Interkom: O Slepém hodinářovi

Taky vám občas vrtá hlavou, jak mohly jen na základě jakéhosi přírodního výběru vzniknout takové vymyšlenosti, jako je paví ocas, ultrazvuková echolokace netopýrů, mimikry pakobylek či třeba návnada parazitické škeble Lapmsilis, dokonale imitující vzhled malé rybky? A neříkáte si při tom vždycky cosi jako: „Nechce se mi věřit, že něco takového může vysvětlit darwinistický boj o přežití...“?

Tak to by vám Richard Dawkins dal! Slavný autor Sobeckého genu a přední darwinista by vám s převahou odtušil, že subjektivní pochyba není žádný argument, a spustil by na vás promyšlenou palbu argumentů opravdových. Ostatně právě tak, jak to udělal v knížce Slepý hodinář, která je předmětem tohoto čtenářského výpisku. Své pověsti skvělého popularizátora vědy Dawkins nezůstal nic dlužen a jeho obhajoba darwinismu okouzluje množstvím zajímavých faktů, přesvědčivými vývody kritického rozumu i příjemně lehkým perem, kterým je sepsána (do češtiny ji výborně přeložil biolog Tomáš Grim).

Svou železnou logikou a poučeným cynismem by snad Dawkins vymámil i z jalové krávy tele, pokud by to nekolidovalo s jeho darwinistickým přesvědčením. Ale aby měla jistou logiku i tato čtenářská zpráva, nejdřív si připomeňme v triviální zkratce, co vlastně darwinisté tvrdí: přírodní výběr je slepý, nemá žádný cíl, není však zároveň ani náhodou dílem náhody — ta je pouze pachatelem mutací, z nichž pak zcela zákonitě přežívají především ty životaschopnější. A pokud nám připadá, že to k vysvětlení rozmanitosti a rafinovanosti životních forem nestačí, je to prostě naše chyba. Nedokážeme totiž žádným způsobem vnitřně uchopit a pojmout ony zástupy věků a astronomický počet evolučních pokusů, které má příroda při prastaré hře „Nejslabší, máte padáka“ k dispozici. V této souvislosti mě ovšem napadá, že stejný argument na obhajobu evoluce jsem kdysi jako úplný laik uvedl v jednom fejetonku, takže jde nejspíš o pouhou banalitku.

Dawkins však samozřejmě banální není a ukazuje, že postupný výběr (kumulativní selekce) z málo odlišných variant je proces až neuvěřitelně efektivní. Volí k tomu — jak jinak — roztomilý názorný příklad: na stránkách knihy s pomocí počítače „šlechtí“ náhodný hluk písmen, z něhož tím po pouhých několika desítkách kroků vznikne Hamletův výrok „Methink it is like a weasel“ („Spíš ale připomíná lasičku“). Kdyby měl počítač vybrat tu správnou kombinaci písmen „jednostupňovou selekcí“ v jediném kroku, připomíná Dawkins, trvalo by mu to přibližne trilionkrát déle, než činí doba existence vesmíru.

Ještě působivější ukázkou možností evoluce byla pro mě další hříčka: autor nechal počítač, aby pomocí jednoduchých algoritmů opakovaně větvil základní útvar, kterým byla prostá úsečka. Pokud do výběru vznikajících forem („biomorf“) sám občas zasáhl, dostal (opět po pouhých desítkách kroků) nejen útvary podobné stromům či rostlinám, ale i nejrůznějšímu hmyzu, pavoukům, krevetám — a vyšlechtil prý dokonce celkem šmahem i „ucházející karikaturu wykehamského profesora logiky“. To všechno nechává ve čtenáři patrně zdravý pocit, že i hodně složité „tvary života“ opravdu mohly vznikat docela svižně působením zcela slepých sil a „algoritmů“.

