Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

Zřídkakdy něco skutečně kritizuju. Neodvážila bych se napsat recenzi ani na slabikář, ale tentokrát pohár mé trpělivosti přetekl. Vinen je Richard Klíčník, vrah logiky a syntaxu, falešný prorok gramatiky a „asimilace znělosti“. Jde o jeho recenzi na I. M. Banksovu knihu Líc a rub, která vyšla v Interkomu 11–12/2002. Knihu jsem nečetla, recenzi jsem četla několikrát a ještě stále mě ohromuje.

       Byla bych schopna uznat recenzentovu snahu o jakž takž kvalifikovaný a profesionálně podaný (to není narážka) rozbor díla. Skutečně se snažil. Někdy až moc. R. K. se nejspíš domnívá, že čím složitější věty, tím profesionálnější sloh, pročež se v duchu své vysokoškolské výuky (sebe)vražedně vrhá vstříc „pavučině“ rodného jazyka.

       Neposuzuji obsah recenze, jako spíš její formu. Tu češtinu… Ty kilogramy a kilogramy přebytečných slov (pochopíte později). Nepíše se mi to snadno, protože – jak říkám – kritizuju něco, čeho bych nebyla schopna. Uznávám, že R. K. je v lecčem lepší než my, ale jestli o sobě bude tvrdit, že je „nadbůh“, řadě se navíc k tzv. lingvistické inkvizici, dostane přes prsty Pravidly českého pravopisu. Kritizuju tedy hlavně pro poučení; pro poučení toho, jenž sám tak povýšeně upozorňuje ostatní (zejména ty mladší a na „pouhých“ středních školách studující) na jejich mluvnické chyby, aniž by se jich sám dokázal vyvarovat. Uff… To by byla jedna složitá… a jdeme na to.

       Tak, budu si hrát, jako bych kritizovala překlad, protože u některých vět by mě vážně moc zajímalo, co tím chtěl básník v originále říct. První poutavá věta se objeví až po celkem dlouhém a zdánlivě slibném začátku, ale stojí za to: „Vypravěč první – doktorčin učedník a zároveň na ni nasazený špeh se musí potýkat s city k postavě objektu svého sledování a zbožňování.“ Takže tady máme vypravěče zbožňujícího postavu jakéhosi objektu. Přečtěte si to ještě jednou, tak, ano. On skutečně zbožňuje postavu objektu. Chudák objekt… Jeho duchovní stránka nikoho nezajímá. Nebo že by někomu nefungoval backspace? Autor pokračuje: „Snad právě proto jsou jeho názory jakoby zamlžené a neostré.“ Nejen jeho, pane Klíčník.

       A hned následuje skvost autorovy logiky: „A právě proto však musí čtenář dávat pozor o to víc, oč se vypravěči nedaří přijít na to, o čem vlastně píše.“ R. K. má zřejmě podobný problém. „Právě proto však“ – nechápu, proč tam šoupl ten zápor? Jestliže je něco „právě proto“, pak je to přímý důsledek. Proč by měl být přímý důsledek „však“? Proč by čtenář „však musel“, k čemu to „však“ patří? K ničemu. Uvidíte, že R. K. je na spojky typu „ale, avšak, však…“ mimořádně zatížený. Asi má negativní typ myšlení.

       „Někdy dokonce vzniká pocit, že vypravěč nás nevědomky zavádí na falešnou stopu svými úvahami, které se nám nezdají správné.“ Vzniká mi pocit, že autor sám sebe nevědomky zavedl na falešnou stopu svou větnou skladbou, která se mu zdá správná. Nač ty zbytečné průtahy? Říká R. K. něco zkrácený výraz „zdánlivě nesprávné úvahy“? Nejspíš ne. Raději se nechá vypravěčem svádět na falešnou stopu, ačkoli se mu jeho úvahy zdají nesprávné. Riskuje, ačkoli ví, že vypravěč tak činí nevědomky. To je logika, co?

       „Vystupující postavy mají naprosto rozdílnou filosofii, kterou se snaží řídit, ale sám čtenář může posoudit, do jaké míry se jim to daří.“ Jasně, postavy mají rozdílnou filosofii. Inu, každý máme něco. Někdo má třeba tzv. záporovou úchylku. „…ale čtenář může…“? Proč by čtenář nemohl? Jaké ale? Ve vztahu k předchozí větě čtenář buď „ale nemůže“ nebo „a může.“ Jasné, Ríšo? Tohle není angličtina, tady se zápory navzájem neruší.

