Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

       V roce 1773 uveřejnil Ignác Born studii O vyhaslé sopce u města Chebu, týkající se nedalekého vrchu Komorní hůrka. Spisek vzbudil zarputilou polemiku – jedni s autorem souhlasili, druzí tvrdili, že jde o nepravou sopku vzniklou následkem požáru podzemního uhelného ložiska. Koncem července 1822 se přímo na inkriminovaném místě setkávají tři z protagonistů sporu: zakladatel Národního muzea hrabě Kašpar Šternberk (pravděpodobně nejrenomovanější přírodovědec českých zemí té doby), dále velevýznamný švédský chemik Jöns Berzelius (častý host v západočeských lázních a autor studie o jejich minerálních vodách, jejichž vysokou teplotu přičítal právě existenci sopečného krbu v Podkrušnohoří) a proslulý básník Johann Goethe (známý svým zájmem o přírodní vědy). Šternberk nechal do nitra hory vyrazit štolu a nyní se svými hosty shledává na vlastní oči, že Komorní hůrka vskutku JE vyhaslá sopka (dnes víme, že dokonce jedna z nejmladších na našem území).

        

       Už tatíček Archimedes prý dutými zrcadly soustředil sluneční energii a zapálil jí římské lodě obléhající Syrakusy… Ale zjistit, jak teplé Slunce je a nakolik zahřívá Zemi, to bylo těžší. Až v červenci 1837 francouzský fyzik Claude Pouillet skrze zahřátí, tudíž zvýšení elektrického odporu vodivého drátu vypočítal, kolik energie dopadá ze Slunce na zemský povrch (tzv. sluneční konstantu). Jeho výsledek se od dnes uznávané hodnoty 1360 wattů na čtverečný metr liší o pouhých devět procent! Když pak roku 1879 objeví Josef Stefan vztah mezi zářivostí tělesa a jeho teplotou, lze při známém zdánlivém průměru slunečního kotouče (32 úhlových minut) konečně vypočítat, že povrch Slunce má teplotu asi 5400° C.

        

       Po mnoha potížích startuje uprostřed července 1897 ze Špicberk švédský balón Örnen (Orel), aby se jako první na světě pokusil dosáhnout severního pólu vzduchem. Dvěma mužům posádky velí Salomon Andrée. Už za tři dny však musí nouzově přistát. Pokusy o pěší návrat hatí opačný drift ledu. Více než sto dní zápasí odvážlivci s osudem… Nakonec někdy koncem října buď zmrzli, nebo se otrávili medvědími játry. Poslední zápis z Andréeho deníku zní: „17. října 1897. Domů. V 7.05 ráno…“

        

       Počátkem července 1912 se u Ústí nad Labem vznáší balón s mladým fyzikem vídeňské univerzity Victorem Hessem. Pátrá po stopách pozemské radioaktivity. Ta však, jak praví přístroje zaznamenávající pronikavé paprsky, navzdory očekávání od určité výšky neklesá, nýbrž stoupá! Ani rostoucí nevolnost z řídkéno vzduchu nedonutí vědce přerušit let dřív, než je všechno jasné… Ba, právě tento poslední, nejvyšší (5 350 m) let Hesse definitivně přesvědčil. Za objev „výškového“ čili kosmického záření nakonec dostane Nobelovu cenu.

        

       Počátkem července 1937 odstartovala z Nové Guineje tehdy nejslavnější letkyně světa Amelia Earhartová z USA. Za sebou už má sólo nonstop přelet Atlantiku, teď se s navigátorem Fredem Noonanem pokouší o etapový oblet Země. Po několika hodinách její Lockheed beze stopy zmizel uprostřed Pacifiku. Svět se se smrtí své legendy dlouho nechtěl smířit, za mrtvou ji oficiálně uznal až počátkem roku 1939.

        

       Po pěšáku Pearym (po ledě roku 1909), letci Byrdovi (nad ledem 1926) a ponorce Nautilu (pod ledem 1958) je uprostřed srpna 1977 severní pól dosažen doslova a do písmene ledem. Prolámal se jím sovětský ledoborec Arktika.