Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

„15. listopadu 2034. Hvězdy zhasly.“ Tak začíná románový debut (?) australského spisovatele úspěšných povídek. Není to pravda; hvězdy svítí nadále, to jen kdosi uzavřel celou sluneční soustavu do neprůhledné koule – Bubliny. Uvrhl zemi do karantény…

       Román je vystavěn na principech (a důsledných důsledcích) kvantové mechaniky. Odehrává se v druhé polovině tohoto století a důležitou úlohu v něm – jako ve všech Eganových dílech – zaujímají nové technologie, zde především řízení stavu lidské mysli prostřednictvím speciálních módů, jakýchsi filtrů, které zajišťují kontrolované chování. Tento motiv se již objevil v některých Eganových povídkách (např. Axiomat), stejně jako většina dalších (např. téma paralelních světů v povídce Věčný atentátník).

       Román vůbec v mnohém připomíná Eganovy povídky. Vyprávění v první osobě přítomného času je už takřka autorova obchodní značka. Vtahuje čtenáře do děje a i vyprávěčovy mysli. V povídkách to funguje výborně, s románem už to je horší. Karanténa je v podstatě rozepsaná povídka a její atributy na (nikterak dlouhý) román nestačí. Příliš málo postav (jedna hlavní a jedna či dvě vedlejší), příliš mnoho vnitřních monologů, opakovaná dějová schémata (pátrání v továrních budovách), v neposlední řadě obtížně sledovatelný matematicko-fyzikální aparát, to vše negativně ovlivňuje čtenářský zážitek.

       Chybí zde nosný vztah mezi mužem a ženou; ten nemůže být plnohodnotně nahrazen ani neurální projekcí zemřelé manželky hlavního hrdiny Karen ani odosobněnou klientkou/kolegyní Čchung Pcho-kwaj. Možné sblížení hlavního hrdiny se Čchung je pouze jednou větou naznačeno v jedné z alternativních budoucností, což obzvláště překvapí právě u Egana, který věnuje hodně prostoru sexuálním tématům prakticky ve všech povídkách.

       Možná je to záměr a skutečnými hlavními hrdiny nejsou lidé, nýbrž všudypřítomné výkonné informační systémy, před nimiž se člověk nemůže trvale skrýt. Možní se jedná o hold Qrwellovu 1984, zdokonalenému o půlstoletí technologického vývoje. Některé pasáže románu, především neustálé vnořování a prolínání skutečné a fiktivní „reality“ upomínají na jiného mistra žánru, P. K. Dicka.

       Román končí „rozmazaně“ – nejednoznačně, v souladu s principy kvantové fyziky. Není definitivně uzavřen; ještě by bylo o čem psát. Jsem přesvědčen, že v příštím románu (Permutation city?) již Egan využije celou nabídnutou plochu. Takhle jen nafoukl Bublinu a vypustil ji jako pokusný balónek. Ale i za ten si zaslouží 7/10