Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

Citát místo úvodu: „V této knize jsou všechny nejstrašlivější, nejpříšernější věci, které si lidský duch dokáže vymyslit. Jak slabý je proti ní Lewisův Mnich, který se zabývá stejným tématem! V Gotinkách se prý jeden student z toho románu pomátl.“ Heinrich Heine (1797-1856) o knize Ďáblův elixír (Die Elixiere des Teufels, první díl 1814, druhý 1815) Ernsta Theodora Amadea Hoffmanna (1776-1822).

       Chystal jsem na Euro-etc.-con přednášku o dvojnících (vskutku veliké téma a ani omylem netvrdím, že jsem se jej zhostil ke své plné spokojenosti) a byl tudíž nucen mimo jiné také po bezmála třiceti letech znovu přečíst Ďáblův elixír; do toho vyšla červencová Ikarie a já na zadní straně obálky zjistil, že Mladá Fronta tento stařičký klenot obskurní literatury právě znovu vydala. No a mohu já to tak nechat, aniž bych si – jak se říkalo za mého vzdáleného mládí – aspoň trochu cintal pentli? Vidíte sami, že nemohu; nuže do práce…

       Dřív, než se pustíme do Hoffmannova nejtemnějšího opusu, je na místě pohovořit o knize jiné, a sice o románu Mnich (The Monk, 1796) anglického spisovatele Matthewa Gregory Lewise (1775-1818) – a nejen proto, že Heine ve výše uvedeném kytátu obě knihy srovnává. Nebožtík E.T.A. totiž Mnicha znal a vědomě z jeho tématu vycházel; ostatně to sám přiznává, když nechává jednu ze svých postav Lewisův román číst a srovnávat s jeho dějem vlastní zážitky… M.G. Lewis Mnicha sepsal jako devatenáctiletý, a – uvážíme-li, že tak mlád stvořil dílo považované za jeden z pěti nebo šesti nejdůležitějších tzv. gotických románů – klobouk dolů a všichni povinně na kolena. Ve stručnosti v něm jde o toto: mladičký opat Ambrosio (je mu třicet; na opata vskutku mléčné mládí) se poté, co podlehne svádění dívky, která z (předstírané) lásky k němu vstoupila v chlapeckém převleku do kláštera, ocitne na tobogánu zhýralostí, černé magie a vražd, na jehož konci čeká těšící se ďábel, aby udělal chlamst!!! a odexpedoval zkaženého kapucína nejbližší zkratkou do pekla. Na tuto prostou dějovou linii je přesně podle osvědčené tradice krváků 18. a 19. století naroubováno několik vedlejších linií, plných loupežníků, zapuzených dědiček, nadpřirozených bytostí (včetně nesmrtelného Ahasvera) a jiných oblíbených propriet; celek je nesporně zajímavý a příjemné lízátko pro můj staromilský vkus, jenže… A víte co, to si povíme až nakonec.

       A nyní Ďáblův elixír. Podíváme-li se na něj podrobněji, najdeme v něm hned několik rovin; první, pro autora (nikoli však pro čtenáře a dokonce ani pro vlastní příběh) zjevně nejdůležitější a výrazná především v úvodu a závěru románu, je rovina náboženská. Je celkem běžné, že jsme-li rozčarováni poměry, jež nás tak či onak obklopují, hledáme (vysněnou) spásu v tom, co považujeme za jejich protiklad, a jako moje generace po desetiletí snila o zemi neomezených možností, prezentované kapitalistickým Západem, mnozí evangeličtí a protestantští nespokojenci starších časů pošilhávali po katolicismu, hledajíce v něm to, čeho se jim ve vlastním náboženství nedostávalo… Stejně tak E. T. A. Hoffmann. Žil v době, kdy se stále více vzdělanců přiklánělo k ateismu a kdy začínalo být čím dál zřejmější, že i u valné většiny věřících je jejich víra spíše záležitostí ustáleného zvyku než skutečného duchovního prožitku, a přičítal tento (z jeho pohledu) neuspokojivý stav fádnosti protestantských obřadů. Snažil se tedy – poněkud pošetile; přinejmenším z našeho pohledu – najít lék v okázalé velebnosti ritů a pozlaceném barokním lesku oltářů katolické církve; naštěstí ale byl natolik realista (zvláštní, užít tenhle termín o autorovi, který proslul svou fantastičností, že?), aby dokázal oddělit zrno od plev a nesměšoval věci Boží s věcmi lidskými. Katolickou pompu ano, neboť její třpyt odpoutává mysl od světské přízemnosti a otevírá jí cestu k Bohu, snaží se nám naznačit, avšak zároveň důsledně dbá toho, aby do své apoteózy nezahrnul i papeže a kněžskou hierarchii. Naopak, předposlední část knihy, odehrávající se v Římě, je názorným a velmi ostrým odsudkem tradičních církevních zlořádů – a tvrdé popření dogmat o papežské svatosti a neomylnosti se s ním svezlo už jaksi samospádem… (Osobní poznámka: Sám jsem byl vychován jako ateista a nevidím důvod, proč své přesvědčení měnit; navíc ve mně osmadvacet let života v reálném socialismu zanechalo hlubokou nechuť k propagandě jakéhokoli zaměření a typu. To je důvod, proč – ač jinak Hoffmanna rád – jsem se k Ďáblovu elixíru tak dlouho nevracel: z prvního čtení asi ve dvanácti nebo třinácti letech mi zůstala vzpomínka na nádherně temnou atmosféru a podivuhodný příběh, jenže při každém dalším otevření mne patetická nábožnost začátku knihy odradila. Nicméně vnímáte-li tyto záležitosti podobně jako já, radím vám, abyste těch prvních asi dvacet stránek prostě překousli; vynechat je nelze a to, co přijde potom, stojí za to.)