       „Doktorka Vosilla je postava,“ aby těch postav nebylo málo, „která není vykreslena přesným způsobem.“ A který z mnoha způsobů, jak doktorku popsat, vlastně sorry – vykreslit, je ten přesný, aha? Těch způsobů může být několik desítek. I. M. Banks je jistě velice dobrý spisovatel a dokázal by doktorku Vosillu popsat jakýmkoli způsobem by chtěl. Jenomže R. K. chce ten „přesný“ způsob. No jo, no… Když někdo nahustí příliš mnoho slov vedle sebe, může se mu stát, že ho prostý člověk nepochopí. Není náhodou doktorka vykreslena nepříliš přesně? Klíčníkovy způsoby se mi nezdají.

       „Abychom se k ní přiblížili na co nejmenší vzdálenost…“ Už zas je tu přecpáno. Co takhle abychom se jí dokázali co nejvíce přiblížit, případně abychom ji co nejblíže pochopili? Teda, já doufám, že se od R. K. dostanu na co největší vzdálenost, až si tohle přečte. „…měli bychom opět znát předchozí autorovo dílo. Ale i pokud ho neznáme, vyplyne i zcela intuitivně, že její postava…“ Ach jo. Postava. R. K. měl být sochař. Jo, aha – ty dvě „i“ jsou tam zbytečně. Zatím se nám ale postava dále formuje, pozor: „…se nám ke konci vyloupne ze tmy jako daleko temnější, než se na první pohled mohlo zdát. Ale i její temnota září velice pestrými barvami a nechá nás o ní dlouho přemýšlet.“ No, tak postupně a pomalu: Tmu temnější než tmu si dokážu docela dobře představit, ovšem autorova fixní idea, že temnota září pestrými barvami, mě děsí. Připomíná mi to Sabatiérův efekt – na jedné fotografii jsou rozeznatelné jak pozitiv, tak negativ. Doktorka je tedy negativní, ehm – postava? Že by tohle bylo důvodem ke všem těm „ale, avšak, však…“? To by bylo ovšem velice rafinované… A kdo nás nechá o kom / o čem dlouho přemýšlet? Ona o ní? Nebo ona o sobě? Ještě že nás aspoň vůbec nechá přemýšlet! Teda, já zírám.

       Následující odstavec není ani tak kritikou autorovy nelogičnosti a mučení češtiny, jako spíš ukázkou jeho vztahu k ženám. Tak, přesně tak. „Co však působí poněkud rušivým dojmem, je její citový život. Zatímco při vykonávání řemesla…“ Pardon – odkdy je lékař řemeslník? Asi od té doby, co je učitel češtiny muzikantem, viď. „…nezaváhá a bez rozpaků plní i bolestivé zákroky…“ Doufám, že ne na sobě. „…s tváří hráče pokeru, její citová labilita je zřejmá. Dávno prožité citové záležitosti, které nedokázala sama vyřešit, se jí prolínají s citovými excesy, jež musí řešit v přítomnosti a které nezvládá ke své spokojenosti.“ Je mi líto, že musím „v přítomnosti“ tohle číst. R. K. ruší doktorčin v knize popsaný citový život? No jo, ono mu jde totiž především o její postavu. Bacha na něj. Kastelán měl pravdu ;–)

       „Postava strážce DeWara…“ A sakra. „Jeho absolutní věrnost pánovi je v přímém rozporu s jeho vlastním morálním kodexem, což se projevuje v příběhu během jeho vyprávění.“ No – a kde jinde by se to asi mělo projevovat, jestliže je strážce vypravěčem? A teď schválně, jestli jsem R. K. pochopila: DeWarova absolutní věrnost pánovi, kterému je osobním strážcem, je v rozporu s jeho morálním kodexem, což tedy znamená, že jeho kodex je opakem toho, co se od něj jako od strážce očekává, tudíž by nejradši svého pána zradil / zabil / chytil / mučil / svázal / rozčtvrtil / upekl? Pardon, nechala jsem se unést. Představila jsem si našeho recenzenta. Jak vidíte, jeho absolutní věrnost zbytečným řečem je v přímém rozporu s mým morálním kodexem. Aby těch rozporů nebylo málo, dáme si jednu gramatickou: „A věrnost je i v rozporu k DeWarovým citům…“ V rozporu s DeWarovými city, no tak prosimtě, Richarde, to jsi vysokoškolák?

       „…ale v jeho příbězích můžeme cítit lítost nad vývojem a pochyby nad sebou samým.“ Vývojem čeho? Vývojem obecně? V tom případě taky cítím lítost nad vývojem.

