Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

Už z názvu mám pocit déja vu – to už tu přece bylo, že natočili něco podle P. K. Dicka a název nikdo nepřeložil. Jenomže zatímco o Blade Runner není jisto, co přesně to znamená (když se podíváte do slovníku, zjistíte, že runner může být běžec stejně dobře jako uprchlík nebo strážník – to poslední se asi na lovce androidů hodí nejlépe –, s přídomkem odvozeným od čepele si asi jen tak neporadíte, a navíc abyste si nastudovali nějaké mystické a náboženské texty – pro začátek aspoň Bibli –, jestli to nemá být nějaká narážka), a něco jako Dokonalá vzpomínka není tak pěkně úderný schwarzeneggerovský název jako Total Recall, Minority Report se dá jako Menšinová zpráva nebo (vzhledem ke kontextu) Menšinový záznam přeložit bez nesnází. Ale co chceme v zemi, kde vycházejí překlady pod názvy jako Neuromancer, Necromancer nebo Consider Phlebas, že? A co taky chtít od Františka Fuky, když hned v úvodu předvede neznalost dvojznačnosti anglického slovesa cry nebo aspoň naprostý nedostatek citu pro situaci a tvrdí nám v titulcích, že žena přistižená při nevěře uklidňuje manžela – těsně před tím, než ji zabije, – „Neplač“? Taky větu „If you dig in past, all you get is dirt.“ (Když kopete v minulosti, najdete jen špínu) není právě nejšťastnější přeložit „Kdo se hrabe v minulosti, ten se ušpiní.“ (přestože nahradit kopání hrabáním se je z hlediska české frazeologie správné). Obávám se, že pokud umíte anglicky natolik, abyste filmu rozuměli bez titulků, a ještě stačíte titulky číst, najdete přehmatů více.

       Hlavním zdrojem déja vu je však film samotný – takový, jak jej Spielberg natočil. Například scénu, kdy hrdina skáče po podlouhlých autech na svislé ulici jste určitě už také viděli na obrazovce počítače nebo dokonce na stařičkém hracím automatu, do kterého se házívaly dvoukoruny, – ta hra je tak stará, že už si ani nevzpomenu na její původní jméno. Nejpozději od Ztraceni ve vesmíru a Epizody I musí být zřejmě každá sci-fi především reklamou na hračky a počítačové hry.

       Akční scény budou nejspíš také leckomu povědomé, ony jsou akční filmy skoro tak jednotvárné jako pornografie (a zhusta mají i stejně málo děje). Nebo že by to bylo jako v době grotesek, kdy prostě byly chvíli v módě fackovačky, pak se zas padalo na zadek, a pak přišla éra šlehačkových bitev? Každopádně aspoň zavařování Toma Cruise do nového auta mi nápadně připomnělo montážní linku z Epizody II. Samo rozředění děje ne zcela nepostradatelnou akcí pak v souvislosti s námětem P. K. Dicka upomíná na filmy Total Recall i Blade Runner.

       Nicméně zařazení ke spodině akčního žánru a přirovnání k pornografii si Minority Report přece jen nezaslouží, kromě akčních scén má i děj, není ho zas tak málo, a přestože nevím, co přesně si vypůjčili od Dicka, docela Dickovsky to vyznívá. Když se na film podíváte jako na lyriku a soustředíte se na pocity, které vyvolává, můžete dokonce ignorovat, nebo aspoň promíjet, trhliny v logice – namátkou, co si vybavuji: všichni mají nesmrtící zbraně, PreKrim i FBI, jen hlavní hrdina nosí pistoli, nejspíš aby mohl spáchat vraždu; výpusť v Chrámu je nejspíš také připravená pro použití, jež má hlavní hrdina ve scénáři; závislost dvou precogů (překlad tušitelé není vysloveně špatný, jen ignoruje česká knižní vydání dickovek) na třetím vypadá jako násilné posunutí děje kupředu a nejde moc dohromady s trojicí nezávislých předpovědí a existencí menšinových záznamů; je výslovně řečeno, že PreKrim odstranil pouze vraždy, ale policisté se chovají, jako by zmizel veškerý zločin a oni už dávno zapomněli na základy policejní metodiky, jinak by pistole na místě činu nemohla ujít evidenci, a i kdyby ji agent FBI jen tak odnesl a předal, snad na památku, hrdinovu šéfovi (copak takhle se zachází s důkazy?), určitě by její druhé použití bylo velmi podezřelé; jen idiot si může myslet, že u příbuzných, o kterých každý ví, bude v bezpečí. Finále na terase – navzdory tomu, že o svobodné vůli se už ve filmu jednou rozhodovalo, odhalení pravdy se pak nepodařilo soustředit do výrazné pointy a děj jako by se na chvíli zastavil a váhal, k jakému konci se má přiklonit – je působivě temné, má padnout rozhodnutí o svobodné vůli člověka, padne výstřel, je rozhodnuto – a přichází nejsilnější déja vu z celého filmu a přinejmenším jedno z jeho nejslabších míst. Vše končí epilogem, v němž hlavní hrdina vykládá, jak to všechno dobře dopadlo, a kamera zvolna rozšiřuje záběr na idylickou krajinu – Blade Runner se vrátil. Jestlipak Spielberg vydrží dost dlouho na živu, aby po letech přišel s „původním režisérovým sestřihem“, v němž epilog odstraní, a řekl, že ten závěr přidali ve studiu k již hotovému filmu bez jeho vědomí?

       Myslíte, že postmoderní intelektuálové budou na Minority Report pět chválu právě proto, jak bohatě cituje jiné filmy, jak se citacemi ukotvuje v kontextu současné filmové sci-fi a jak bohatými odkazy na předchozí filmová zpracování předloh P. K. Dicka (kromě výše zmíněných ještě aspoň komická scéna s honbou za poskakujícíma očima – která doprostřed vší té akce a napětí sedne jako pěst na oko – vypadá jako odkaz na zásobu očí v dílně výrobce replikantů z Blade Runnera) spojuje Dickův námět s tématem odezvy jeho díla ve společnosti?

       

       Mějte se krásně.