       Druhou rovinu, s předešlou souvisící, leč snadno oddělitelnou, tvoří zápas hlavního hrdiny Medarda – opět kapucína, avšak tentokrát nikoli opata – se zlem. Ten lze poměrně přesně vystihnout (zkráceným a díky tomu krapátko překrouceným) citátem z Aloysia Bertranda: Píval jsem večer před spaním Paracelsův elixír – a nikde ďábel s rohy a ocasem! Skutečně, Medard se také napije zapovězeného elixíru, zanechaného prý na světě samotným Satanem, a rovněž se nikdy nesetká s rohatým in persona; zato má chudák dost co dělat s rozpoutanými běsy ve vlastním nitru – s pýchou (jež ho strhává s cesty ctnosti), s touhou po rozkoších (které mu jakožto mnichovi byly zakázány), a se strachem z trestu (pozemského i posmrtného)… Tenhle triumvirát – jenž v sobě ve větší či menší míře nosí každý z nás, a nemusí na to nutně být mnich ani Freudovec – jej lehce stačí dohnat k široké škále prohřešků od útěku z kláštera až po vraždu; je příznačné dobovému chápání, že pokus o znásilnění, který naše dnešní hodnocení v souladu s trestním zákoníkem automaticky staví dovnitř této stupnice, přichází ve sledu Medardových eskalujících výkonů až naposled, jako vrchol, jenž nesmí a nemůže překročit, aby nebyl zatracen nejen v očích nebes, ale hlavně sympatizujícího čtenáře… Ovšem Hoffmann si byl dobře vědom, že jenom nějaké to patláníčko v citech obecné publikum nezaujme, a proto to Medardovi přisolil ještě vnějšími okolnostmi, tvořícími třetí a z narativního hlediska nejpřitažlivější úroveň…

       Medard je totiž – nic zlého netuše – posledním výhonkem prokletého rodu. Slyšíte, jak si pomlaskávám a předu blahem? Věru mám proč. Taková rodová kletba vnáší do romantického příběhu tu správnou osudovost; kde by byla klasická strašidelná literatura bez všech těch dědičných šílenství, úmrtí na den přesně o třiapadesátých narozeninách a podobných lahůdek! Medardovi jeho předkové sice neodkázali nic tak výstředního, pouze trošičku nezvyklý rodokmen, ale… Původně jsem odhadoval, že to nové mladofronťácké vydání bude prachsprostý fotoreprint starého odeonského z roku 1971. Není, aspoň ne docela – přinejmenším ubyly tehdejší ilustrace Zdeňka Seydla (při vší úctě ke géniu dotyčného umělce: žádná škoda) a překladatelův doslov (a to už škoda je). Co však bylo převzato beze změny, je rodopisná tabulka na konci: taková ta kdysi oblíbená věc, kterou dokonce i ti nejmladší mezi námi znají z dodatků k Tolkienovi… Jenže zatímco v Pánovi prstenů jsou přehledy rodových posloupností víceméně zbytečné a čtenář je může směle ignorovat, u Ďáblova elixíru je tomu jinak. Nejenže zakladatelka rodu je označena jako „čarodějnice s ďáblem spřízněná“; v pestré houšti krvesmilstev a cizoložných vztahů je bez pomoci přehledné tabulky téměř nemožné se vyznat… Tedy, přehledné – to se prostě musí vidět (ve skutečnosti je to s onou přehledností tak, že jako se bez tabulky nevyznáte v patřičné vysvětlující pasáži textu, bez textového vysvětlení se jen sotva vyznáte v tabulce – ale hezky se na ni dívá). Jen pro ilustraci: v poslední generaci má Medardova milenka Eufemie tři polovlastní bratry (jedním z nich je samozřejmě sám Medard), každého z jiného páru rodičů; se dvěma má společného otce, s jedním matku. Vzhledem k tomu, že sama o svých příbuzenstvích neví a že ji autor vybavil (nikoli náhodou) morálním profilem a světonázorem sebevědomých hrdinek děl markýze de Sade, nesmí nikoho překvapit, že se postupně vyspí se všemi třemi… Ostatně poslední milostná schůzka Eufemie a Medarda, na kterou se on dostaví s nožem v rukávu, zatímco ona jej očekává s otráveným ovocem a vínem, také velmi názorně vykresluje vztahy panující v roztroušené rodině. S trochou nadsázky lze říci, že heslem Medardovy přízně by mohlo být Každý s každým a každý každého – a to až do úplného vyhubení. (a propos: protože tabulka zůstala tatáž, ti z vás, kdo si knihu koupí, nechť si laskavě doplní nepřerušovanou šipku – značící vztah otec-dcera – mezi obdélníčky se jmény „Hrabě Pietro“ a „Aurélie starší“. Ne že by na tom zvlášť záleželo, ale chybí tam. Už víc jak třicet let.)

