Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

        

Indie je velmi rozlehlá země a má mnoho tváří, existuje mnoho Indií a každá je jiná. Aby člověk poznal celou Indii, je zapotřebí mnohem delšího putování, než jaké jsme podnikly. Strávily jsme dvakrát tři neděle v indickém státě Goa, a tak si můžeme dovolit tvrdit, že se tam už trochu vyznáme.

       Goa podle hinduistické legendy vznikla díky Parašurámovi, jenž byl šestou inkarnací boha Višnu. Po mnoha bojích na cestě za pomstou za smrt svého otce hledal Parašuráma čistou zemi, kde by mohl vykonat náležité obřady. Přišel do pohoří dnes zvaném Západní Gháty, které oddělují dnešní Goa od Karnataky. Tam Parašuráma vystřelil šíp do moře pod horami a přikázal vlnám, aby ustoupily až tam, kam dolétl šíp. A vody se skutečně na Parašurámův rozkaz rozestoupily. Na čisté půdě pak vykonal zápalnou oběť a do nové země potom přivedl devadesát šet brahmánských rodin.

       Goa byla také útočištěm obávaného boha Šivy, když ho jeho krásná žena Parvatí obehrála o všechno v kostkách. (Šiva se rozhodl zůstat ve vyhnanství v Goa a počkat si – Parvatí samozřejmě nakonec vyměkla a přišla za ním, aby se k ní vrátil).

       A co pro změnu praví novověká historie?

       Indie získala nezávislost roku 1947, Goa však byla stále portugalskou kolonií. Až v roce 1961 Goa obsadili Indové a Portugalci odešli. V roce 1987 se pak Goa oddělila od Damanu a Diu a stala se tak dvacátým pátým státem Indické unie.

       O počátku výrazného místního odboje proti Protugalcům se vypráví zajímavý příběh. Portugalci vydali nařízení, že všechny ženy musí pod sárí nosit blůzy – protože Indky chodily v sárích s pruhem látky přehozeným přes rameno a pod ním neměly nic dalšího. Křesťanské Portugalce to zřejmě pobuřovalo. Ženy, které by nařízení neuposlechly, neměly být vpuštěny na tržiště ve městě. Indkám se to nelíbilo, pro většinu z nich představovala blůza zbytečné nepohodlí nebo plýtvání prostředky na postradatelný kus oděvu. Před branou se tudíž brzy shromáždil nemalý nespokojený dav, něco jako samovolně vytvořená demonstrace. Ženy se rozhořčovaly a stěžovaly si – a tím byla započata aktivní snaha o vyhnání Portugalců. Paradoxně všechny dnešní Indky nosí pod sárí blůzu.

       

       Mezi významné osobnosti spojené s Goa patří především dva muži. Prvním z nich je abbé Faria, který se narodil v Goa ve městě Candolim v roce 1755. Jeho otec byl Portugalec, matka Indka, studoval v Paříži. Pod vedením Franze Antona Mesmera pořádal hypnotické seance, napsal knihu o hypnóze: O případech lucidního spánku. Faria zemřel roku 1819 a Alexandr Dumas ho zvěčnil ve svém románu Hrabě Monte Christo.

       Druhým je významný portugalský básník Luís Vaz de Camoes, který byl roku 1553 do Goa vypovězen. Camoes je pro Portugalce tím, kým je pro Španěle Cervantes. Camoes napsal epos Os Lusiadas – Lusovci. Epos vypráví o portugalských mořeplavích, hlavním hrdinou je Vasco da Gama. Součástí je ale i kritika zneužívání moci v indických koloniích a právě tato kritika vynesla básníkovi vyhnanství. Rukopis svého díla prý Camoes zachránil při ztroskotání lodi, kdy dokázal doplavat ke břehu, přičemž držel jednu ruku nad vodou a v ní svůj drahocenný spis. V Old Goa stojí v muzeu Camoesova socha.

       Old Goa bývalo hlavním městem, ale po několika vlnách epidemií bylo v podstatě vylidněno a nyní z něj zbyla jen skupina památek, dobře nabalzamovaná mumie města, kde žije jen pár lidí, kteří ji oprašují a udržují a jejich živobytím je cestovní ruch. V současnosti je hlavním městem Panjim.

       Co se týče fauny, téměř kdekoliv narazíte na vrány. V Indii se jim daří a Goa není výjimkou. Poskakují všude, občas se odváží i na stoly na terasách restaurací, aby si ukořistily nějaké pečivo nebo jiné zbytky. V kontrastu s nimi jsou nádherné bílé volavky, které loví ryby na řece Sal – i těch je požehnaně. Vzduchem krouží mořští orli, které místní nazývají „gurn“. Tito dravci mají bílé peří na hlavě, rudé na zádech a černé břicho a konce letek. Krásnější dravý pták je snad sotva k vidění. Po kmenech palem kmitají ještěrky a po zahradách poletují barevní motýli velcí jako dlaň. Zvědavé opice jsou stejně obvyklé jako u nás veverky.

