Interkom: A co s rumem? Pít tě!

Tento Eganův román vznikl na základě povídky Prach (Dust), která vyšla také v Ikarii 12/2000. Hlavní hrdina povídky Paul Durham zkoumá počítačové simulace vlastní osoby ve virtuální realitě. Dospívá k hypotéze, že život „kopie“ lze poskládat z izolovaných stavů „vesmírného prachu“ nezávisle na způsobu výpočtu simulace. Kvalitu tohoto života prakticky nelze rozlišit od života originálu – a nelze ho ani ukončit.

Román tuto hypotézu potvrzuje a dále rozvíjí. Přibývají další postavy a dějové linie; nejvýznamnějším obohacením je však systém Autoverzu – jakéhosi Malého (bio)chemika pro pokročilé uživatele. Toto prostředí umožňuje definovat počáteční podmínky hypotetických forem života, více či méně odlišných od toho našeho.

V Paulově době (za pouhých 50 let!) je technologie vytváření virtuálních kopií lidí zcela běžná, alespoň pro dostatečně movité zákazníky. Tyto kopie mohou existovat libovolným způsobem velmi dlouhou dobu. Ale i ony se bojí – násilného ukončení díky technologické závadě či (mnohem pravděpodobnějšímu) pogromu. Proto neodolají, když Paul přichází s nabídkou nesmrtelnosti.

Teoreticky věčný a bezpečný virtuální systém vychází z konstrukce von Neumannových samoreplikačních automatů, navíc poskytuje dostatečnou bázi pro spuštění Autoverzu s definovanými počátečními podmínkami k vývoji „mimozemského“ života na planetě Lambert. Autorkou prvotní aproximace je Maria Delucová, stejně (či více) významná postava jako Paul Durham.

Druhá část knihy se odehrává v nově vytvořeném Městě permutací. Po sedmi tisících letech existence Města a třech miliardách let Lambertu je tento osídlen inteligentním hmyzem, který díky kolektivnímu vědomí rychle poznává zákonitosti svého světa. Paul probouzí Mariinu kopii, aby byla svědkem – a záchrannou brzdou – rozvoje Lamberťanů.

V této fázi se dosavadní drajv knihy poněkud zarazí a trochu připomíná Bearův Eon, vzápětí znovu nečekaným způsobem graduje. Lamberťané nalézají dostatečně logické, byť chybné vysvětlení své ontogeneze a odmítají ideu (i přítomnost) stvořitele. Ten v jejich světě zkrátka nemá místo, podobně jako Bůh v Hawkingových modelech. Lidé či jejich kopie prchají z implodujícího Města...

Jakkoliv je ústřední téma Eganova románu tradičně technokratické, je zde spousta kulturních a religionistických odkazů, které nemají jen demonstrovat autorův všeobecný přehled, ale nastolují skutečně závažné otázky: nesmrtelnosti, viny a trestu, smyslu života.

Román je nabit informacemi a myšlenkami natolik, že by zřejmě unesl o něco delší rozsah. Zejména druhá část (v rozsahu cca jedné čtvrtiny knihy) mi připadala poněkud překotná. Možná za to však může jen Eganův rozlet; čtenář má co dělat, aby autorovi stačil.

Tradičně nesnadného překladu se tradičně úspěšně zhostil Petr Kotrle, který si zaslouží pochvalu i za úvodní permutační básničku a nadpisy jednotlivých kapitol. Takový „otěr pístu mamce“ zdaleka nemusí být pouhou kombinací českých slov.

Ke knížce mám jedinou, zato podstatnou výhradu: zhruba v polovině čtení a v polovině vazby se mi rozpadla. Možná je to však záměr nakladatelství a náhodnou permutací stran získám další kvalitní čtivo.

Název originálu: Permutation city, přeložil Petr Kotrle, vydal Radomír Suchánek – Návrat, 2002, 411 stran, cena 239 Kč, ISBN 80-7174-502-2