       Nu, a pak je tu ještě ten problém s dvojníkem. Medard má dvojníka, který pořád ne a ne umřít a místo toho se stále plete Medardovi do života; navíc je šílený a občas si s Medardem prohodí totožnost. Když se to napíše takhle, zní to jako nic, ale ve skutečnosti… Není divu, že se Medard jeden čas zblázní také, o osudu onoho nešťastného studenta göttingenské univerzity ani nemluvě…

       A tím se vracíme k tomu, čím jsme začali – k Heinově komentáři. Inu, jakže to bylo? „V této knize jsou všechny nejstrašlivější, nejpříšernější věci, které si lidský duch dokáže vymyslit?“ Možná pro Heina, my už jsme dál. Nenaleznete tu ani osudová dilemata jako v Sofiině volbě nebo Sapkowského Menším zlu, ani krvavé lázně moderních amerických hororů. Nicméně ten, kdo dosud neotupěl bezduchou jednotvárností akčních stříleček a dovede si vychutnat temné stíny postupně halící hrdinovu duši, ten tu kromě starosvětského kouzla dávno minulých dob najde i svou porci hrůzy – hrůzy jemné a lahodné jako likér ve zmrzlinovém poháru… A dál? „Jak slabý je proti ní Lewisův Mnich atd.?“ Inu, tady se Heine nechal strhnout vnějškovou podobností a srovnával nesrovnatelné. Mnich je rozsáhlejší, má složitější dějovou stavbu a Ambrosiovy zločiny a pohnutky k nim jsou očividně odpornější (koneckonců Medard vraždí spíše náhodou a v sebeobraně, kdežto Ambrosia nežene nic než vilnost a mrzký chtíč), jenže… Ano, jsme u toho slíbeného „jenže“: Lewisovo dílo se (až na vysoký výskyt nadpřirozena a didaktického ďábla v závěru) podobá spíše románům, jaké o generaci později psával Alexandre Dumas starší nebo po něm Paul Féval či Eugćne Sue. Je to solidní krvavé čtení, ale ta hluboká, k srdci sahající temnota, vlastní E. T. A. Hoffmannovi, v něm není – ne že by tam žádná nebyla, ale je vnější a stojí především na kupení podlých skutků a nešťastných shod okolností. Lewis je dobrý vypravěč s bohatou fantasií, nicméně hrůzy, kterými čtenáře zahrnuje, se k sobě řadí s plochostí kamenů čerstvě položené dlažby. Hoffmann na to jde jinak: smýká hlavním hrdinou (a s ním i čtenářem) z jedné krajní polohy, dané extatickým vytržením, do druhé, vyplněné niternými strachy; mezi nimi si jako spojovacími můstky vypomáhá žertovnými, až satirickými sekvencemi (obvykle spjatými s postavou bláznivého holiče Belcampa), jejichž účinek lze srovnat s pozornost odvádějícím třepetáním toreadorovy mulety. O to silnější je pak účinek zasazené rány…

       Shrnuto je to takhle: Lewis, mladý a bez valných zkušeností, napsal konzumní (byť ve své třídě zatraceně dobrý) krvák, v němž se jako věrný syn anglikánské církve snažil poukázat za prvé na nepřirozenost celibátu katolických mnichů a mnišek a na excesy, ke kterým může takové potlačování přirozených lidských pudů vést, za druhé na nebezpečí zaslepené papeženecké bigotnosti; Hoffmann, jenž si prožil své, vtělil – možná bezděčně, leč s nepopiratelnou silou a bravurním spisovatelským umem – do svého příběhu kalnou esenci mučivých úzkostí a podvědomých strachů… Není od věci přečíst si ty knihy obě, ale Mnicha můžete v případě nutnosti vynechat. Ďáblův elixír ne.

       a) Ďáblův elixír:

       b) Mnich (Mních):