       Na plážích se povaluje bezpočet nádherně zbarvených mušlí a zatočených lastur. Jejich problém je, že téměř všechny mají obyvatele. Nikdy nezapomeneme na jednu rozmluvu nad nálezem nádherné obrovské točité lastury.

       Lucie: Ta je nádherná! Ale nemá náhodou obyvatele?

       Petra (nakysle): Má.

       Lucie: A jakej je?

       Petra: Velkej a hnusnej.

       Jako v odpověď se z lastury vysunulo velké klepeto a začalo cvakat a škrábat kolem. Ty mušle, které obyvatele nemají, jsou vždycky roztlučené. Co byste řekli, čím se ty vrány kromě zbytků živí…?

       Z rostlin je zajímavý betel. Indové s oblibou žvýkají tuto přírodní drogu pro povzbuzení, prodává se v barevném balení jako u nás šumivé nápoje. Ale člověka, který na ni není zvyklý, droga složí. Betel, obsahující alkaloid arekaidin, se také využívá v lékařství jako antihelminitikum.

       Goa – a Indie vůbec – je rozmanitá i po stránce náboženství, která se do značné míry prolínají.

       Většina (tj. 65 %) goanského obyvatelstva vyznává hinduismus. Na severu je nejoblíbenější ničitel i ploditel Šiva, obvykle zobrazovaný v jednom svém aspektu jako Pán Tance. Na jihu se největší popularitě těší Šivův syn Ganéša, bůh blahobytu, bohatství a úspěchu, božstvo se sloní hlavou. K té přišel zvláštním způsobem. Ganéša se vydal na mnoho let do světa. Po návratu zastihl doma jen svou matku Parvatí, která byla šťastná, že ho zase vidí. Tu se ale znenadání vrátil domů Šiva, vlastního syna nepoznal a v hněvu mu utrhl hlavu. Parvatí samozřejmě zuřila a hořce manželovi vyčetla jeho zbrklost. Šiva tedy slíbil, že dá Ganéšovi hlavu prvního tvora, kterého potká – a to byl slon.

       Šivy a Ganéši je všude plno. Když jsme ale sháněly sošku boha Brahmy, stvořitelského božstva a vládce slova, nebo bohyně moudrosti a vědění Sarasvatí, neměly jsme šanci. Část obchodníků vůbec nevěděla, co vlastně prodává, a zbytek se nás pokusil podvést a podhodit nám za Sarasvatí kde co.

       Dalším náboženstvím je buddhismus, který však v současnosti v Goa téměř vymizel. Když Indie získala samostatnost, baštou buddhismu se stala Srí Lanka, hinduismus zůstal v samotné Indii, islám v Pákistánu na severu (v Goa dnes zůstalo kolem 4 % muslimů) a křesťanství tak všude kolem.

       Křesťanství přišlo do Indie v 16. století spolu s Portugalci a v Goa intenzivně působila Inkvizice, ač by člověk doufal, že východním zemím se tento mor vyhnul. Není pak příliš překvapivé, že v Goa se vyskytovali v hojném počtu jezuité a v Old Goa je v kostele uloženo údajně zázračně se nerozkládající tělo Františka Xaveria, které jsme také měly možnost vidět – samozřejmě je ve skleněné rakvi a dívat se na něj dá jen celkem z dálky. Upřímně řečeno bychom si buď chtěly popovídat s potomky toho člověka, co dotyčného svatého balzamoval, nebo byl František upír a ještě dneska si občas v poloprázdných ulicích Old Goa sem tam někoho zakousne.

       Zajímavá věc je, že všechny křesťanské kostely v Goa – a není jich málo – velmi připomínají hinduistické chrámy. Všude jsou květiny, girlandy a veselé barvy, míšení vlivů se nezapře.

       Na mnoha místech najdete obrázek Ježíše Krista a Panenky Marie a hned vedle obrázek Šivy, Ganéši a Párvatí – oba jsou nakresleny úplně stejným stylem a ve stejných pastelových barvách.

