Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

Těžký je úděl porotce, obzvláště v Ceně Karla Čapka, přestože autoři nemají zatím právníky, kteří by se vás snažili obalamutit, ani peníze, jimiž by se vás snažili podplatit, ani zabijáky, kteří by na vás vyvíjeli nátlak. I bez zabijáků jsou někteří ze soutěžících schopni ohrozit závažně váš zrak a často dojde i na duševní muka, s nimiž se utrpení očí měřit nemůže. Když překonáte tyto útrapy, odměnou je vám nejen možnost přečíst si některé dobré práce, které se přece jen nedostanou do Mloka ani Kočasu, ale hlavně rostoucí úroveň soutěže a domácí SF vůbec a slavnostní vyhlášení výsledků, při kterém zažíváte hřejivý pocit, že jste – tak jako jiní porotci k vítězství spravedlnosti a zákona a dobra – i vy svou troškou přispěli k vítězství talentu a řemesla a umění a vkusu. Teoreticky. V praxi se slavnostní udělení Mloka někdy nápadně podobá chvíli, kdy soudní síň triumfálně opouštěl O. J. Simpson. Zkrátka a dobře, být porotcem je drasťák.

       Pokud teď napjatě čekáte, až se s vámi podělím o drastické zážitky porotce, splnil úvod svůj účel, ale čeká vás zklamání. Vytěžit ze zákulisí CKČ napínavý příběh by pravděpodobně šlo, ale není to přesně to, co se teď chystám udělat. Mám pouze v úmyslu vzít si tak trochu příklad z hrdinů takových příběhů, jejichž údělem je páchat dobro, a pokusit se o malý drastický zásah pro dobro naší SF tím, že se s vámi podělím o některé dojmy ze soutěžních prací. Soustředím se hlavně na romány, neboť jsou více než dost dlouhé na to, abych z nich o autorových přednostech a chybách něco poznal, a zároveň příliš dlouhé na to, abyste se v Mlokovi a na slavnostním vyhlášení výsledků setkali s více než jedním jediným.

       Začnu odshora podle svého osobního žebříčku. Pro čtenáře neznalé systému hodnocení CKČ nejdříve vysvětlím, že každý porotce může v každé kategorii udělit nejvýše jedno první, nejvýše dvě druhá, a tak dále, až nejvýše šest šestých míst, přičemž první místo znamená šedesát bodů, druhé třicet, třetí dvacet, čtvrté patnáct, páté dvanáct a šesté deset bodů – matematik by řekl, že pro celé číslo n od jedné do šesti má porotce k dispozici nejvýše n n-tých míst, přičemž n-té místo znamená 60/n bodů. Konečné pořadí je pak určeno součtem bodů udělených jednotlivými porotci.

       První místo jsem přisoudil románu „Strážca noci“. Autorka se údajně jmenuje Sanča Fülle – vzhledem k vyzrálosti (pro barbarské odpůrce otřepaných frází: ta ženská se vyjadřuje lépe než mnozí zavedení spisovatelé) stylu mě překvapuje, že jsem to jméno dosud neslyšel, ale mám dojem, že něco tak příšerného snad ani nemůže být pseudonym. Také z něčeho tak příšerného sotva poznáte, zda jde o muže nebo o ženu, ale styl vyprávění mi připadá spíše ženský.

       Jde o dobrodružný erotický román z postkatastrofického Slovenska; jak nemám sex (v literatuře) rád, dávám v duchu autorce za tu erotiku pár bodů navíc, neboť po zkušenostech s několika pornografickými bláboly z minulých ročníků bych opravdu dobrý erotický román (jestli nevíte, co ten výraz znamená, přečtěte si Čapkův Krakatit) v CKČ vskutku nečekal. Když chci vyjádřit, co se mi na tom románu tolik líbí, nenapadá mě nic než pár nepříliš výstižných frází, ale hlavně jde patrně o to, že mezi jeho postavami a hrdiny ostatních soutěžních prací cítím asi takový rozdíl jako mezi živými herci a pimprlovým divadlem – neptejte se mě ovšem, v čem ten rozdíl tkví.

