Všechna práva © Interkom 1984 - 2003

       Ahoj, Zdeňku,

       má lenost se prohlubuje, a tak jsem nejen nerozšířil Porotce 2, ale ani nesestavil dlouho očekávanou Hromadu. Jen jsem si vzpomněl, že mám v počítači stručnou protoreportáž z Literárního víkendu – připomněls mi ji Hvězdným bulvárem v Interkomu, ale abych ji doplnil o komentář ke Tvému bludu, že kdyby Jana Šturmová četla pozorněji Interkom, kde vyšlo číslo mého mobilu, moc by jí to nepomohlo, neboť víkend pořádal Slávek.

       Důležitější by možná bývalo bylo, kdybych si neodpustil poznámku ke Tvé reportáži z Miniconu, ve které obšírně vychvaluješ přednášku docenta Smetáčka, jež by si podle mého soudu zasloužila spíše komentář podobný tomu, kterýs věnoval Žambochovi, ba dokonce plýtváš místem na výpady proti mně a plácáš polyhistora přes polyglota tam, kde chudák docent Smetáček ilustroval svou tezi vlastní neznalostí pojmu univerzální vzdělanec (jak polyglot tak polyhistor jsem například já – a Vy dva patrně také, i při těch Vašich potížích s cizími slovy v češtině), a přitom si klidně zavtipkuješ o Darionovi „těžko ale říci, zda z toho měl radost“, přestože radostí přímo zářil – zřejměs nejen zatajil čtenářům, ale i sám zapomněl, jak Michael vytruboval do světa Darionovu sázku s Ivanou, podle níž ten horší z nich vyhraje láhev jakéhosi chlastu (už si vzpomínáš, jak Michael nemohl pochopit, že sázku nevyhraje ten lepší?).

       Předchozím velesouvětím jsem se dotkl další záležitosti, kterou pro Interkom nezpracuji, ač by to mohlo býti záhodno: totiž toho, že celá kritika Františky Velinské na hlavu Richarda Klíčníka by se dala shrnout do prostého konstatování, že v Richardových představách je vznešený jazyk tvořen dlouhými spletitými větami s trochou archaismů, jenže sám Richard je příliš mladý, mnohostranně aktivní, rychlý a zběsilý, než aby v takových větách skutečně myslel, a tak, když se nutí do jazyka sobě nepřirozeného, plodí výlevy podobně směšné jako proslovy pana Jody v nových epizodách Hvězdných válek. Podrobným rozborem by se dalo ukázat, že většina kritizovaných perel je aspoň formálně správná, jen poněkud šroubovaná a kostrbatá. Konec konců, kritička sama dospívá většinou ku správným závěrům, jenom se občas ubírá zbytečně dlouho cestou a často umanutě trvá na odsouzení drobné nepřesnosti či stylistické neobratnosti jako hrubé chyby. Asi nejvážnějšího omylu se dopustila s „city k postavě objektu svého sledování a zbožňování“ – Richard netvrdí, že doktorčin učedník „zbožňuje postavu objektu“ svého sledování, nýbrž že něco cítí (Richard neříká výslovně co) k postavě objektu (sledování a zbožňování – obé, jak my starci, uvyklí spletitější větné stavbě, narozdíl od mladé generace chápeme, se váže k objektu). Kritička pak zcela správně usuzuje, že s tou postavou se Richard dopustil typického freudovského přeřeknutí, leč sama pak v duchu velkého Sigmunda přehlíží všechny stránky Richardovy osobnosti kromě té jedné a vidí v tom známku Richardova zbytnělého zájmu o tělesnost, ačkoliv v tomto případě náhodou jde o nemoc z povolání principála Klíčníkovy kočovné divadelní společnosti. Richard si zkrátka zvykl myslet spíše než na Karotku na postavu Karotky – postavu dramatickou, persona dramatis, nikoliv postavu jako tělesné křivky –, a pak už stěží dokáže na postavy literárního díla myslet prostě jen jako na lidi, neustále v nich vidí postavy, role jež bude třeba obsadit a zrežírovat, takže už mluví nejen o postavě doktorky a postavě jejího učedníka místo o doktorce a učedníkovi (což by snad mohlo být i Františce Velinské vcelku přirozené), nýbrž i o postavě objektu učedníkova zbožňování místo o objektu samém; nakonec u vědomí Richardovy divadelní deformace shledáme, že ona podivná věta je v podstatě formálně správná, a jest se nám dokonce spíše diviti, že Richard ji dokázal začít slovy „Vypravěč první“ namísto „Postava vypravěče prvního“.

       Mimochodem, tvar „kritizujU“ už vážně ti šílenci z Ústavu pro jazyk český zavedli, nebo's jej Františce Velinské neotloukl o hlavu jen proto, že za prvé jsi okouzlen její postavou a za druhé korektury Interkomu stejně nikdo pořádně nedělá?

P. S. Kdyby to přece jen někoho zajímalo, myslím, že jsem se JVjr. nezmínil o tom, že časupodobný není novotvar, jak naznačuje, tuším, Roman Paulík v recenzi na Baxterovu knihu, nýbrž běžně užívaný a dokonale vžitý (byť mluvnicky chybný) fyzikální termín. Správný překlad anglického time-like by měl znít časovitý, jenže ten nikdo nepoužívá, a tak asi nemám šanci, že bych s ním někdy prorazil (zvlášť když fyzikální práce nepublikuji, že). Konec konců, když se dnes třeba i v beletrii, kde by teoreticky mělo na umělecké a jazykové stránce překladatelům, redaktorům, vydavatelům a čtenářům záležet více než v odborné literatuře, objeví něco jako „pear-like object“, tedy hruškovitý předmět, setkáme se v překladu nejčastěji s „hrušce podobným objektem“, v lepším případě s „předmětem podobným hrušce“.

       Nu, vlastně byste Ty i Junior mohli, jakožto matfyzáci, ten pojem znát a vědět, že časovitý je časoprostorový interval mezi dvěma událostmi, jestliže existuje inerciální vztažná soustava, ve které ony události leží ve stejném bodu prostoru, naopak tedy neexistuje inerciální soustava, ve které by ony události byly současné, jejich pořadí v čase je ve všech inerciálních vztažných soustavách stejné, může mezi nimi být příčinná souvislost, může jimi vést stejná světočára, jedna z nich leží v budoucnosti druhé; zkrátka a dobře že časovité (časupodobné) nekonečno je relativistickým zobecněním věčnosti.