       V Goa je nemálo míst, která rozhodně stojí za vidění. Zcela jistě mezi ně patří například pevnost Cabo de Rama. Obrovská pevnost, původně indická, pak na chvíli anglická a nakonec po dlouhou dobu portugalská. Nikdy nebyla doopravdy dobývána, ale byla opravdu rozsáhlá, hradby oddělovaly celou část malého poloostrova vybíhajícího do moře. Dnes je zcela opuštěná. V kontrastu se zarezlými děly, rozpadlými trámy a vydroleným zdivem je udržovaný kostel, který je jedinou dodnes využívanou částí pevnosti.

       V Padoře, poblíž Margaa, se nachází další pozoruhodné místo – chrám Čandréšvary (tedy Čandra-íšvary neboli Pána Měsíce). Jedná se o jeden z aspektů Šivy. Chrám leží na kopci, kam vedou schody, při jejichž spatření jsem s hrůzou pomyslela na Cirith Ungol a chudáka Froda a Sama. Šplhat se tam v indickém vedru nebyl žádný med, ale vyplatilo se. Nahoře nebyl naprosto nikdo, chrám byl tichý a prázdný. Stála tam jen vyřezávaná dřevěná nosítka – zřejmě docela stará, až na moderní šrouby držící rozpadající se dřevo pohromadě. Celé místo mělo zvláštní atmosféru opuštěnosti a tajemství.

       Jedním z nejdůležitějších měst, administrativní a obchodní centrum jižní Goa je Margao. Je to staré portugalské koloniální město a některé rozlehlé, zdobené domy bohatých portugalských rodin se dosud zachovaly. Původně ve městě stál chrám boha Damodara (kdo viděl film Dungeons and Dragons, tak se můžet zasmát). Křesťané přišli, chrám zbořili, místní jen tak tak stačili zachránit posvátnou sochu božstva a ukrýt ji. Na místě hinduistického chrámu byl postaven kostel sv. Ducha. Téhož roku, kdy byl kostel dokončen, se přihnali muslimové a vypálili ho do základů. Křesťané ho posléze postavili znovu a od té doby více méně stojí.

       Celá Indie je zajímavá i po jazykové stránce. Je uznáno šestnáct oficiálních jazyků – když se podíváte na bankovky, uvidíte, že jejich hodnota je na nich napsána v šestnácti řečech. Mezi nimi jsou kromě angličtiny arabština, urdština, gudžarati, hindština, mahrati a konkani, kterým se mluví právě v Goa. Indové mohou tisíckrát nadávat na Brity, ale bez angličtiny by se sotva mezi sebou domluvili.

       Jazykové různosti dnes využívají „zprostředkovatelé práce“. Najmou například dělníky v malé goanské vesničce, ujistí se, že dotyční umějí jen konkani, a pak je odvezou do úplně jiné oblasti, kde se dělníci naprosto nedomluví. Tak jsou potom ve všem odkázáni na zprostředkovatele, nemohou nikomu říci, jak malý mají plat, nemohou si vůbec stěžovat! Jeden známý, který má v Indii obchodní kontakty, jednou řekl: „Jistěže se dá v Indii úžasně levně postavit téměř cokoliv. Jenom se nesmím na tu stavbu chodit dívat!“ Stavba v Indii totiž znamená především ruční práci s minimální pomocí techniky. Pracovní síly na nejtěžší práce jsou výhradně ženy, někdy děti. Pro Evropana je skutečně děsivý pohled na slunečním žárem rozpálené staveniště nebo silnici, kde hubené, útlé indické ženy, oblečené v pestrých sárí, podobné barevným motýlkům, vláčejí na hlavách koše s kamením. Ve větších městech práce na stavbách téměř nikdy neustává. I ve čtyři hodiny ráno tam jiskří svářečky a do tmy se občas zalesknou ozdoby na sárích pracujících žen.

       Po osamostatnění přebrali Indové systém a obchodní zvyklosti od Britů – pokud je dříve vykořisťovali Angličané, nyní se Indové vesele vykořisťují navzájem. Není divu, že země se nemůže ekonomicky vzpamatovat, když nikdo neplatí daně a všichni berou úplatky.

       Celá Indie je země kontrastů. Na jedné straně ohromné bohatství, na druhé strašlivá bída, jaká je v Evropě těžko k vidění. Na jedné straně zaostalost, na straně druhé moderní technologie.

       V Bombaji je hotel Leela, obraz všeho myslitelného přepychu, všude jsou misky s plovoucími lekníny a růžovými lístky, mramorová schodiště, sochy bohů a nebeských víl apsaras a v pokojích jsou i závěsy na dálkové ovládání. Když pak ale vyjdete na ulici, vyrojí se kolem vás desítky žebrajících dětí prosících o jídlo nebo o peníze. Když jedete autem, na křižovatkách ťukají na okénka ženy s malými dětmi v náručí, malé holčičky s velkýma smutnýma očima… Mají pestré oblečení, šaty s nadýchanými rukávky, mašličky ve vlasech, ale to všechno je ušpiněné prachem a uválené od spaní na bombejských ulicích.

