Interkom: Brazil

Kultovní film. Stačila by tato dvě slova, protože pouštět se do hodnocení kultů je čiré bláznovství. Stejné bláznovství jako pokoušet se v americké produkci natočit ponurý, černým humorem a absurditou prosáklý film o totalitním a byrokratickém světě. Terry Gilliam dokázal, že je bláznivý snílek už když účinkoval v Monty Pythonech, stejně jako svými pozdějšími díly jako byli Lupiči času, Král rybář nebo Dvanáct opic. Při tvorbě Brazilu mu za zády stál sám Orwell s Kafkou a tak vznikl jeho nejlepší film, podle vyhraněného názoru Harlana Ellisona „největší SF film všech dob a jeden z deseti nejlepších filmů vůbec“. Díky devátému ročníku „Projektu 100“, představujícím vždy po deseti ze sta nejvýznamnějších snímků v dějinách kinematografie, jsme se konečně dočkali i u nás a je podivuhodné, že Brazil má v naší zemi osmnáct let opožděnou premiéru na svém originálním nosiči – jako film – aniž by nám ho před tím přinesla některá z televizí (s výjimkou tehdy přece jen méně rozšířené kabelové HBO) či videodistribucí. I v Americe si diváci museli na svoji premiéru počkat skoro rok a i pak byl uveden lehce zkrácený a s minimální podporou ze strany Universalu, zatímco 20th Century Fox, která měla na starost distribuci mimo Spojené státy, úspěšně film uváděla hned po jeho dokončení a v původní délce. Brazil je prostřední částí volné trilogie, tvořené ještě Lupiči času a ukončené legendárně neúspěšným Baronem Prášilem. Tento triptych zobrazuje vztah reality a fantazie z pohledu dítěte, muže a starce.

Snílek Sam Lowry se snaží ukrýt před ambicemi své vlivné matky jako řadový úředník archívu ministerstva informací. Náhodné setkání s Jill, dívkou, kterou vídá ve svých snech, a která byla v reálném světě svědkem chyby „neomylné“ zatýkací mašinérie, změní celý jeho život. Vybočení z řady znamená v tomto státě spuštění destruktivních mechanismů.

Hlavní hrdina je tradičně součástí antiutopického aparátu, tentokrát však není konfrontován se skutečným odbojem proti systému, ani nijak neodhaluje principy jeho pokřiveného fungování. On ví jak systém funguje a pokusí se jen ho trochu využít, čistě pro dosažení svého osobního štěstí. Jeho následná ochrana vysněné dívky před ministerstvem je pak zcela anarchistická a kontraproduktivní.

Celé vyprávění je prokládáno snovými sekvencemi, do jejichž narůstající temnoty se symbolicky promítá reálné postavení hlavních postav. Reálný svět je odlidštěný, anonymní budovy, šediví úředníci, byrokratické postupy znemožňující jakékoli normální činnosti, zdevastovaná krajina zakrytá optimistickými billboardy. Silné působivosti napomáhá originální výtvarná stylizace, budovy připomínají slavnou Metropolis, počítače jsou svébytným křížencem starého psacího stroje a televizní obrazovky, vůbec technika, včetně dopravních prostředků, svým futuristicko-anachronickým vzhledem přispívá k absurdnímu a přitom povědomému vnímání tohoto světa. Celé scény jsou komponovány jako vizuální symboly, dojde i na svéráznou citaci Křižníku Potěmkin.

V protikladu jsou zde civilnější pasáže z normálního života v nenormální zemi, které stojí na výborných hereckých výkonech všech hlavních představitelů, zvláště Jonathana Pryce a Kim Greistové. Nadstandardní obsazení mají i mnohé vedlejší postavy, uveďme Roberta De Nira nebo Boba Hoskinse. Proti svému typu obsazený Michael Palin podává opravdu mrazivý výkon. Prakticky každá minuta filmu je navíc prošpikována černým a absurdním humorem, groteskní prvky děj překvapivě zlidšťují a činí opravdovějším. Michael Kamen vytvořil pro film temnou a znepokojivou hudbu, závěrečná verze latinskoamerické písně, podle které se film jmenuje, je hymnem šílenství. I když úvodní titulek zní: „20:49, někde ve 20. století“ zůstává jeho poselství stále živé. Svět se vymyká kontrole a my sami jsme funkční součástky tohoto defektně, ale efektivně pracujícího systému. A to, že hlavní náplní činnosti ministerstva informací je boj proti terorismu, dodává filmu další aktuální význam.