Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

Druhá kostka je asi více sci-fi než první (v každém případě používá více sci-fi rekvizit), výsledku to však příliš neprospělo. Posun od mechanických nástrah ke kvantově mechanickým je vcelku logický, totéž se však bohužel nedá říci o ději filmu. První kostka byla založena na přesném algoritmu, jehož postupné odhalování – včetně falešných stop – patřilo k nejzajímavějším atributům filmu. Vnitřní řád kostky skýtal uvězněným naději na útěk a jejich přesuny tak měly smysl.

       V druhé kostce je možné prakticky všechno; může se v ní stát cokoli kdykoli. Nerozumějí tomu ani její tvůrci ani vězni. A tak jen chaoticky prolézají z jedné kostky do druhé, nebo taky do téže (díky topologii čtyřrozměrného prostoru), případně v jiném čase či jiné alternativní historii. Jediným vodítkem zůstává tajemné číslo – výsledek výpočtu mrtvého matematika.

       Scénář využil všechny nabízející se možnosti časoprostorového bludiště, nepřidal k nim ovšem nic originálního. Ledacos jsme si už mohli přečíst, základní premisu třeba v 60 let staré Heinleinově povídce „Postavil si domeček, v tom domečku...“. Musím neskromně podotknout, že prakticky všechny nástrahy jsem uplatnil před nějakými 10 lety v novele „Zikkurat“.

       Výsledkem je „klasický“ horor, který se od běžné současné produkce liší jen chvályhodně menším zastoupením naturalistických efektů (naznačený kanibalismus). Jednotlivé postavy jsou postupně likvidovány dle osvědčených schémat a vše spěje k dlouho avizovanému (a očekávanému) finále. „Vysvětluje“ se v něm i smysl tajemného číselného údaje; vzhledem k časovým posunům v kostce se ovšem jedná o vysvětlení dosti nelogické.

       Zůstává pachuť nevyužité příležitosti a nostalgická vzpomínka na první kostku, v níž bylo méně počítačových efektů, zato více efekt(iv)ního počítání.

       Kostka 2, režie Andrzej Sekula, kanadský film, 2002, orig. Hypercube: Cube 2