Interkom: Fanziny v redakci

Povídka Štefana Huslici Tri barvy, známá ze sborníku Ceny Gustáva Reussa 1997 (2. místo), výsledky Huga 2000 (příjmení Kristine K. Ruschové a Daveho Langforda jsou psána s chybami a Locus zamíchán s fanzinovou kategorií) a CGR 2001, zprávy o klubových večerech v říjnu, listopadu, lednu až březnu a tzv. Novoconu 2001 (zúčastnilo se příliš málo lidí na připravené množství guláše), článek o raketách Delta opsaný z VTM a Príloha UFO sekcie, v níž tentokrát zaskakuje („nie je to celkom moja parketa“) autor kladoucí pochybovačné otázky. Bezpochyby v rámci grafického záměru je každý příspěvek sázen jiným fontem včetně výrazně akcidenčních (a bez zapnutého dělení slov).

Hromada (ročník 3): Klubový dvouměsíčník SF&F Workshopu. Redakce = koordinátor: Honza Macháček. Pražská 765, Pelhřimov, 393 01. workshop.scifi.cz. Předplatné = členský příspěvek: 60,- Kč na rok. Bankovní spojení: 111688856/0300 (Poštovní spořitelna). Vně klubu fanzin neprodejný. A5, stránky číslované bez titulní, takže v rozporu s běžným územ jsou levé liché, pravé sudé a poslední nese číslo o 1 nižší, než je skutečný počet.

Do nového ročníku se Honza rozmáchl opravdu řádně: meditativní úvodník zabírá dvě stránky, včetně podrobného popisu plánovaného a nerealizova(tel)ného obrázku na obálku; o tom nakonec použitém („nakreslil jsem jej pomocí GIMPu“ a jeho poněkud manýristické funkce rekurzivní soběpodobnosti) nejlépe citovat Honzovo „tak mohu aspoň tvrdit, že za kostrbatou dětinskou kresbu nemohu já, nýbrž myš“. Zbytek zaplňují přiznaně odjinud „vykradené“ výsledky a vyhlášení soutěží, respektive SF akcí (vložena přihláška na Eurocon).

Na obálce tentokrát jen podivně počítačo-abstraktní a temný obrázek, popsatelný nejlépe jako Noc nad šablonou Béziérovy křivky, zato Honza vytvořil dvě minuciózní gimpovky (podle vzoru pérovky) jako loga nově založených rubrik. Číslo otevírá k oščádalovské tradici se hlásící Podvodník, z kapacitních důvodů relativně krátký, a vyhlášení euroconského workshopu naživo. Většinu čísla zabírá „rubrika pro sborový rozbor textů“ Povídkový kůl („Kůl prokáže tvé kvality. Howgh“) s workshopovým příspěvkem Kde domov můj? od Renaty Šindelářové.

Pod hlavičku Slepé kuře, rubrika pro literární teorii a kritiku napsal Honza čtyřstránkovou stať Máj – smrti čas, navzdory čtivému podání jaksi nesouvisle roztěkanou od úvah nad Májem přes spekulace, jak by dnes Mácha slavil Svátek práce, až po vývoj kyberpunku; nejpřínosnější mi přišla pasáž odhalující romantický impuls v díle M. Žambocha. Bohužel je to jen letmo nahozený a okamžitě opuštěný odstaveček, který postrádá (a zasloužil by) podrobnější rozvedení – ale to už asi je Honzův styl, srov. popis syndromů Sapkowského choroby v (ostentativně) recenzi na Šílený les a vlastně i úvodník této Hromady s vysvětlením, „proč mám raději Adamse než Pratchetta“, tak lapidárně přímočarým, že by bylo provokováním kontroverze, ne-li ničivých hejn zeměploštic, moří krve a lynče – nebýt toho, že si je nepřečte skoro nikdo, tím méně pravověrní.