       Kritizovat je snazší než chválit, a tak slabiny díla mohu jmenovat mnohem rychleji a déle; možná by se přitom daly všechny shrnout do tvrzení, že autorka nedokázala překročit hranice své doby. Středověce laděná postkatastrofická budoucnost je značně obehraná kulisa, od dob Šíleného Maxe (ne-li ještě déle) velmi oblíbená v béčkových amerických filmech; přistřihnout takové kulisy na míru Slovensku pak patří k oblíbeným trikům na získání přízně porotců Ceny Gustáva Reussa. Motiv beznadějného střetu osamělých hrdinů s organizovaným zločinem je v takových i jiných kulisách ještě obehranější, a když jde v tom zločinu o nelidské zacházení a obchod s dětmi, lahodí to svým morálním apelem jak hollywoodské cenzuře (nebo jak tomu Američané správně politicky korektně říkají), tak porotě CGR. Řešení konfliktu sice autorka nekopíruje z hollywoodských krváků, ale představa, že když je ve státě všechno zkorumpované až po hlavu, dovoláte se spravedlnosti u vyšší, celoevropské instance, vypadá příliš naivně; připomíná víru malého dítěte, že když nenajde spravedlnost u paní učitelky, najde ji u tatínka, a když ne u tatínka, tak určitě u Boha. Na tomto místě si nejsem jist, zda naše, česká společnost je stejně dětinská jako slovenská, nebo zda se od nás Slováci liší silnějším postavením křesťanské církve a my, národ bezbožníků, tíhneme spíše k bezmocné rezignaci a cynickému smíchu u piva; každopádně společnost americká je pubertální, ba možná u ní lze spatřovat i jistou známku dospělosti (jestli nejde jen o mýtus demokracie, v niž Američané věří mnohem dětinštěji než Slováci – nebo i oni sami – v Boha) v tom, že za nejvyšší autoritu je považováno veřejné mínění: američtí hrdinové buď usilují o zveřejnění důkazů, nebo berou spravedlnost do vlastních rukou a pobíjejí padouchy, anebo utíkají do nějakého ráje. Musím, pravda, přiznat, že když se mě zeptáte, co tedy mají kladní hrdinové dělat tváří v tvář mocné mafii, když dovolat se spravedlnosti není u koho, veřejné mínění nemá žádnou skutečnou moc a dá se snadno manipulovat, zabitím několika lumpů se nic nevyřeší a utéct není kam, těžko vám vymyslím něco lepšího než vnitřní exil a sebevraždu duše utopením v pivu. Problém románu „Strážca noci“ spočívá v tom, že dovolání se k nejvyšší instanci je nejen naivní, ale navíc vede ke zpomalení děje, k tomu, že příběh náhle ztrácí napětí a příliš dlouho se zdá být příliš idylickým. Závěrečný zvrat pak přichází poněkud uměle, spíše jako by autorka už nevěděla co si dál počít s tou zatracenou idylou, než že by vyplynul z logiky příběhu; zločinná organizace se mstí v době, kdy už vlastně neexistuje a nemá tím co získat, a protože čtenář nevidí, že by msta byla připravena už v době, kdy ještě měla smysl, a teprve shodou okolností dopadla se zpožděním, postrádá onen zvrat věrohodnost i osudovou tragiku. Navíc právě v souvislosti se závěrečným zvratem změnila autorka osobu vypravěče, a sotvaže nadhodila přijatelné vysvětlení pro takovou změnu (deník původní vypravěčky), ihned je svévolně odmrštila (původní vypravěčka si deník možná psát chtěla, ale nepsala) – takové počínání zavání samoúčelnou intelektuální manýrou, záměrnou snahou dokázat čtenáři, že to, co čte, je výmysl a nic než výmysl, a autor že může všechno, nebo aspoň snahou distancovat se od literárních klišé (poněkud pozdě a na nepravém místě) a odvrhnout čtenářsky přijatelnou šablonu, která se nabízí. Mám chuť přičíst takové zvrhle intelektuálské počínání zhoubnému vlivu porotců CGR, ale tváří v tvář výsledkům CKČ musím připustit (a pro jistotu zdůraznit), že porota CGR není vtělené zlo, ba že možná má na svědomí i něco dobrého. Krom toho, že porotci CGR píšou na hodnocená díla posudky (čímž pomáhají autorům v rozvoji, i když jim tak trochu vnucují své názory), jim musím přičíst k dobru, že jakkoliv je jejich vkus divný, příliš intelektuální a postmoderní, přece jen je to pořád ještě vkus; možná že autory umělecky deformují, ale k řemeslnému neumětelství je nevedou.

       Druhým místem jsem ocenil dvě stylově velmi podobná díla: „Cestu za katunem“ od Anny Šochové a „Šelmy osudu“ od Jany Rečkové. Přidržím-li se své předchozí poznámky o pimprlovém divadle, jde o loutkohry s velmi spletitým dobrodružným dějem v zajímavě pestrých exotických kulisách, zkrátka o to nejlepší, co můžete vidět na středověkém tržišti; navíc propracovanost loutek i postav, které představují, a promyšlenost děje jsou důkazem, že autorky se svými kočovnými společnostmi navštěvují i panovnické dvory a baví jak nevzdělanou lůzu, tak nejvyšší duchovenstvo.

