Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

„O psaní“ s podtitulem „Memoáry o řemesle“ je první Kingova kniha, kterou jsem si koupil, a druhá, kterou jsem přečetl. Ne snad proto, že by si to jiné knihy mistra hororu nezasloužily, ale proto, že zdaleka nestíhám číst všechny knihy, které bych chtěl (a měl) číst. Tou první přečtenou knihou byl „Running Man“; „O psaní“ je zhruba stejně tak dlouhá a stejně napínavá. Je přednostně určena samozřejmě lidem, kteří to se psaním myslí vážně (anebo o tom aspoň uvažují), ale leccos zajímavého a nového v ní najdou i Kingovi fanoušci, už proto, že autor koriguje některé informace vyslovené v oficiálních rozhovorech. Tak kupříkladu není pravda, že píše denně s výjimkou Vánoc, Čtvrtého července a vlastních narozenin. To byl jen vtipný bonmot. Ve skutečnosti píše denně.

       Kniha je rozdělena do několika částí. Uvozují ji tři předmluvy, jedna kratší než druhá (než třetí), poněvadž King vyzývá k maximální stručnosti („Čím kratší kniha, tím méně kravin.“ – Druhá předmluva). Vůbec to přitom není v rozporu s úctyhodnou tloušťkou většiny jeho knih. Také tato kniha se vyznačuje tím co ostatní – smyslem pro (ne vždy) morbidní humor, jednoznačným (ne vždy) kritickým názorem, přesným vyjadřováním i americkou atmosférou.

       První část s názvem „Cévéčko“ není autobiografie. Je to kaleidoskop událostí, na něž si King vzpomíná jako na důležité body ve svém životě. Většina z nich – přímo či nepřímo – byla významná pro jeho literární dráhu. Ovlivňovaly ho především ženy. V dětství se kolem něj vystřídala spousta nanynek, pomocnic v domácnosti, které zastupovaly permanentně vytíženou osamělou matku. Jedna z nich zvaná Eula-Beulah Kinga bezděky připravovala na budoucí literární kritiku. „Poté, co se vám stokilová nanynka uprdne do obličeje a zařve Jů!, už vás The Village Voice příliš neděsí.“ (str. 16).

       Bezesporu nejvýznamnější osobností Kingova dětství byla jeho matka Nellie, statečná a obdivuhodná žena, která se uměla se životem porvat. Ona sama je přesvědčivým dokladem Kingova tvrzení, že „spousta lidí má aspoň nějaké spisovatelské či vyprávěčské nadání a toto nadání je možné posílit a vybrousit“ (str. 13). Malý Stephen od matky nasál všechny nejdůležitější ingredience svého spisovatelského stylu: skvělý timing a cit pro detail. „Jindy mi vyprávěla o člověku, kterého viděla umřít – byl to námořník, který skočil ze střechy hotelu Graymore v Portlandu ve státě Maine a přistál na ulici. éRozprskl se,` řekla matka velmi věcným tónem. Odmlčela se a dodala: éA teklo z něj cosi zeleného. Nikdy jsem na to nezapomněla.` Tak to jsme dva, mami.“ (str. 17). Matka brala první literární pokusy svého syna natolik vážně, že je patřičným způsobem honorovala. Kingovi to pomáhalo především v době, kdy již obesílal různé časopisy a dostával jejich předtištěná odmítnutí.

       Další (a poslední) osudovou ženou byla spolužačka z university Tabitha Spruceová, „štíhlá dívka s potřeštěným smíchem, vlasy obarvenými na červeno a těma nejkrásnějšíma nohama, jaké jsem kdy viděl“ (str. 47). Stala se Kingovou ženou, prvním a Ideálním Čtenářem jeho děl a jistým zázemím v celém dalším životě. Pozor, nikoli jeho múzou, neboť múza (alespoň ta Kingova) je „chlap s doutníkem, malými křidélky a plným pytlem magie, který po většinu času předstírá, že vás ignoruje“ (str. 114).

       King píše s maximální otevřeností a nevyhýbá se ani desetiletému období závislosti na alkoholu a drogách. Vyrovnává se přitom také s některými mýty. „Tvořiví lidé pravděpodobně skutečně podléhají většímu riziku, že se stanou alkoholiky nebo poživači drog, než lidé vykonávající jiná zaměstnání, ale co má být? Všichni vypadáme zhruba stejně, když blijeme u kanálu.“ (str. 77).

       Po Cévéčku následuje třístránková kapitolka „Co je to psaní“. Podle Kingovy definice jde o telepatii, která umožňuje kontakt spisovatele se čtenářem přes vzdálenost v místě i v čase.

