Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

       

Začátek naší cesty na asi největší československý con roku 2002 (a všech předchozích dob) poznamenalo pro někoho jiného velmi smolné datum pátku třináctého. Kvůli bouračce před barrandovským mostem jsme se přes Prahu probíjeli takřka hodinu a tak se stalo, že nás Robert Rameš a Ondřej Neff, který měl někdy odpoledne dělat zkoušky na motorku, dohnali ještě na české straně v příjemné hospůdce Formance na n-tém kilometri. Teď by se asi slušel výčet, co si objednal Vlado Ríša, co J. W. Procházka a co já. No, ušetřím vás toho, ale jí se tam opravdu dobře a po zbytek dne mi již vystačila ultralehká večeře. Posilněni jsme po krátkém bloudění dorazili k Súze, pro ty, kdo nebyli v posledních třech letech na Istroconu, uvedu, že jde o hotel Správy účelových zařízení Ministerstva zahraničních věcí SR. Představte si, že by se Pragocon konal na Štiříně, tak asi tak (buď je český fandom se mnou v čele zcela neschopný nebo na tom orientálním Slovensku jdou věci – a jak vidno, ne všechny jen zavrženíhodné – které jsou v naší občanské a demokratické společnosti nemyslitelné).

       Před hotelem fronta jak na Draconu, ale když jsem se odvážil dovnitř, našel jsem stolek pro ty, co už zaplatili a tak jsme se vyhnuli úpalu, který si málem přivodila legenda slovenské fantasy Jaro Lupečka, když přijel hodinu před zahájením prezence.

       Po krátkém odpočinku byl právě čas zajít do místního kongresového sálu a zároveň kina na A. I. umelá inteligencia. Ačkoli se ukázalo, že nejde o životopis Ivana Adamoviče, nebyl jsem zklamán. Dokonce jsem pochopil i, proč mi Hromovlad z Fantázie věnoval balíček papírových kapesníků. Během představení si ke mně přisedla neznámá postava a zašeptala: Já jsem Radim Kastelán a budu u vás bydlet. Neměl jsem z toho velkou radost, ale představa, že budu moci vám, moji milí čtenáři, odhalit identitu tajemného neofana, mě smířila se ztrátou soukromí a části podlahy. Když film skončil a já otřel slzy dojetí, Kastelán už byl pryč.

       Z programu jsem zjistil, že mi zatím uniklo vyhlášení menších literárních cen typu „Cesta bez návratu“, pokud seženu výsledky, otisknu alespoň ty. Byla tam ale k vidění spousta jiného. Nejvíce asi Saša Pavelková oblečená jako tajný sen pedofila či mnoha přítomných mangomaniaků, bílé podkolenky a školní uniforma spočívající v kombinaci kostkované minisukénky a halenky s kravatou, to vše doplňovaly dva přímo ďábelské culíky, ale co, kdo neviděl, neuvěří (Honza Vaněk jr. se mě ptal, zda Saša nemá mladší sestru :-)...

       Ze zvyku jsem zamířil ke stolkům, kde obvykle v této době vysedávají a nikotinem otravují vzduch banskobystričáci v čele s Miro Páričkou. Místo něho tam však posedával podivný houfec zaobírající se manipulací s pokreslenými kousky tuhého papíru. O Mirovi jsem se pak dověděl, že pro nemoc v rodině nepřijede, ale alespoň jsem mu po Lulu a Robovi poslal Interkom.

       I vydal jsem se na prohlídku ostatních částí hotelu, kde probíhal program. U stánku Macrosu prodával Slawek Sączek komiksy, o kus dál bylo velké knihkupectví, asi pobočka Brlohu, koupil jsem tam dva svazky Miešancov za úžasnou cenu asi 260 korun a to ještě slovenských, jen mě mrzelo, že neměli Zubaté slnko od Joža Girovského, kterého jsem tam rovněž potkal, an se odvážně přemísťuje o berlích.