Miniúvodník, listárna, báseň (kolísající mezi barbarsky řízným trochejem a klopýtavou tetradekasylabičností) a z květnového magazínu MF DNES citovaná mimo-SF zmínka o O. Neffovi (a K. Lhotákovi). O zbytek obsahu se postaralo vydání 2. čísla časopisu Pevnost: je tu recenze, začínající nezpochybnitelným faktem, že „časopisy […] knižní trh […] rozhodně neoplývá“, a končící přáním, „aby zubu času odolávala co nejdéle“, ale mezitím dosti kritická. Téměř 3 stránky zabírá s pohoršením („udivuje nás bohorovnost některých lidí, kteří jsou ochotni šťourat v čemkoli, i když tomu evidentně nerozumí a navíc své bláboly vydávat za nejsvětější pravdy. Jejich neumětelství nemůže zachránit ani rádobyvtipnost, s níž chrlí své výroky. Po přečtení níže uvedeného článku jsme nevěděli, co si máme myslet“ – poslední věta pro jistotu ještě zopakována trochu jinými slovy jako první za koncem citátu), ale bez jména autora přetištěný článek o C. a jeho zfilmováních. Stručnější jsou ještě úryvky relevantních pasáží ze stati „Erotika a fantasy“, s redakčním komentářem/polemikou („… to tvrdí jen lidé, kteří jeho dobrodružství nikdy nečetli, znají ho jen z doslechu a hojí si na něm své frustrace a neúspěchy“), a recenze Krále Škorpiona (odhalující jeho inspiraci C.), bez („Co dodat? No comment“).

Literární přílohu tvoří ze Zbraní Avalonu přetištěná povídka K. Šlajsny Nová Conanova dobrodružství, v níž hrdina vede dialog s autorem a nechává ho příběh upravovat. Podle redakce NN „autor se zcela evidentně nemohl definitivně rozhodnout, zda spá-chá [sic] hříčku nebo napíše vážnou práci“ (ne, zcela evidentní je, že jde o první případ), a tak „pasáže, v nichž sklouzává do extrému,“ (tj. veškerou meta-rovinu nad vykostěnou značně triviální fabuli) zvýraznila kurzívou, pravopisné chyby však neopravila.

Krom obvyklých úvodníku, listárny (tentokrát s jediným dopisem) a recenze (Weberův C. – Prameny černé řeky) a rubrik Napsali o nás (citát z rubriky Fandomas Fantázie 2/2002) a Píšeme o nich (obsah řečeného čísla a informace o předplatném) zabírá většinu čísla reportáž Euroconské střípky, mísící zajímavosti („Tschorn […] Kantůrkovi: `Ty vaše překlady Howarda se nedají číst, tak jsem si ho celého přeložil sám'“, také moskevští fanové přijedší na pouhé 3 hodiny mi unikli) s chybami („Myra Cakkan“, „z řadou“, „Jima Burnse (USA)“, „[Žambochovi] teď vyšly další dvě knihy – Na ostří čepelí a Ostří čepele“, „L. Mc [sic] Master Bujold (Diplomatická imunita – ano, opět Miles Teg)“ – to ovšem není z reportáže, ale „anotace novinek“ [nevysloveno, že amerických] přebraných z Fantázie v příslušné rubrice). Titulní ilustrace z Itálie zobrazuje C. s Belit neobvykle abstraktně, lit. přílohu tvoří krátké povídky V. Vágenknechta, K. Altmana a epizoda z chystané knihy L. Medka Meče zrady.

Aktivní jádro otaku přišlo po webových stránkách i tištěnou publikací, pojatou ovšem ne jako samostatný projekt, ale v americkém duchu jako materiál rozdávaný na conech k propagaci své hlavní aktivity. Většinu obsahu tak lze najít online (část dokonce v lepší kvalitě, neboť drobné nebo s polotóny pracující obrázky při rozmnožování značně utrpěly), zřejmě jedinou výjimkou je vedle úvodníku („vydání provázelo tolik nepředpokládaných obtíží, že jsme už ani nedoufali, že by se nám jej mohlo podařit vydat tak, jak jsme měli v úmyslu“ a na textu je spěch poznat: „komiksy českých autorů, které napodobující mangu“, „Ochranéřské [sic] téma se alespoň téma se porůznu objevuje v nejrůznějších dílkách“, fanart [laici čtěte amatérský kopismus] je střídavě „na motivy filmu“ a „náměty“) dvojice básní, o nichž bude lépe pomlčet.

Číslo obsahuje program přednášek a promítání na Pragoconu, článek Environmentalismus, Japonsko a manga, jehož většinu zabírá spěšný výčet souostrovní fauny, informačně cenné Jak se dělá anime a osm stripů přeloženého japonského comicsu ze středoškolského prostředí, které je nutno podle doprovodné výzvy číst odzadu neboli „z prava do leva“. Přiznám se, že jako ne-znalec dosud pevně tkvící v arche(nebo stereo?)typech atlantického kulturního okruhu jsem měl místy potíže i rozlišit hrdin(k)y od sebe, natož pochopit pointu a docenit humor; nepomohlo zmenšení, činící část textu hůře čitelnou (ne ovšem natolik, aby zamaskovalo absentující interpunkci a chybnou kvantitu vokálu v akusativu singuláru feminina osobního zájmena).

