Interkom: Vínocon 2002 – deník špiona 012

Když se na Istroconu objevila Michelle (sama se píše michELLE), jinak Michaela Čepková, s narůžovělou barvou vlasů a podobně laděnými doplňky, pomyslel jsem si, že jí asi přeskočilo. Naštěstí s sebou měla Dášu Cintulovou – obě jsem poznal loni na Tatraconu – a když jsem je obě potkal podruhé, seděly v baru Tunelářovi na každé noze jedna, což jasně ukazuje na jejich naprostou příčetnost (pokud tohle svědčí o příčetnosti, tak jsem barová tanečnice). Prohodili jsme pár vět, já jsem upíjel Chivas a čekal na ohnivou show a nevnímal jsem jejich rozhovor, ale právě tam se začala rodit akce Vínocon 2002. Big Shaman byl jedním z prvních pozvaných. Nebyl samozřejmě sám, ale pravděpodobně jeden z mála, kdo plní sliby. Dalším takovým je OVVvv Piter (zásadní omyl, já neslíbil, že přijedu), bývalý šéf SFK Pochmurná neděle, jehož poslední zbytky autority strážím já, Miles VVSH, protože mne jmenoval on. (Vůbec zde nehraje roli fakt, že de Vries patří k Harkonnenům a Teg k Atreidům – padouch nebo hrdina, vždyť jsme jedna rodina). Bohužel – nebo bohudík? – termín Podzimní Porady Fandomu, která je o týden později, zabránil přijet dalším pozvaným zpoza hranic, tudíž se zbytek obětí Vínoconu rekrutoval od Košic až po Bratislavu.

Jelikož si Tunelář, který nyní pracuje v brněnské speciálce Arrakis, vzal v pátek 11.10. volno, nejel se mnou a s Piterem z Brna, ale měl do našeho dálkového autobusu nastoupit v Hodoníně. A nebyl by to Tunelář, kdyby si to pořádně nezkomplikoval – nasedl do další linky o hodinu později, protože si čas našeho příjezdu do Hodonína popletl s časem odjezdu z Brna. Já s Piterem jsme dorazili do Holíče s malým zpožděním oproti plánu, protože o pár kilometrů dřív v Hodoníně byla před celnicí kolona, pak kontrolovali podivný vietnamský pas a Piter podal svůj pas celníkovi i se slovenskou tisíckou, načež mu bylo sděleno, že úplatky neberou. V Holíči nás vyzvedla Dáša a vyrazili jsme na „malý vlastivedný výlet“, jak mi předem SMSkovala Míša. U Dáši doma jsme vyzvedli minivěž s reprobednami, o kus dál přepravku s hromadou trdel (vynikající sladké pečivo, příbuzné s vánočkou) a na cestě jsem objevil další SMS od Michelle s instrukcí, abychom jeli do Skalice vyzvednout jakéhosi Jomba ze Senice, který měl dorazit 17:05. Na Jomba jsme čekali až do půl šesté a mezitím se Dáša s Míšou dokázaly přes můj mobil dohodnout jen na tom, že si ani jedna nepamatují, jak Jombo vypadá. Naštěstí má Dáša neomylný čuch na fany, takže ho při příjezdu třetího autobusu odchytila a dotáhla do auta.