       V baru mi Dáreček připomněl, že probíhá nejen Istrocon ale i paralelní Pivocon, neb je pátek třináctého.

       Následovalo slavnostní zahájení, zde nemohu nevzpomenout loňského Šimonova vystoupení v bederní roušce, o kterém paní Harrisonová řekla, že něco takového ještě v životě neviděla. Letošní scénka, kdy se na pódiu mordovaly postavy z Pána prstenů a Hvězdných válek (chyběl jen Harry Potter), proti tomu vypadala jak dovádění mládeže na Raukonu.

       Na poslední chvíli jsem přichvátl do Roklinky, kde nejprve za účasti Slovenského rozhlasu probíhala beseda s přítomnými autory a vydavateli moderovaná Martinem Králikem (celé se to jmenovalo Večer slovenské fantastiky) a pak se křtila kniha Rasťo Webera Conan – Prameny Černé řeky. Tu česky vydal Fantom Print Libora Marchlíka, který mimochodem do besedy přispíval velmi rozumnými a poučenými názory a bylo zjevné, že o věcech dost přemýšlel, škoda, že to zrovna v případě Ramaxu neuměl převést do praxe.

       Pak si mě odchytil šéf slovenského PEN klubu Gusto Murín a odvlekl mě zase do Roklinky (já se vlastně krom hlavního sálu během celého conu ani jinam nedostal) na víno. Po chvíli se tam odvážil i Marvin a byl za to potrestán tím, že musel udržovat konverzaci s fanouškem z francouzské Kanady o podpoře kulturních menšin a o anglosaském kulturním imperialismu (který je financuje :-).

       Večer, když jsem se trochu poměl v Melkorově čajovně a když jsem dorazil na náš pokoj č. 432, po cestě i jinak (společensky) unavený JWP už spal a na podlaze se vinul spacák RK. Představa ranního odhalení mi pomáhala přenést se přes jeho chrápání. Leč špatně seštelovaný alarm číhosi auta dole na parkovišti a Vlado Ríša chtěli jinak. V osm k nám vtrhl s lákavou nabídkou prohlídky bratislavského starého města a centrálného trhoviska ve společnosti Ondřeje Neffa a tak jsme s JWP vyrazili do spřátelené metropole bez znalosti našeho nocležníka (důkladně ukrytého ve spacáku).

       Prošli jsme starou Bratislavu, navštívili pracujícího vylézajícího z kanálu, Napoleona opírajícího se o lavičku a další pamětihodnosti. (Lavička pod Napoleonem je odřená na dřevo od zadečnic zde se fotících turistů, přestože hned ta sousední je pečlivě natřená.) Přesto, že je Bratislava relativně maličká, podařilo se nám několikrát zakufrovat a vrátili jsme se, až když končilo promítání Zaklínače. Podle toho, co jsem zaslechl o kvalitě dabingu i filmu, jsme ale o moc nepřišli. Navíc se toto promítání stalo shromaždištěm temné masy fandomu (něco jako neviditelná hmota vesmíru), chtěla se jej zkrátka zúčastnit mnohem větší část z čtrnácti set účastníků než každého jiného programu. Takže to zjevně bylo jen pro otrlé. Více mě mrzelo, že jsem propásl přednášku Tono Stiffela o fanzinech.

       Co jsem dělal v sobotu odpoledne vám nepovím, asi jsem pronásledoval slovenské předplatitele Interkomu a přitom si popovídal se Štefanem Húslicou, Tonno Stiffelem, Štefanem Konkolem, Ondrejem Hercem, Rasťo Weberem, Jánem Žižkou, Pavlem Martinickým, MadMaxonem, Juro Molčákem, Martinem Macáškem a dalšími, kteří nebyli na Tatraconu.

       Až v pět hodin jsem opět v roklince absolvoval přednášku Miloše Ferka O kráse slepých uličiek o několika meziválečných slovenských autorech fantastiky. Pak jsme spolu s Pagim sekundovali na Randalfově pořadu Úskalí sci-fi povídek, kde se hlavně na příkladech demonstrovalo jak si autor může snížit šanci na úspěch formálními pochybeními, která až zase tak s kvalitou zaslaného díla nesouvisí. Přišel jsem tím sice o přednášku Štefana Konkola Vzostup a pád Aztéckej ríše, ale bral jsem to jako službu CKČ a autorům vůbec.

