeba je pro ně důležitý, aby viděli, že my, kluboví, vydržíme! Předstírej, že se ti to líbí!“, ale bylo to na mne moc. Odešel jsem. V baru jsem zahlédl A. Ivanoviče a tak jsem se šel občerstvit jinam. Přeci jen to byl teprve rok a co já vím, jak moc si mne pamatoval, no ne?

       Taky na mne spáchali atentát! A to kolegové spoluneofanové! Když jsem se vrátil na lůžko. Tentokrát zcela sám, zcela bez slečny, zcela zapřísáhle protislečnovsky naladěn, myslel jsem, že zemru! Neofani si na mě otevřeli okno! To byl běs. Taková kosa. Ale stejně jsem si tento pokoj užil, i když v něm nebylo vůbec nic slyšet. Co to Kastelán zase plácá, ptáte se? To bylo tak.

       Kritizátor přijel nejen se zástupem svých nohsledů, které verbuje nejen v řadách své rodiny, ale po celé Chotěboři (ale moje slečny pochopitelně do Brna nepřivezl), ale také se slečnou. S novou slečnou. Jak jinak. Tuhle ulovil kdesi zcela náhodně v Praze, když mířili na nějaký tah a ona seděla na lavičce. Tady vidíte, jaká to musela být bytost. Já bych s ním z lavičky nikdy nikam nešel. Ani za peníze. Se slečnou jsem se dal do řeči a podle jejích krásných vlhkých očí jsem poznal, že by šla opravdu za každým.

       Ale dala krásnou hlášku, která se musí zapsat. On totiž náš Vrchní Neofan bydlel ob pokoj od nás. Takže když jsem je druhý den, hrdličky naše, potkal, diskrétně jsem se k nim naklonil a zcela vážně řekl: „Tedy vážení, já vím, že jste mladí a nevybouření, ale já bydlím vedle vás a opravdu jsem se chtěl aspoň trošku vyspat… Ale já vám to odpustím…“ Na to na mne byl upřen pohled laního oka a starostlivý jemný hlásek pronesl: „To je mi líto! Vážně to bylo tak slyšet???“ Udržel jsem vážnou tvář. Stálo mne to mnoho, ale dokázal jsem stejným nyvým tónem odpovědět: „Bylo.“ Pak jsem odešel umřít.:o)

       Odešel jsem na přednášku O. Leffa o nesmrtelnosti. Tam zazněla další perla, která dnes již patří mezi axiomy conových orgií. O. L. vystoupil na pódium, sál byl nechutně narvaný a vydýchaný, přivítal nás a zahájil přednášku: „Při včerejších pokusech v baru jsem zjistil, že kombinace šampaňského, whisky a fernetu k nesmrtelnosti nevedou.“ Pak to šlo rychle, skončil hned jak to jen trochu šlo. Ještě že jsem v tom baru nebyl.

       A musím pomluvit Marfina. Nechal se zkorumpovat a zajistil, abych nic nevyhrál v tombole. Zato Profesůrek si chodil pro ceny pořád. Bylo něco shnilého v hotelu santonském!

       Taky jsem navštívil přednášku muže, jenž se věnuje zhowardilostem s tím Conanem. Byl skoro stejně nezáživný jako Claviculův Hroší pakult, i když na ten nic nemá. Aspoň že na Draconu s tím neotravoval. Tedy touto pozitivní zprávou se s vámi loučím a těším se na další přenosy…