       Dílo obou autorek se vyznačuje typickými rysy romantismu – exotikou, dobrodružstvím, těžkým (i když ne vždy přímo tragickým) osudem hrdinů a vírou v něco, co člověka přesahuje, (zejména ideály vyšší spravedlnosti, všeobecného dobra, rovnosti, svobody, lásky a tak podobně; nadpřirozené jevy spadají spolu s pokročilou technikou, s níž se v díle obou autorek ostatně k nerozeznání mísí, pod exotiku). Podobné znaky najdete, konec konců, i u výše zmíněné Sanči Fülle, její dílo se od děl Jany Rečkové a Anny Šochové liší především silnějším příklonem k realismu, jenž se vedle větší lidskosti postav projevuje jednak přiblížením děje místem i časem k současnému Slovensku, což by lahodilo vkusu porotců CGR, jednak slabším fantastickým ozvláštněním, které by okouzlilo porotce CKČ – možná právě proto ve výsledném pořadí Jana Rečková Sanču Fülle předstihla.

       Výraznější ztrátu Anny Šochové na Janu Rečkovou a Sanču Fülle má na svědomí především naprosto nečitelná typografická úprava jejích soutěžních prací – že autor by měl šetřit spíše oči porotců než papír, bylo již řečeno vícekrát, letošním soutěžním pracem Anny Šochové se dostalo té pochybné cti posloužit jako nejkřiklavější odstrašující příklad, ona sama, tuším, slíbila, že už to víckrát neudělá, a Martin Koutný se snad dal slyšet, že kdo se příště pokusí o takový atentát na zrak porotců, bude bez milosti diskvalifikován za nedodržení formálních požadavků soutěže. Mimochodem, ironicky právě práce Anny Šochové, vytištěné příšerně drobným písmem (navíc jehličkovou tiskárnou s vyšeptalou páskou a na zašedlý papír) měly asi nejlepší vazbu – autorka procvakla listy ve hřbetu děrovačkou a svázala ručně bavlnkou; kombinací pevnosti, trvanlivosti a skladnosti do balíku může takové ruční práci konkurovat snad jenom termovazba.

       Největší chybou Jany Rečkové je, že po přečtení několika jejích děl máte pocit, jako by vyprávěla pořád stejný příběh, měnila jenom kulisy a kostýmy – nemáte-li dosud s Janou Rečkovou zkušenosti, porovnejte novelu „Šelmy osudu“ v Kočasu s dlouhou povídkou „Klece našich duší“ v Mlokovi. V krátkých povídkách jako by Jana Rečková neměla pro svůj oblíbený příběh dost prostoru, proto krátké povídky píše pestřejší a mnohdy zajímavější než delší práce, ovšem „Lumík a lumíci“ v letošním Mlokovi není úplně nejlepší příklad, v předchozích ročnících pochodíte lépe. K hlavním znakům onoho příběhu patří (silně romantická) opozice hrdinů vůči společnosti; problém tkví v tom, že ta společnost je velmi tupá a číst opakovaně o srážkách s davem tupců nudí, člověk se pak cítí jako v nejhorších chvílích skutečného života (zatímco v těch lepších nachází u lidí kolem sebe přece jen lepší vlastnosti).