Se změnou názvu se změnila i distribuce: v Chotěboři byla na stolku poblíž registrace, kde se soustředily různé tiskoviny a letáky účastníkům volně k rozebrání, fanzinu celá hromada a další vydavatelům zbyla, takže na něj patrně ještě někde narazíme. I tisk se zlepšil (snad vyjma bublin v comicsu – jehož jsou tentokrát jen 2 pokračování a ještě neproniknutelnější než kdy dřív), korektury („: Viki, Roger“) teprve budou muset.

Program manga/anime bloku a anotace jednotlivých pořadů tentokrát zabraly celých 5 stránek (plus vložený růžový formulář Anime test), zbytek tvoří stručné články Slavnosti japonského léta, Japonské letní speciality a Manga – svět japonského komiksu sloužící jako úvody, doplňky či upoutávky k přednáškám a podrobnější, s mírnou ironií podané Japonské legendy, patrně začátek seriálu. Hojně ilustrováno včetně fanartu (laici tentokrát čtěte: karikatura z redakčně-organizátorského zákulisí; vyjádřit se k ní bude muset někdo, kdo ví, jak dotyční vypadají).

„Před zrdcadlem, za zrdcadlem“, začíná Úvodník „jubélijního 10. čísla“; dále srovnává, že „menší cony mají možnost větší specilaizace“, zatímco „na velký noc zváží cestu i tací, kteří by jinak na podobnou akci nejeli, nebo jí [sic! i neoznačené citáty však jsou verbatim] mají značně z ruky“ a závěrem ujišťuje „vykročili jsme vstříc novým směrem“. Všechny příspěvky jsou sázeny bez zapnutého dělení slov a odstraňování neslabičných předložek z konců řádku, některé také s posledním řádkem zarovnaným na celou šířku odstavce.

Zčásti už jinde (včetně IK – dokonce Klíčníkova recenze Zloděje času) publikované reportáže („Gambáč s Budwarem tekli proudem, párečky se nestíhali ohřívat […] já se zabředl do diskuze“), mj. šest z Opatconu (jedna spojuje zálibu ve slovesných konstrukcích – „byl jsem zaplativší vstupného“ – s nevědomostí, že přechodníková koncovka „-íc“ se nepoužívá pro podmět mužského rodu) a tři z NeoCONíčku („Ovšem jediné, co dělám, je to, že peláším dolů po schodech do přednášejícího [sic!] sálu“, „prošvihávám sice […] ale za přemluvení Leonarda Medka o část jeho výtečné schopnosti kreslit (tedy o obrázek) […] to želím. Za […] rozhovor s páně Broncem […] to stojí za to“), a recenze („Co říci o této knize, když recenzent je `absolutní' neználek v oblasti tvorby tohoto velikána?“). Horlení J. Pechance proti sborníku Zaslíbený věk trollí (na adresu titulní povídky: „Po přečtení tohoto sajrajtu jsem zapochyboval o labilitě [sic!] a zdravém úsudku poroty. […] Slabá zápletka a ubohý konec je prokládán nechutným chováním návštěvníka hospůdky. […] jsem nucen nevěřícně kroutit hlavou a naříkat nad budoucností lidstva“) je aspoň neobvyklé a bylo by zábavné (pohrdavé „Věkový průměr poroty se pohybuje těsně nad hranicí dvaceti let a lidé, kteří v ní jsou, mají podle mého názoru docela vyhraněný [o něco výše: „velice divný“] vkus. O jejich sečtelosti [sic] si netroufám polemizovat, ale je jisté, že na prvním místě budou fantasy ságy a komerční literatura stylu Perry Rhodan“ ve světle toho, jak má jeho autor ke kritizovaným blízko věkově i fandomově a co o jeho vlastní sečtělosti říkají ne implicitně jeho texty, ale on sám – citát výše je z jeho recenze na Clarkových Devět miliard božích jmen), kdyby nezamlčel, že se soutěže rovněž, neúspěšně, účastnil; jeho „Vím jen, že mě sborník značně zklamal a nejenom on. Hlavní příčinu mého zklamání bych přiřknul […] porotě“ a „Zbytečnost anonymních soutěží, které spíše ukazují na neobjektivitu hodnotících, je na snadě“ tak dostává nový význam. Domácí povídky, mj. dvě krátké od J. Mosteckého a jedna dlouhá od Edity Dufkové.