       Vedle příšerné silnice v Západních Ghátách, která je jedna velká díra, kde auto jede krokem a stejně se vám natřásají všechny kosti v těle, u které stojí ty nejubožejší chajdy a stany dělníků, co se snaží z toho pruhu děr a štěrku udělat něco jako cestu, vedle takovéhle silnice uvidíte ceduli informující o tom, že podél ní vede supermoderní kabel sloužící k připojení na internet.

       V Cavelossim, nedaleko poměrně luxusní čtvrti „Louisa by the Sea“, kde jsme bydlely, stály jednak sešlé, neudržované domy za zdí, na níž byly střepiny skla – ale také nádherný hotel Leela s rozsáhlými zahradami a architekturou připomínající chrámovou. Pak jsme se dozvěděly, že místní lidé nemají hotel dvakrát v lásce. Divily jsme se, protože tak rozsáhlý komplex musí dávat pracovní příležitost pro velké množství lidí. Zjistily jsme, že v Cavelossim je nedostatek vody, jak užitkové, tak pitné – a Leela jí samozřejmě spotřebovává obrovské množství. Jsou tam jezírka, bazény, říčky, trávníky a okrasné rostliny náročné na vodu.

       Od té chvíle vždycky, když jsme tam přišly, znovu a znovu jsme vzpomínaly na jeden úryvek z Duny, na rozhovor lady Jessicy a Yueie. Jessica, krátce po příletu na pouštní planetu Dunu, se dívá z okna paláce na nádherné palmy, které rostou před ním.

        

       …Jak se ti procházející lidé dívali na palmy! Rozpoznala závist, trochu nenávisti… A dokonce náznak naděje. Ale všichni probodávali ty palmy očima s nehybným výrazem.

       „Víte, co si myslí?“ zeptal se Yuei.

       „Chcete tvrdit, že čtete myšlenky?“ oplatila otázkou.

       „Tyto myšlenky ano,“ řekl. „Lidé se dívají na palmy a myslí si: Je nás tady stovka. Právě toto si myslí.“ Otočila se k němu s nechápavým zakaboněným pohledem:

       „Proč?“

       „Jsou to datlové palmy,“ vysvětloval, „Jedna palma potřebuje 40 litrů vody denně. Ale člověk potřebuje 8 litrů. Jedna palma se tedy rovná pěti lidem. Venku stojí dvacet palem – sto lidí.“…

       

       Vedle žebráků ve městech a chudáků z venkova, které alespoň uživí rýžová pole, jsou v Indii neskutečně bohaté rodiny – mezi ně patří například rod Tata. Patří jim obrovské automobilky, prodávají technické oleje a kde co dalšího. Pokud vám chutnají čaje Twinings, tak hádejte komu firma Twinings patří? Už dávno ne Angličanům, ale rodině Tata. Bohatství tohoto rodu a ještě několika dalších většinou povstalo v podstatě z ničeho, začalo chytrým prodejem na bleších trzích a v zapadlých krámcích, odkud se postupně vzmáhali, zvyšovali zisky a rozšiřovali svůj vliv.

       V Indii také kromě obvyklého typu rodiny existují i rodiny fungující v podstatě „komunisticky“ – všechny peníze jdou do společné pokladny, odkud jsou rozdělovány ne podle výše příjmů, ale podle potřeby jednotlivým členům. Všeobecně zůstává zachována velká úcta k rodičům, fungují sňatky domluvené rodiči.

       Každý, kdo si to jen trochu může dovolit, zaměstnává služebnictvo – i my jsme měly vlastní komornou, kuchaře, řidiče. Než si Evropan zvykne, připadá si poněkud podivně a téměř provinile. Stará zvyklost z koloniálních časů má ale své opodstatnění – Indové tak mají možnost získat práci, sluha či služebná se po letech stávají součástí rodiny a tento status jim nahrazuje sociální zabezpečení, které jinak v Indii neexistuje.

       Na poslední kontrast, který musíme zmínit, jsme narazily na cestě do Karnataky v jedné malé vesničce v zapadlém obchůdku. Přes celou zeď se táhla reklama na Pepsi-Colu a přes ni byl nalepený obrázek v krásných pastelových barvách zpodobující nejrůznější hinduistická božstva: nejvýznamnější trojici Brahma, Šiva, Višnu, jejich družky Sarasvatí, Parvatí a Lakšmí a mnoho dalších bohů a bohyň jako Agni nebo Kálí.

       I to je Indie.