Všechna práva © Interkom 1984 - 2003

        

       „Ric pic čamrda, každej si rád za…“

        

Con v Chotěboři je vždycky velká událost, která se vyznačuje především hromadným úprkem domorodého obyvatelstva do přilehlých velehor a proudícími davy fanů mířícími opačným směrem. Dalším z charakteristických znaků conů pořádaných SFK Avalon v čele s Vaškem Pravdou je to, že pokud byste chtěli stihnout opravdu všechny body programu, které vás zajímají, museli byste se přinejmenším rozčtvrtit (což samo o sobě není až takový problém, ale opětovné spojení oněch čtyř částí v jeden celek se stále nějak nedaří). A právě to bylo kromě jiného jedním z důvodů pořádání Speciálu aneb toho nejlepšího z Euroconu – zopakovat úspěšné programy, na které vám na Euroconu nezbyl čas.

       Nakolik jsou malí bohové nakloněni českým scifistům se ukázalo už v pátek (27.12) ráno, kdy se veškeré silnice, které někdy zaslechly něco o Vysočině, pokryly náledím. To asi abychom se po cestě nenudili. Nehledě na to, že oněm vysočiny znalým silnicím někdo důmyslně zamlčel existenci něčeho, čemu se v civilizovaných krajích říká „ukazatel“. Ale ve chvíli, kdy jsme předjeli nejprve traktor a posléze dokonce koňský potah, bylo posádce našeho vozu (složené ze západní části SFK Oni – Ellie Velinská, Misery-Joulinka, Adéla Červenková a má maličkost) jasné, že míříme správným směrem.

       V malebné vesničce na Vysočině se nakonec ve vánočním termínu sjelo 180 fanů, pro které bylo připraveno 50 pořadů ve třech liniích a tradiční video. Ovšem každý, kdo stihl více než 5 bodů programu, má můj obdiv.

       Středobodem celého conu byl bar. Na tom by nebylo celkem nic zvláštního. Ovšem vzhledem k mizivé účasti jistých tvorů vyznačujících se především šupinami, ostnatými ocasy a vyhynutím, kteří obvykle tyto prostory okupují, se jednalo o naprostý chotěbořský unikát – bar, ve kterém jste téměř vždy našli volné místo.

       Pátek se nesl ve znamení zeměplošského divadla, hudby ve scifi a Silverova splatter-hororového pásma (které ovšem vyvrcholilo až v sobotu v noci splatter-hororem live v podobě samotného Silvera). Na besedě o zákulisí vzniku představení Muži ve zbrani a Stráže! Stráže! oba hlavní diskutující (Richard Klíčník-režie a Robert Rameš-zvuk) názorně předvedli, že je možné úspěsně vést pořad v podnapilém stavu, a dokonce během něj tento stav ještě prohloubit. Přesto (a nebo možná právě proto) se jednalo o velice zajímavý program, nad kterým srdce každého fanouška Kastelánových Kalných vod fandomu muselo zaplesat. Kromě drbů o zúčastněných se nám ovšem dostalo i hrubého nastínění pečlivého způsobu obsazování herců („To je von! Ten musí hrát Karotku!“), výborných vztahů mezi nimi („Jestli v tom bude hrát Gotfrid, tak já v tom nehraju!“), náročného procesu výroby a shánění rekvizit („Kterak Adélka Červenková do nádrže na Lukách pro labutí pero skákala“) i úspěchu režijních postupů, které při inscenování Richard s Hankou Musilovou používali („Představte si být učitel a mít ve třídě Petříka, Čermákovou a Becka. To aby se člověk šel rovnou oběsit.“). Debata se postupně přesunula do baru, odkud se pak Roman „Stannik“ Skřepek vydal do zrcadlového sálu pustit první díl Sexenprise. Přibližně v tuto dobu (tedy kolem jedenácté večerní) také z prostor conu zmizeli starwarsáci, kteří měli kdesi své vlastní ubytování i párty a vůbec se ostatních fanů poměrně stranili. Obsluhu baru jsme obšťastňovali asi do druhé ranní, kdy nás napadlo, že bychom mohli svou návštěvou potěšit ještě Melkorovu čajovnu. Tam jsme si několikrát vyslechli větu: „Mě už to fakt nebaví!“. Mě by taky nebavilo, kdyby mi asi třikrát popadala veškerá nesená keramika z rukou na zem. Začali jsme se obávat, aby podobně nedopadlo i donesení objednané vody s příměsí aromatických látek, díkybohu ale zůstalo při větě „Tak tady máte to maté.“ Pak už následoval jen spořádaný přesun do hotelu U zámku, kde jsme byli ubytovaní, menší párty na pokoji, domluva se Stannikem, že za mě vezme ranní přednášku, a kolem šesté už jsme jako hodní neofani spinkali víceméně každý ve své postýlce.