       Slavnostní vyhlašování cen Istron moderovala Dáša Mehešová, připravila si vtipný spojovací text a velmi roztomile (a kultivovaně) jej prezentovala. Bohužel po delší době (a vyhlašovalo se 10 kategorií) si přítomné ženy musely začít připadat jako na svatbě (či vítání občánků) a muži jak na posledním rozloučení. Přece jen trocha té lipčíkovské gradace k vyhlašování vítězů patří. Jinak ovšem všechna čest, postřehy (pokud jste je nepřeslechli) byly vtipné, fanfáry v pravý čas, vítězové pohotoví a v kvalitě večerní róby s Dášou mohla soutěžit jen Saša Pavelková. Rafinovaný motiv na jejich šatech vzbuzoval dojem, že jsou horizontálně rozstříhané a hodně fanů pociťovalo potřebu to ověřit zblízka. (Nebyly, šlo jen o optický klam :-) Svou kreací s mačetou předávání oživil Šimon a admirál Ozzel (vl. jm. Michael Sheard) se rovněž snažil. Výsledky najdete v samostatném článku.

       Při tombole jsem si sedl vedle Martina Macáška abych zachytil část jeho aury a vyplatilo se to, poprvé jsem na Istroconu něco vyhrál (plakát a CDčko). Byla to ale hra s nulovým součtem, oč jsem já získal více štěstí, o to Martin ztratil a HP tiskárnu si odnesl neznámý fanoušek.

       Neodolal jsem a zůstal na vítězného Shreka. (Když bylo možné po pražském Parconu zajít na předpremiéru, odjížděli jsme právě na Tatracon.) Docela jsem se pobavil a zjevně jsem nebyl sám. Mnoho fanů si nejspíše dokonce dávalo repete, protože ve vrcholných chvílích skandovali např. „vajíčka“ a tak.

       Něco podobného jsem zažil i na popůlnočním promítání polské Sexmise. Buď bylo v sále hodně dinosaurů nebo není pravda, že dnešní mládeži jsou narážky na totalitní režim nesrozumitelné. Řehot zazníval na stejných místech jako před dvaceti roky (Co to děláš?, já jsem funkcionářka...).

       Mezitím jsem ale v baru narazil na dalšího ztraceného a znovunalezeného dinosaura, ve společnosti slovenského malíře Milana Dubnického tam popíjel Ľubo Šebesta, který kdysi vydal např. mapu Ardy. Doufám, že není poslední z velikánů minulosti, kteří si dali pauzu a nyní se vracejí do fandomu.

       V Melkorově čajovně bylo okolo druhé celkem plno (byli tam až na několik Čechů všichni zahraniční hosté), takže jsem se odebral spát. Kastelán nikde, ale to mě netrápilo. Problémy začaly, když jsem ho nikde neviděl ani ráno. Potom co jsme si s JWP sbalili své věci, zůstaly v pokoji jedny kalhoty, boty a klíče, ke kterým se nikdo nehlásil.

       Nechali jsme vzkaz na recepci, ať si Kastelán nějak poradí, ale jeho identita bohužel zůstává jak redakci, tak našim laskavým čtenářům i spanilomyslným čtenářkám nadále utajena. Ale třeba je to tak lepší.

       Pak jsme se s Jirkou, který musel ještě pro rodinu nebo tak něco na chalupu, rozloučili se Súzou, která nám byla přes víkend takřka domovem. Protože jsme nenarazili na žádnou oběť Čs. drah či autobusů, všichni již odjeli nebo ještě spali, vyrazili jsme poloprázdným autem do matičky Prahy.

       Dík Heňo, Dášo, Ivane, Krtko a další a nashledanou za rok.