Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

Každoroční vyhlašování výsledků ceny Hugo má několik tradičních finalistů ve vybraných kategoriích. V těch redaktorsky orientovaných najdeme velmi pravidelně vedle Gardnera Dozoise a Ellen Datlowové také Charlese N. Browna. I letos získal “jehoö časopis Locus sošku rakety v kategorii semiprozine – vedle toho ale letos oslavil tento veterán SF publicistiky pětašedesáté narozeniny a Locusu, který začínal v roce 1969 jako “pouhýö fanzin, právě teď, v září, vychází jubilejní pětisté číslo.

       Charles N(ikki) Brown se narodil v létě roku 1937 v newyorském Brooklynu, vystudoval fyziku a strojařinu a za prací putoval od Atlantiku po Pacifik. Od roku 1975 působí v SF jako redaktor na plný úvazek. Od roku 1973 žije v kalifornském Oaklandu. Je podruhé ženatý, jeho první manželka Marsha Elkin (1932-69) mu pomáhala s rozjezdem Locusu, a i jeho druhá žena Dena Banatan se podílela na chodu tohoto časopisu.

       V jubilejním čísle Locusu samozřejmě nesmí chybět rozhovor s jeho šéfredaktorem. Charles N. Brown se ve fandomu pohybuje již od padesátých let, a patří k tomu jednomu či dvěma procentům fanů, kteří vydrželi u SF přes pubertu a navíc ještě mají chuť tvořit. Bylo mu třináct, když se zúčastnil svého prvního conu. Později, to už studoval, v diskusích opravoval fyzikální představy Johna W. Campbella, jr. Hodně četl, navíc v době své vojenské služby (u námořnictva) dělal promítače, a tak se seznámil se stovkami filmů všech žánrů.

       Zlomem se pro něj stal rok 1966, kdy na Westerconu zaskočil za nemocného Anthonyho Bouchera a odpřednášel povídání o nových SF knihách. Charles Brown tehdy poprvé ve svém životě (bylo mu devětadvacet...) stál před sálem plným posluchačů, přednášel – a zjistil, že ho to baví a líbí se mu to. Druhým klíčovým momentem byl neúspěch Bostonu při souboji o místo konání Worldconu 1967. Bostonští fanové chtěli odčinit tento neúspěch, jednou z cest, jak získat popularitu a hlavně hlasy při volbě místa konání, bylo vydávání vlastního fanzinu, který by fungoval i jako forma propagace. Charles N. jim navrhl, že bude dělat šéfredaktora – když se oni postarají o finance a tiskárnu. Tak od roku 1969 začal vycházet Locus jako fanzin – bostonským se jejich sen splnil a v roce 1971 se Worldcon konal u nich, i díky Locusu.

       I když prapůvodně začal editovat Locus proto, aby získal cvik ve vlastním autorském psaní, najednou zjistil, že redaktorská práce ho doopravdy baví a že z ní má větší potěšení, než kdyby psal beletrii. Nakonec zjistil, že se z něj doopravdy stal autor – měsíčně napíše či zrediguje až stovku normostránek příspěvků. K tomu připočtěte jeho početné cesty křížem krážem celým světem, od Číny po Antarktidu, a ohromnou sbírku knih, kterou neustále rozšiřuje.

       Zpočátku dostal Huga za Locus ještě v jeho fanzinové podobě, ale od roku 1973 byla zavedena kategorie semiprozine, a Locus a hlavně jeho šéfredaktor, majitel a vydavatel (ChNB je hrdý na to, že od roku 1975, kdy se osamostatnil, nemá šéfa a nenosí ani obleky, ani kravaty) dostali ohromujících třiadvacet Hugů z jedenatřiceti nominací. V kategorii editor – publisher je to bezkonkurenční pozice, druhý v pořadí Gardner Dozois se svými třinácti Hugy vidí z Charlese N. Browna jen záda kdesi na obzoru.