Stejně jako jeho věčný rival Stephen J. Gould však Dawkins připomíná, že pravým trumfem v rukou darwinistů nejsou ani tak dokonalé formy, ale naopak různé ctnosti z nouze a bizarní řešení, které by jakýkoliv soudný Stvořitel při „kreaci jedním vrzem“ použil jen stěží. A takových případů je v přírodě nepočítaně. Mimochodem, pořád vám vrtá hlavou, jak je to s tím pavím ocasem? Tuhle barokní nádheru a podobné přebujelé formy lze podle darwinistů vysvětlit explozivní evolucí na základě pozitivní zpětné vazby při výběru sexuálního partnera, ale ačkoliv to zní skoro samozřejmě, detailní argumenace je dost složitá a je třeba se o ní poučit přímo v Dawkinsově knize. Nepřijatelnou mírou zjednodušení si ostatně vypomáhám výše a v této souvislosti nutno připomenout, že to není jen naše neschopnost vnitřně pojmout mohutná měřítka evoluce, která nám brání v jejím pochopení. Brání nám v tom i prostý fakt, že jako laici nemáme šanci se prokousat mohutnou horou vědeckých prací, které během 150 let (snad) přinášely argumenty vesměs podporující právě evoluci v darwinovském duchu.

Dawkins Slepého hodináře pojal opravdu komplexně, a tak se nemohl vyhnout ani otázce samotného vzniku života, který je „pyramidální záhadou“ stokrát záhadnější, než původ jakékoliv vyspělé živé formy včetně člověka. Sám podrobněji rozebírá Cairnsovu-Smithovu hypotézu, která vidí počátek v reakcích organických látek na katalyticky aktivních površích pravěkých jílů, a dodává, že vznik života lze stále a pořád nejlépe připsat těžko uvěřitelné náhodě. „Je-li nějaká teorie vzniku života dostatečně přijatelná pro náš subjektivní odhad přijatelnosti,“ vysvětluje, „pak je příliš přijatelná na to, aby vysvětlila nedostatek života v pozorovatelné části vesmíru.“ Podle správné teorie, kterou hledáme, nám proto podle Dawkinse musí připadat vznik života vlastně nemožný. A to jsou ty paradoxy, kterých je ostatně ve Slepém hodináři habaděj.

Ne všude byl pro mě Dawkins opravdu zajímavý nebo přesvědčivý. Poměrně malicherné mi například připadaly spory mezi „gouldovskými saltacionisty“ (obhájci skokových evolučních změn v okrajových populacích) a „dawkinovskými gradualisty“ (advokáty pozvolných změn), protože je možné, že kus pravdy mají obě školy a ještě mnohé další. Během poněkud rozvleklé diskuze na toto téma pak leckterého čtenáře asi znovu napadne, zda opravdu může být pouhý boj o přežití jediným hnacím motorem evoluce. Sám Dawkins vysvětluje mimikry jako klasický výsledek darwinistického vývoje, ale když popisuje pakobylky, nepřímo přiznává, že jejich maskování za suchou větvičku je opravdu dokonalé až do poněkud „zbytečných“ detailů, včetně falešných pupenů a jizev po odpadlých listech. V tomto i v tisícovkách dalších případů se prostě člověk musí ptát, zda opravdu k evoluci nepřispívají i jakési „tvůrčí síly“, které sice nemusejí být zrovna boží provenience, ale tak či onak se zdají přispívat spíš k „lepšímu uměleckému dojmu“, než k lepší adaptaci.

Ostatně všechny ty rafinované mimikry či výtvarná veledílka na motýlích křídlech mně zas tak těžkou hlavu nedělají. Jako chemik más spíš sklony se ptát, kterak mohly darwinistickou evolucí vzniknout navzájem složitě provázané kaskády procesů, jakými je třeba srážení savčí krve. Při vynechání jediné zpětné vazby či jediné reakce jsou totiž podobné systémy (patrně) nefunkční a člověka maně napadá, jak je vlastně příroda „vyvíjela“, aby jí například celé stovky generací „pokusných zvířat“ nevykrvácely. I na takové otázky ale patrně někde Dawkins odpovídá, a když ne on, určitě mají po ruce nějakou lišáckou hypotézu jiní darwinisté.

V každém případě můžu Dawkinsova Slepého hodináře všem zvědavým čtenářům doporučit. Zavilého darwinistu ze mě sice neudělala, ale aspoň mě donutila zvednout zadek a napsat tyhle řádky – což není pro utahaného tátu od kupy děcek (z darwinistického hlediska ovšem typického „evolučního vítěze“!) vůbec jednoduché.