Konečně jsme dorazili do rekreační chatové osady za Skalicí a v jedné z patrových chatek jsme objevili nudící se Míšu, která nás bouřlivě přivítala – byli jsme první – a na mou otázku „Už je tady Tunelář?“ bezelstně odpověděla „A vy jste ho nepřivezli?“. Vybalili jsme si, určili svoje postele (Jombo dostal manželskou s Tunelářem) a dostali první uvítací rundu domácí slivovice, která byl fakt dobrá. Na plotně se chystala první várka masového guláše, v lednici se chladily piva Corgoň a Kozel 10, v mrazáku mrzly domácí klobásy a venku na verandě stálo několik demižonů vína, z nichž ten největší byl tak velký, že už neměl proutěný obal, ale trůnil v železném koši. Když jsme pili asi třetí deci vína a venku už byla tma, vzpomněl jsem si na chudáka Tuneláře a zavolal jsem mu domů. Byl tam, velmi nasraný a nadával, že čekal v Holíči půl hodiny, a když ho nikdo nevyzvedl, vrátil se přes hranice domů. Naštěstí byl tou dobou na cestě sem Víťa Vepřek, tak jsem ho navedl od Kyjova na Hodonín. Když nakonec oba dorazili, počastoval nás Tunelář, už v docela jiné náladě, historkou s celníkem, který ho ten den kontroloval už potřetí. Nesmím zapomenout na místní svatební oslavu, která se konala ve velké zděné budově naproti. Jejich dechovka nám dělala kulisu, ale jen do doby, než Tunelář do pootevřeného okna otočil jeden z repráků a osolil zvuk, čímž jsme jim to bohatě vrátili.

Další početná výprava přijela až před půlnocí – Martin „Šimon“ Schuster vzal po cestě z Košic přítele Ondru, Heňa a v Blavě Mira Lakatoše. My přítomní jsme už byli docela veselí, já osobně jsem velmi pozorně míchal guláš a nejvíc nálady přidávala Míša, která každou chvíli nějakou historku zakončila zvoláním „A na to sa napijem!“, načež jsme všichni museli vstát, přiťuknout si a zavdat. Je to nejlepší způsob, jak se skamarádit, ale ne každý je na takovou spoustu přátelství zvyklý. První odpadl Víťa někdy kolem jedné, za ním šel do hajan Jombo Litotriptor (vážně zajímavá přezdívka), kolem čtvrté jsem šel spát já a Dáša (každý na své; Haha, Miles se bojí pomluv. Něco jako: „Miles šel a spal s Daškou.“ Že jen na společném pokoji, to už nikoho nezajímá!) a dole zůstal u metalu a hardrocku Šimon, Miro a Tunelář, kteří jamovali až do šesti ráno. A hele – Miro mi připsal do poznámek „ZABUDOL SI NA MICHAELU !“ To je pravda; co dělala Míša s Piterem a Ondra s Heňom, vůbec netuším. Ale Miro tvrdí, že Míša šla v pátek spát až v sobotu v šest ráno, a to je správné, protože potápějící se loď opouští kapitán až jako poslední.

Sobota 12. 10. 2002

Vzbudil jsem se kolem osmé ráno a slyšel jsem dole Dášu a Heňa, jak se domlouvají na odjezdu. Tak rychle jsem ještě nevstal, potřeboval jsem se svézt. Heňo pobyl jen přes jednu noc proto, že ho čekala rodinná svatba, takže ho Dáša zavezla na autobus a já si nakoupil kartáček, pastu a sprchový gel, což dělám každý con, protože si to téměř vždycky zapomenu vzít. Už mám doma pěknou sbírku jednou použitých kartáčků na zuby, nemáte někdo zájem? Dáša se ještě zastavil doma pro druhou várku guláše; při té příležitosti jsem se seznámil s maminkou, psem a tatínkem, pěkně podle pořadí, a stihl si dát snídani. Když jsme se vrátili na chatku, bylo už deset, Piter s Míšou právě dojížděli zbytky prvního guláše (uleželý je nejlepší. To už ovšem po té, co MichELLE za mého povzbuzování umyla nádobí a hodinu jsme kecali. Opravdu, když se ti dva za dvě hodiny vrátili, byli jsme vzhůru jen my dva.) a vedle v hlavní společenské místnosti vyspával Šimon, kompletně oblečený a obutý. Probral se asi za hodinu, chvíli mžoural, pak vyšel před chatu a do lesního ticha zařval: „JEEEBAAAAAŤ!“