       Dílo Anny Šochové hodnotím oproti dílu Jany Rečkové (obecně, nejen „Cestu za katunem“ oproti „Šelmám osudu“; například v dlouhých povídkách jsem sice „Klecím našich duší“ přidělil více bodů než „Fístovu sokolovi“, ale druhou povídku Anny Šochové, „Ztráta paměti“, jsem po delším váhání mezi ní, „Nocí na Antarktice“ Petra Kaufnera a „Slavic Action Movement Organisation“ od Andreje Tusičišného, dal rovnou na první místo) o trochu výše. Připadá mi (aspoň zatím) pestřejší a líbí se mi větší důraz na vznešené ideály a romantičtější pojetí lásky (nejdřív láska, potom sex). První povídkou Anny Šochové, kterou jsem četl, byla právě v CKČ, roku 1999, Aetherica, která na mě zapůsobila dojmem velmi nadějného nováčka – někoho, kdo má zajímavé nápady a vypravěčský talent, při hodinách slohu za školu nechodil, ale zatím je ze školy venku příliš krátce, než aby si zvykl používat, co se naučil, samozřejmě a s lehkostí, a proto píše drobet kostrbatě. V tomtéž roce, vyšla v Drakobijcích povídka „Odříkaného chleba...“, která už nebyla kostrbatá, zato však poněkud nesrozumitelná. Problémy se srozumitelností jsou podle mého soudu největší chybou Anny Šochové. Je to typická chyba vysoce inteligentních lidí, třebaže inteligence není nutnou podmínkou – když nosíte celý příběh v hlavě, snadno přehlédnete, že čtenář neví všechno co vy, protože něco podstatného jste mu zapomněli prozradit; pokud jste však navíc vysoce inteligentní, hrozí vám ještě to, že s pocitem, že tohle musí chápat každý, a s těžkými výčitkami, jak po lopatě jste to napsali, předhodíte čtenářům nerozluštitelný rébus. Myslím, že v tomto ohledu dělá Anna Šochová pokroky, aspoň se mi zdálo, že letos její práce už chápu, přestože mi tu a tam některé souvislosti málem proklouzly mezi prsty– zvlášť když jsem musel kvůli unaveným očím hojně přerušovat četbu. Možná se její tvorba zároveň posouvá směrem ke komerčním klišé a opakování obehraných schémat, jaké mi vadí u Jany Rečkové nebo Terryho Pratchetta, ale je důvod k obavám, jestliže jí nehrozí víc, než že klesne na úroveň těch dvou?

       Třetí místo na svém žebříčku jsem vyhradil pro jediného soutěžícího – Petru Lukačovičovou a její novelu „Dům, kde tančí mrtví“. Jde o čtvrtou a poslední soutěžní práci, u které neshledávám naprosto zásadní chyby. Něco mi na tomto upírském příběhu hodně vadí a bude pro mě problém najít a pojmenovat, co to je. Možná už to, že ti upíři vypadají, jako by vypadli ze hry Vampire; přitom si nejsem jist, zda tady působí jen můj osobní odpor ke světům vytvořeným pro hry na hrdiny (a pro peníze), nebo ti upíři (kvůli potřebám hry) příliš odporují tradičnímu obrazu upírů v naší kultuře, anebo zda kvůli hratelnosti jsou světy her na hrdiny absurdně deformované, a tak zcela nevhodné pro cokoliv kromě hry. A možná přece jen pojmenovat, co mi vadí, bude snadné, obtížné bude vystihnout obsah slova, rozebrat, co je na něm špatného, a dospět k rozumnému závěru jak psát a čeho se vyvarovat v souvislosti s oním jevem – to slovo je postmodernismus.

       Možná že upíři dle Vampire patří mezi postmoderní rysy díla, a možná jen můj odpor k nim dokresluje problém, který s postmodernou souvisí. Možná můj odpor k takovým upírům dokazuje, že žádné dílo ve skutečnosti neexistuje samo o sobě, že je vždy vnímáme v kontextu své kulturní tradice – a protože já odmítám přijmout do své kulturní tradice pravidla hry Vampire, jsou v jejím kontextu upíři Petry Lukačovičové nepřijatelní. Postmoderna dovádí takovéto pozorování ad absurdum tím, že staví umělecké dílo na odkazech a nebere ohled na to, zda výsledná kupa odkazů dává nějaký smysl sama o sobě. Zatímco to, že snová scéna v diskotéce mi nápadně připomíná film Blade, může být ještě omyl, náhoda nebo prosté vykrádání předchůdců, které je odedávna docela běžné a přípustné, pokud to, co jste ukradli, dovedete použít, psycholog Sigmund, který možná je a možná není Freud, či jeho esesácký protihráč už vypadají jako odkazy na cosi, co až odhalím, teprve pochopím pravý smysl příběhu. Teprve v kině na Pánovi prstenů jsem se dověděl, že jméno hlavní hrdinky – Loreena McKenit – patří irské zpěvačce, a není mi známo, zda tato zpěvačka má, nebo nemá sestru, ale i tak jsem měl při čtení pocit, že míjím jednu tajemnou narážku na bůhví co za druhou, zatímco příběhu samotnému cosi schází. Je to spíš žánrový obrázek ze života a umírání upírů než ucelený uzavřený příběh, postavy spíše tančí, než by odněkud někam směřovaly, a události se jim spíš přiházejí, než že by pramenily z jejich směřování. Hrdinka (ani čtenář, veden autorkou) snad ani nerozplete všechny vztahy v upířím společenství, všechny kořeny příběhu, a už je tu závěrečný zvrat, jenž přijde naprosto zvenčí. Zůstává jenom pocit horečnatého snu a beznaděje, pěkně vykreslená temná atmosféra, jenomže bez příběhu, beze smyslu. Postmoderna je jenom jiné jméno prázdnoty.