Interkom: Ti druzí

Horory nejsou běžným krmivem řadového diváka, proto se jich natáčí málo a ještě méně kvalitních, zato perly posledních let jsou vyvažovány zlatem: hitchcockovské Pod povrchem (What Lies Beneath, r.: Robert Zemeckis, 2000) udeřilo prolnutím duchařiny a každodenního světa, Ti druzí (The Others, r. Alejandro Amenábar, 2001) zase skvělým zvládnutím atmosférického hororu v kulisách strašidelného domu. Filmy se odlišují příběhem i stylem, ale mají společnou hlavní hrdinku: ženu těžce prožívající citový šok ze ztráty dcery, anebo manžela v druhém případě. Díky narušené psychice vnímají hrdinky svět jinak a přivolávají na sebe, přesně podle teorií lovců duchů, pozornost paranormálních bytostí. Zatímco spielbergovskou školou odkojený Zemeckis zkušeně vypráví příběh a strach staví na šocích, přistoupil Amenábar k psychologizujícímu mrazení z pouhého naznačování nenormálního. Jeho hrdinové – matka, dcera, syn – obývají během druhé světové války temné sídlo ztracené uprostřed mlžných bažin. Dům si od prvního záběru koleduje o duchařské problémy. Starší dcera komunikuje s neviditelným chlapcem Victorem, mladší syn se bojí všech věcí, které vidí, a křesťanstvím prostoupená matka zkouší zůstat nad věcí a přehlížet tajemné kroky, hraní na klavír a vize svých dětí. Jen trojčlenné zestárlé služebnictvo ví víc, než chce prozradit. Jakékoliv další slovo o ději by nevyhnutelně naznačilo pointu, a tím by byl zážitek překažen.

Intimnost omezené výpravy nevyhnutelně vtahuje dovnitř domu obsazeného pouze šesti osobami. Společně s rodinou bezmocně sledujeme neúspěšnost jakýchkoliv taktik proti invazi duchů. Zlomyslné použití dvou dětských herců vynáší na povrch naše vlastní dětské strachy odsunuté racionálním uvažováním hluboko do podvědomí. Kdo se nebál být sám v pokoji? Kdo se nebál vrzajících dveří na chodbu? Kdo se nebál sklepů? Mistři hororů považují za nejúčinnější primitivní strachy, které v sobě nosí každý. Na jednu stranu Amenábar ohrožuje nelogickou dětskou hrůzou, na druhou zabíjí jistotu dospělé ženy a vyvrací křesťanské dogma. Existuje nebe, očistec, peklo? Budeme souzeni? Stejně jako v Proroctví z temnot (Mothman Prophecies, r.: Mark Pellington, 2002) nemá racionalita ani víra při řešení nepochopitelného problému úspěch. Bezmoc výrazně cejchuje autentičnost strachu – nedá se nic dělat, duchové jsou silnější než hrdinové.

V celém domě musí být neustále zavřené okenice, děti jsou totiž alergické na sluneční světlo. Z nepochopitelného důvodu se další dveře nesmí odemykat dříve, než se ty předchozí zavřou. Sídlo obklopuje bažina, za ní les a pak mlha, kterou Umberto Eco považuje za základ jakéhokoliv příběhu – za prapůvodní kaši, ze které vyjíždějí postavy a rodí se fiktivní události. Záběr po záběru se objevuje konfigurace tísnivých barev a samotné světlo a stíny vyvolávají klaustrofobní pocity z omezeného prostoru. Nevyslovená výhružka prostoru nemá svůj původ v anglické nebo americké mentalitě, režisér Amenábar pochází z Chile a vnáší do hororové kinematografie vlastní představu o anglickém prostředí. Jeho cizinecké představy obsahují londýnskou mlhu, baskervillskou bažinatost, poeovskou dusivost, nesmyslnou tradičnost, viktoriánskou upjatost a zkostnatělost Británie, to vše několikrát vynásobené a použité s ohromujícím efektem. Samotní Angličané by nebyli schopni natolik dokonale vystihnout představu celého světa o Anglii.

Příběh sám o sobě neklade velké nároky na vypravěče, veskrze neustále informuje o dalším nezvládnutém strašení a odhaluje pravdu za celou snahou o de-duchizaci. Někteří dojdou na základě úspěšného Šestého smyslu k pointě dřív než scénář, ale tím si jen zkazí pomalé gradování a finální odhalení. Originalitu prostředí a inovativní zpracování tématu strašidelného domu Amenábarovi neupře nikdo – stejně jako fakt, že jde o vynikající mrazivý horor. Kdo neviděl, ať okamžitě běží do kina nebo shání videokazetu!