       Na sobotní brzce odpolední hodiny bylo naplánováno několik velmi zajímavých pořadů (Ondrej Herec hovořil o Lemovi a virtuální realitě a snu o hrdinovi, Ondřej Neff četl svou novou povídku a společně s dalšími spisovateli Vrbenskou, Semerádem a dalšími besedovali …), které se křížily s jinými zajímavými pořady (Temná strana fandomu Jana Vaňka jr. nebo Hubble jako zamlada Pavla Kotena), mezi kterými by se jen těžko rozhodovalo, což jsem vyřešila spaním do tří odpoledne. V temné předtuše už jsem si ale nenechala ujít vyhlášení Koniáše za rok 2001. Mé temné předtuchy se obvykle plní, jak se ostatně jistě brzy dozvíte v některém z příštích IK. Ale co, aspoň se člověk (a Vaněk) pobavil tím, jaké byl ještě před dvěma roky nezkušené mládě. Trvanlivější část SFK Oni, povzbuzena nečekaně vtipným pořadem, se vydala na projekci bonusů z DVD Pána prstenů, kde ovšem nevydrželi dlouho – i mladí a zdraví lidé potřebují aspoň občas dýchat. Natolik trvanlivý a odvážný, aby se vydal na přednášku páně Klíčníka o ďáblovi a Faustovi ve SF i jinde, nebyl z nás nikdo. Raději jsme se v baru připravovali na noční promítání Sexenprise II: Klauni útočí a to především poctivým pitným režimem. Hitem sobotního večera (a vůbec celého conu) byl Fernet Citrus a Richardův veltlín. Jenom Silver s hrstkou oddaných diletantsky požívali bílý rum a becherovku, což se jim nakonec také vymstilo.

       Jako bonus byly divákům Sexenprise promítnuty krátký filmeček se šavlozubou veverkou Scratchem z Ice Age a maňáskový videoklip Mana mana, který zaujal již mírně povolné členy SFK Oni a R. Klíčníka natolik, že jej při opětovném promítání sehráli live. Zvláště v případě Richarda v roli hlavního „maňáska“ šlo o téměř uměleckou produkci, která nepochybně bude muset být zopakována i na nějakém budoucím conu.

       Takové poskakování samozřejmě člověka unaví a tak jsme se přesunuli zpět do baru doplnit energii trochou toho teplého přisprostlého pečiva se žampiony a především tekutiny. Po chvíli se připojil i Gror, který se vrátil ze své přednášky o Isaaku Asimovi. Zábava se rozjela na plné obrátky, došlo i na nejhorší – Richard vyndal housle (ale díkybohu se jeho již trochu nejisté prsty zmohly víceméně jen na to Mana mana), což bylo poslední kapkou i pro ty nejzarytější abstinenty. Pili všichni, včetně organizátorů i nezletilých neofanů, kterým na jiných conech alkohol odpírali již zmínění zde nepřítomní veleještěři. „Nejlépe“ toho využila také již zmíněná Adélka Červenková (Važuzel z Mužů ve zbrani), díky které se k našemu stolu postupně přesunula většina osazenstva baru a která fungovala po zbytek noci jako atrakce pro starší, zkušenější, méně opilé a nesmírně škodolibé fany. Její hledání třetího konce tkaničky a hlášení toho, jak „to ten racionální člověk ve mně vidí a trpí“, ve chvíli, kdy už asi půl hodiny ležela pod stolem, i komentář Filipa Gotfrida „Víš, Adélo, to, co se pokoušíš vyplivnout, je tvůj jazyk...“ se nesmazatelně zaryly do paměti přítomných fanů a jistě na ně ještě dlouho (k velké radosti Adélky) budeme vzpomínat. Ale každá legrace jednou končí a tak jsme přibližně kolem čtvrté ranní začali řešit přesun do hotelu. Přítomní automobilisté odmítli převážet někoho s tak vysokým rizikovým faktorem potřísnění potahů a nám tedy nezbylo než Adélu obléct a společnými silami odprovodit. Vzpomínáte na to náledí, o kterém jsem psala na začátku? Tak to ještě pořád nerozmrzlo. Přidejte pět fanů, kteří měli jisté problémy s udržením rovnováhy i na suchém povrchu podlahových krytin KD Junior (konkrétně Gror, Filip Gotfrid, Bí, Adam Šnobl a já), déšť, který se rozpoutal, jakmile jsme vylezli ven, mírný rozjezd z náměstí, sešup dolů k zámku a tam zase stoupání po mnoha schodech vzhůru. Plus úžasný nápad zjišťovat, jestli dokážeme chodit po sněhu jako Legolas. Inu, srandy kopec. Konečně, myslím, že právě to by po oné sobotní noci bylo vhodné pojmenování pro vyvýšeninu, na které hotel U zámku stojí. Následovala už jenom menší pokojová párty o účasti cca 15 fanů různých stranických příslušností, konzumace vánočního pečiva od maminky Bí a jiných více či méně nebezpečných pochutin a někdy kolem sedmé konečně i spánek.

       Druhý den už jsme zvládli jen doploužit se k Junioru, dát si nějaký ten vyprošťovák, vysmát se Silverovi, kterého nakonec na ubikaci odnášeli, a pak už jsme se vydali každý svou cestou. Někdo zpět do matičky Prahy, jiní směr Rusko, Oni a Silver shodně směr Svitavy (Silver pokračoval do Březové, my do Skelných Pohledů) za účelem dalšího veselení u příležitosti konce roku.

       Avalcon Speciál '02 byl zvláštní con – na přednášky se moc nechodilo, výskyt dinosaurů asi jako na začátku třetihor, ale o to víc docházelo k pronikání jednotlivých fanovských frakcí a navazování přátelských vztahů, což je koneckonců asi hlavním „posláním“ conů vůbec. Už jenom proto hodnotím Speciál pomyslnými 100 procenty v kategorii „komorní pohodové setkání“ a chválím SFK Avalon za hezky splácané vánoce (zkuste si přeházet písmenka v názvu Avalcon Speciál).

        

       „…každej si rád zabruslí, z Václaváku do Nuslí“ – lidová slovesnost

        

P.S.: Ellie Velinská zpracovala chotěbořský povánoční víkend jako výbornou divadelní hru, kterou vás možná jednou, až budou drby v ní obsažené promlčené, obšťastníme.