Když se během poledne většina probrala a stihla si dát něco k snědku (ty hory jídla se stejně nedaly sníst), vytáhla na nás Michelle zákeřně „Test pána Spocka“ o vědeckého důstojníka na Enterprise. Test obsahoval 38 čtených otázek se třemi možnými odpověďmi, z nichž jedna byla dobře, aspoň z části. Matematika, mechanika, astronomie, biologie, elektrotechnika, geologie – docela jsme se zapotili. Většina přítomných měla aspoň 20 bodů, což jim stačilo na umístění jako kadeti – jen Tunelář dosáhl trojciferného výsledku, holt počty. Třetí byl Miro Lakatoš s 28 body, ale stále kadet, druhý jsem skončil já s 30 body, čímž jsem těsně překročil kategorii a mohl jsem si vybrat ze tří možných přidělení, z nichž jsem zvolil astronavigaci pod Sedmou z Devíti. Ruku na srdce, který chlap by si vybral jinak? Vítězem se stal s 35 body Piter, náš velikán, báťuška, slunko jasné, který se tím pádem dostal do vyššího velení a řekl, že jestli nebudu poslušný, přidělí mě k warpjádru, kde budu chytat zbloudilé elektrony síťkou na motýly. Samozřejmě obdržel diplom.

Po testu většině vyhládlo, tak dala Míša vařit voňavé domácí klobásky. Řeč se točila kolem historky, kterak jeden známý ztratil domácí fretku a našel ji za rok, když stěhovali skříň, úplně mumifikovanou. Také jsme diskutovali o klubovém znamení Pochmurné neděle a o tom, proč jsou potkani početnější než krysy. Teorie o hledání ztracených věcí a nacházení úplně jiných, které jste buď ztratili dřív nebo o nich vůbec nevíte, vyústila v novou aplikaci zákona zachování hmoty: „Když se něco ztratí v éčudu`, musí se objevit něco jiného z éfuču`.“ Přičemž „fuč“ a „čud“ jsou tzv. odkládací dimenze. Například Jombo jednou ztratil hodinky a místo nich objevil v peněžence podivný kus hliníku. Když pak ten hliník zahodil, našel úplně jiné (zlaté) hodinky, které mu ovšem zabavil otec – takže první hodinky byly fuč a ty druhé nakonec v čudu*.

Během debat se ztratil Šimon a Dáša, které jsme po delším hledání objevili v našem čtyřlůžkovém pokoji při soukromé debatě (a Šimon se, mrcha, válel na mé posteli). Bylo už pět odpoledne a Míša vyhlašovala další soutěž – kdo nejrychleji natáhne víno z demižonu do půllitrového koštýře. Cenou pro vítěze byl samotný skleněný koštýř. První natahoval Tunelář a i se svými prokouřenými uranovými plícemi ho naplnil za 5,3 vteřiny. Ostatní po něm použili špatnou techniku, při které se museli uprostřed sání nadechovat a ztráceli tak cenné vteřiny. Pouze já jsem byl rychlejší než Big Shaman (5,11 vteřin) a slavně jsem zvítězil. V soutěžích Morava:Slovensko 2:0.

Když se konečně Šimon nahoře Dášce vyzpovídal, sešel mezi nás obyčejné smrtelníky , aby ve své funkci prezidenta Slovenského fandomu slavnostně pokřtil Kroniku nového klubu AReA 51 a tím také potvrdil založení klubu. AReA je zkratka Agentury Recesistíckych Aktivít a 51 je součet věku prezidentky klubu agentky M a viceprezidentky agentky D. Poté následovalo čtení stanov nového klubu. Skoro nic si z toho nepamatuju, protože jsme se pořád smáli, ale jedna ze zásad mi utkvěla v paměti – důsledné plagiátorství, protože šéfky klubu originalitu považují za zastírání neschopnosti napodobit vzory.

Následovala několikahodinová diskotéka, v níž na začátku exceloval Šimon, který tancoval rokenrol s oběma zakladatelkami klubu tak zběsile, až jsem se bál, že jim otříská hlavy o strop. Na ploužáky kvůli počtu dam zákonitě tancovaly pouze vždy dva páry, u čehož nejvíce vynikl Tunelář, ze kterého se pot jenom lil, ale válel jako o život. Zdaleka nejlepší taneční pohyby má Víťa, který uměl na rychlé kousky dámy pěkně rozpohybovat, zvlášť Dášu, která váží velmi málo.