       Kapitola „Skříňka s nářadím“ obsahuje základní nástroje, které by měl mít spisovatel neustále po ruce. Je to slovní zásoba, neustále doplňovaná četbou a odposlouchávaná ze života, gramatika (v rozsahu přehledné tabulky z prvního ročníku střední školy) a styl. Největšími prohřešky proti správnému stylu je (nad)užívání trpného rodu a příslovcí. Když ze svého dílka vymýtíte padesát procent příslovcí, stále ještě v něm zůstane dalších padesát procent nadbytečných. Dalším významným stylotvorným prvkem je strukturování odstavců („základních jednotek psaní“ str. 105), které určuje rytmus díla.

       Cca v polovině knihy se dostáváme k vlastnímu psaní „O psaní“, v němž King poctivě a upřímně předkládá vlastní zkušenosti a „zázračné finty“, na které je tak často dotazován novináři či začínajícími spisovateli. Zde jsou:

       Kdo to se psaním myslí vážně, musí především hodně číst a hodně psát (jak prosté, milý Watsone). Je dobré stanovit si denní normu (psaní je práce jako každá jiná), vytvořit si vhodné pracovní podmínky (samostatná místnost, klid, pravidelný rytmus). Psát můžete o čemkoli, „pokud budete říkat pravdu“ (str. 124). Příběh má tři stěžejní části: vyprávění, popis a dialogy. Zápletka tam prostě není. „Povídky jsou nalezené věci, tak jako fosilie v zemi.“ (str. 128). Úkolem spisovatele je tuto fosilii objevit a opatrně vydobýt na světlo světa. Čím jemněji přitom postupuje tím lépe. Popis by měl být co nejúspornější, dialogy postav realistické, stejně jako postavy samotné; jsou formovány příběhem a rostou během něho. Symbolismus je přípustný teprve v druhém plánu (a druhé verzi) díla. Téma není prvořadé, také ono vychází z příběhu. Co se týká přepisování, King preferuje dvě verze. V první vysype na papír či disketu co nejrychleji vše, co má na srdci. Pak si dá takových šest týdnů pauzu, během níž román uzraje a autor trochu vychladne a získá od svého díla mírný odstup. Ten mu umožní v druhé verzi „vraždit své miláčky“, ať již příslovce či jiné zbytečné ornamenty. To vše se děje za zavřenými dveřmi, teprve hotová druhá verze může být předána Ideálnímu Čtenáři. U Kinga je jím jeho žena Tabitha, spolehlivý etalon kvality a (někdy i) nesmlouvavý kritik. Pro zachování vhodného tempa příběhu je potřeba vypustit nudné věci dle vzorce: 2. verze = 1. verze –10 %. Průzkum použitých reálií je potřebný pro pozadí příběhu, ne proto, aby se jím autor snažil čtenáře ohromit. Mnohem pravděpodobnější je, že ho začne nudit. K seminářům tvůrčího psaní, v Americe tolik oblíbeným, se King staví značně rezervovaně. Při spolupráci s agenty doporučuje především profesionální přístup a úpravu zasílaných textů (všech, ne jen autorských).

       Mnohé tento seznam zklame, protože neobsahuje „nic až tak objevného“. Právě proto je ovšem tak cenný pro všechny, kteří to se psaním myslí vážně. Neexistuje žádná zkratka, žádný zázračný recept na úspěch. Všichni, kdo byli obdařeni talentem pro tuto činnost, mají stejné šance a možnosti. Musejí pouze tvrdě (a radostně) makat. A sám Stephen King jim věří.

       Poslední kapitolku s názvem „O životě. Postskriptum“ by si King jistě rád odpustil. Pojednává totiž o jeho vážném zranění při dopravní nehodě. Tato událost mu přinesla hodně bolesti a trvalé následky – fyzické i duševní. Musel mj. podstatně zredukovat někdejší pracovní zápřah. Podle posledních informací z tisku (pokud se opět nejedná o spisovatelovu mystifikaci) hodlá dokonce s aktivní kariérou skončit. Po přečtení knihy se ovšem spolu s autorem ptám: „Když vám Bůh dá něco, co umíte, proč to proboha neděláte?“ (str. 120).

       Jako malý bonbónek na závěr je připojena ukázka Kingovy nové povídky v obou verzích i s vysvětlením provedených úprav.

       Knihu přeložila Iva Pekárková, což zajišťuje dostatečnou autenticitu u hojných amerických reálií. Někdy to ovšem trochu drhne právě u reálií českých, např. v překladech titulů vydaných v češtině (Kuřecí polévka, Hvězdy jsou mým cílem, Demolovaný muž). To je ovšem jen malá vada na kráse, podobně jako růžová obálka s kytičkami. Tato kniha se samozřejmě vymyká běžnému recenznímu hodnocení, přesto ji

       DÁVÁM 10/10

       P.S. Ale už dost psaní o psaní, jdu škrtat příslovce.