       A pak dlouho nic… A nic… Až „uskutečnění těchto bodů“ mě vytrhlo ze zamyšlení. Až bude R. K. příště uskutečňovat body, půjdu se na to podívat. Třeba mu z toho vznikne pěkně definovaný mnohoúhelník. Pokud ovšem předtím neupadne do „stavu opojení a literární extáze“. (Kochám se představou, jak se zcela ožralý R. K. připotácí domů a maminka nad ním spráskne ruce: „Ríšo, ty vypadáš! Kolik jsi toho dneska zase přečet?!“) Stav opojení bych raději dále nekomentovala, ještě by se mohl někdo urazit a pak by mi mohl někdo urazit hlavu. Nebo ruce. No, to bych nepřežila. Třeba by mi mohl R. K. hodit na prsty několik „gramů písmen navíc“, kterými Banksova kniha neoplývá, nicméně Klíčníkovu recenzi by stáhly ke dnu. Mimochodem – je to sice pěkná fráze, ale horká sazba už se nepoužívá. ;–)

       Teď tu máme R. K. obdivujícího: „…přeložil Viktor Janiš, redigovali Jan Vaněk jr. a Richard Podaný, korektury: Ludmila Böhmová a Helena Šebestová. Tato jména, i kdyby stála osamoceně, poskytují záruku kvality, ale tím, že jsou zde dohromady, nám předkládají oslavu českého jazyka začátku nového tisíciletí.“ R. K. stále nechápe, co to znamená, když jsou dvě věty hlavní v poměru odporovacím. Má štěstí, že je tam to „i“. Kdyby tam nebylo to „i“, omlátím mu Ludmilu Böhmovou o hlavu, ale jak ji znám, nedala by si to líbit. Richarde, proboha, proč „ale“? Po „ale“ očekávám něco, co bude odporovat předchozímu tvrzení. Je snad „oslava českého jazyka“ opakem záruky kvality? Ne, ono to neodporuje, ono to je vlastně takové „dokonce navíc ještě plus“. Slyšel R. K. někdy o středníku? S jeho pomocí se člověk dokáže vyvarovat spousty odpadu, třeba tak, že tato jména, i kdyby stála osamoceně, poskytují záruku kvality; tím, že jsou zde dohromady, nám předkládají… atd. Nebylo by všechno mnohem jednodušší? Tak, a teď budu obviněna, že jsem nějaká jednodušší. No, třeba jsem. Ale taky jsem celkem tolerantní; uznám-li Klíčníkovu záporofilii, tvrdím, že tato jména, i kdyby stála osamoceně, poskytují záruku kvality, ale společně nám předkládají přímo oslavu českého jazyka začátku nového tisíciletí. Danke!

       „Samotný překlad je vzletně jasný a lehký, jako třešničky na dortu působí jemná jazyková komika…“ Když se někdo snaží celou dobu psát jako vzdělaný a hrozně přemýšlivý recenzent, pak by se měl vyvarovat novinářských frází typu „třešnička na dortu“. O „vzletně jasném“ překladu už radši nemluvím. Kde je konstruktivní kritika, kam se schovala? Kdo jí ublížil?!

       Na závěr vězte, že „nemá cenu se zalamovat s nějakými stupnicemi“. No jo, hlavně abychom nezapomněli, že R. K. to nejen napsal, on to dokonce i zalamoval, tiskl, sešíval, balil a prodával. My víme: myslí si o sobě, že je nejmladší dinosaurus.

       A jako třešničku na dortu ještě jednou o třešničce na dortu: Stejné číslo Interkomu, stejný autor, jiná recenze: „Pro pilného čtenáře mohu připodotknout, že jako třešnička nalézá se v závěru knihy též galerie obálek…“ Kdybych nalezla v závěru své knihy třešničku, pachatel by neskutečně trpěl. Znehodnocovat knihu lisováním ovoce mezi listy je dostatečná záminka k odsouzení autora za zločiny proti lidskosti. Ríšo, chybí ti tam dort. Když fráze, tak vcelku!

       Tak, to by bylo asi všechno. Mám Interkom skutečně ráda, je to můj oblíbený bulvární časopis už mnoho let, a proto mě velice mrzí, když vidím, jak kvalita jazyka některých jeho článků rapidně klesá. Jestli ono to nebude tím, že jeden jistý autor je v redakční radě a je tak důležitý, že už to po něm nikdo nečte. Proboha, začněte s tím, nebo bude pozdě cítit lítost nad vývojem!

       Vzkaz pro redakci, týkající se posledních řádků tiráže: Matrace, nikoli madrace, lidi. ;-) Nespím na Interkomech. Mám je vedle postele, abych si mohla kdykoli před spaním vytáhnout a přečíst některý ze svých oblíbených starších článků. Nikdy jsem nechtěla zažalovat redakci za to, že by mi skoliózu způsobila matrace nacpaná naším vaším časopisem.

        

       Ve vší úctě