Když se disko pomalu měnilo na rock, už tam nějakou chvíli křepčil Víťa ve své černé paruce s vlasy až po zadek. Byla to velmi populární rekvizita, měl ji na hlavě a jinde kdekdo. To jsme už zase postrádali Šimona, tudíž byla vyhlášena gulášová pauza a šlo se hledat. Nebyl daleko, klábosil venku s nějakou místní „Šimon kde si?“ „Vonku!“ „A čo tam robíš?“ „Jebem!“. Teprve tam jsem pochopil, čemu se říká orální sex.

Po pár hodinách tancování (to jsem už nepil alkohol a ani druhý den ne kromě panáka slivovice, což mi Miška vyčítala) jsem úplně odpadl, to bylo tak v devět večer. Dole v suterénu byly velké sprchy, tak jsem je hodinu sdílel se spoustou horké vody a asi stovkou zimomřivých komárů, kteří se nastěhovali z deštivé noci do tepla. Pršelo mimochodem nepřetržitě celý víkend, až v neděli na odjezd se udělalo hezky. Komáři naštěstí spořádaně seděli na stropě.

Spánek, který přicházel velice pomalu, byl stále přerušován řáděním nezvladatelných živlů dole. Budili se na etapy a pouštěli pořád dokola jedno CD se Status Quo. Když jsem slyšel jednu píseň už potřetí, slezl jsem dolů, ztlumil zvuk a pohrozil, že jestli to znovu zesílí, seberu jim celou aparaturu. Zesílili, ale už jsem neměl sílu zvedat se z postele. Zbytek noci jsem střídavě trpěl muziku, spal a povídal si s Dášou, se kterou jsem sdílel jednu postel, aby se chudinka neválela na tvrdé zemi (kde ve spacáku na zemi neklepala kosu, ale zimnici, byv ve stavu nemocných). Ale každý zůstával na své půlce (Tunelář vyspávající opici byl svědkem – tedy pokud by ho vzbudilo něco menšího než bombardování). Stereo vypnuli asi kolem šesté ráno, ale už o půl osmé se rozeznělo opět Status Quo. Tunelář vstal jako první a pak jsme se za ním pomalu trousili my ostatní.

Neděle 13. 10. 2002

Když jsem sešel dolů, Míša už byla vzhůru a ohřívala včerejší guláš. Já jsem si dal výborná trdla a ovocný čaj, ale talíři guláše jsem stejně neunikl. Dole spal Šimon a opět nebyl k probuzení. Každý dostal ranního vyprošťováka slivovice a poznenáhlu začala znovu diskotéka. Konečně jsem si zatancoval taky s Michelle, ale byl to už poslední tanec (Já zase dobře půl hodiny ploužil s Dášou a odjezd mne nemile překvapil. V té chvíli bych tam zrovna ještě pár let zůstal.) Rozloučili jsme se se Šimonem, Mirem a Ondrem, kteří odjížděli před námi, a pak už byla řada na nás. Když jsem se bavil s Jombem o tom, kde se příště uvidíme, zmínil se o tom, jak se chystal loni na Dracon, kde chtěl vidět druhý díl dabovaného Stopařova průvodce po Galaxii (První viděl loni na Istroconu). Chudák, ještě že mu to nevyšlo. Pak nás Moraváky naložila Dáša do auta a zavezla do Holíče na zastávku a vyšlo to tak dobře, že jsme se s ní rozloučili a autobus přijel. Byli jsme unavení, ale spokojení (Než jsem se v Brně probudil a zjistil, že kromě bolavých zad jsem si, spíc zkrouceně jak preclík, zničil i krční páteř). Tahle „room párty“ přes celý víkend byla opravdu skvělá a jestli mne za rok agentky M a D zase pozvou, nebudu váhat ani vteřinu.