Všechna práva © Interkom 1984 - 2003

Když jsme poprvé slyšeli, že Hadivadlo bude dávat kus podle předlohy Douglase Adamse Stopařův průvodce po Galaxii (a Restaurant na konci vesmíru), byli jsme velmi potěšeni. Konečně v češtině uslyšíme to, na co marně čekáme už dlouhá léta. Pak jsem však při bližším průzkumu v Hadivadle zjistil, že představení bylo pozastaveno kvůli problémům s autorskými právy. Nakonec jsme se přece dočkali a v pátek 31. 1. 2003 jsme v hojném počtu v sedm večer stepovali před Kabinetem múz. Lístek za stovku bez čísla sedadla napovídal, že kdo dřív přijde, ten líp sedí a hlášky od uvaděčky o vyprodání obnovené premiéry spolu s docela malým hloučkem diváků u šatny dávaly tušit, že hlediště nebude z největších. A opravdu; jeviště bylo nejméně dvakrát větší, celé černé, jen na něm stály dva dvoukřídlé, asi dva metry vysoké a čtyři metry široké paravány s jemnou síťovinou coby výplní a řídkým mřížováním z tenkých gumiček. Ten popis je tak podrobný proto, že tyto dva paravány simulovaly veškeré prostředí hry – loď Srdce ze zlata, Restaurant, reklamní černou loď nebo planetu Markétu.

       Zdá se vám, že planeta Markéta ve Stopařově průvodci není? Máte pravdu, tady nastupují evidentně nedořešená autorská práva. Magrathea je Markéta, Arthur Dent je Péťa z Prostějova, Ford je Gerhard, Zafod Bíblbrox zase Dragan Mitar, Trillian Boženka. Naštěstí Marvin a palubní počítač Eddie zůstali. Herci však očividně nastudovali kus s původními jmény a občas se zapomínali a tak zazníval třeba Ford nebo Magrathea. Poměrně rozsáhlý a velmi ukecaný román – či vlastně dva – se zde pokusili narvat do slabých 90 minut a dopadlo to všelijak. Občas vtipně přeskočili děj nebo i převrátili časovou posloupnost, ale to nevadilo, protože při časových skocích a s náladovým počítačem Eddiem u řízení lodi se mohli octnout prakticky kdekoliv. Bohužel museli vynechat spoustu nosných vtipných situací a především se jim absolutně nepovedl závěr – hra končí naskočením do nenaprogramovaného teleportu černé lodi a je tak zrušena golgafrinčamská loď Archa B a především odhalení Základní otázky Života, Vesmíru a vůbec, což vadí tím víc, že během hry se o její získání snaží myši. Hra tak přišla o pointu.

       Výkony herců byly rozporné, ale netkví to ani tak v nich samotných, jako možná spíš v režijním vedení a hlavně v přepracování děje a upravení některých typů postav. Arthur-Péťa byl vnějškově přesný v pyžamu, pantoflích a obnošeném županu, ale působil málo zmateně a bezradně, málo přesvědčivě ve své panice. Ford-Gerhard ozvláštňoval svou řeč silným brněnským přízvukem a slovy z hantecu, ale jinak byl suverénní i tam, kde si evidentně pletl text. Zafod-Dragan byl ztvárněn dvěma herci, spojenými gumovou hadicí, která vedla prvnímu z rozkroku a ústila druhému na hlavě. Tentokrát nebyla druhá hlava blbější než první (i když by měla mít v hlavě nachcáno), oba měli podobně rozsáhlé party, střídali se během dialogů a docela jim to ladilo. Ten první s rozkrokem byl navíc typově velmi podobný anglickému herci, který hrál Zafoda v televizním seriálu BBC ze 70.let. Trillian-Boženka bylo velmi pěkná dívka, ale její stříbrnou celotělní kombinézu (všichni kromě Arthura-Péti ji měli) nádavkem vycpali v oblasti poprsí, takže vypadala jak Pamela Anderson – ostatně mám pocit, že stejně pomohli i ostatním ženám ve hře. Pokud ne, omlouvám se jim. Boženčiny občasné scény zuřivého oblizování (líbáním se to nedá nazvat ani přibližně) s prvním Zafodem-Draganem působily nikoliv komicky, ale uhozeně. Jinak však zvládla svou roli dobře a měla nádherně zbarvený hlas. Skvělá byla herečka v roli Marvina. Její depresivní výraz zakolísal do úsměvu během hry jen dvakrát a tón jejích sarkastických průpovídek na adresu lidí, vesmíru a života vůbec přesně odpovídal mé představě robota s OLO. Její závěrečná písnička s kytarou byla jednou z mála dobrých dodatečných scén. Jednoznačnou jedničkou však byla dívka, která představovala palubní počítač. U té jediné jsem si dal práci a zjistil si jméno – Ela Lehotská. Její Eddie se žárovičkami na kloboučku byl neodolatelný a nejlepší scénu celé hry s alternativní Eddieho osobností sehrála s takovým gustem a mimikou, že jsem málem spadl ze židle smíchy. V menších rolích se vystřídalo pár dalších herců, z nichž nejlépe si vedl ten, který hrál mimo jiné Vogona Jelce a později konferenciéra Maxe (zde pod jiným jménem). Další předvedl poněkud nevyrovnaný výkon v roli elektronického Průvodce, kterou odehrál se starou televizí, naraženou na ramenou a zaskvěl se v roličce Vládce vesmíru, kde vystřihl dobráckého stoického agnostika, absolutně povzneseného nad cokoliv. Docela povedená byla scéna s myšmi Fanoušem a Béďou (herečky „Marvin“ a „Eddie“), jejich plynové masky vhodně podkreslovaly nebezpečí, které hrozilo Arthurovu mozku. Výbornou momentku předvedl herec v roli Dveří, které tady nemluvily, ale pouze generovaly šťastný výraz – jako z učebnice maniakální psychózy. Nezvládnutá byla ale úvodní scéna v hospodě. Potácející se opilci nebyli špatní, ale barman vypadal jako zamrzlý tučňák a stejně ledově reagoval na sdělení o konci světa, kterému uvěřil – a přitom to byl stejný člověk, co sehrál skvělé Dveře.

       Na tomhle příkladu se dá velmi dobře odhadnout, že za některým slabšími místy hry není ani tak talent jednotlivců, jako spíš režijní pojetí. Ale nemůžu za to vinit jenom režii, problémem obnovené premiéry byla nezažitá nová jména a pár z toho plynoucích přebreptů, které se ztratí po několika reprízách. Možná by stálo za úvahu přidat deset patnáct minut na konec – scénu se ztroskotáním Archy B a odhalení totožnosti prehistorické Země a hlavně Základní Otázky, aby tak hra dostala větší smysl. Pokud na toto představení budou chodit lidé, kteří četli románovou předlohu, jistě to uvítají. Je ovšem jasné, že by přibyly další dílčí role, které by asi byly nad síly početně omezeného kolektivu a vzhledem k obsáhlosti textů je skoro nemožné natlačit do paměti další přehršle slov a vtipů. Hadivadlo se pustilo do velmi náročného úkolu – uspokojit fanoušky knihy Stopařův průvodce po Galaxii a vůbec fanoušky scifi je v podstatě nemožné. Musíme jim poděkovat za ojedinělý zážitek a za odvahu. A pro nás fany je to příležitost představit si, jak by mohl dopadnout film, který se chystá už pár let podle stejné předlohy v Hollywoodu pod pravděpodobným režijním vedenim Mikea Myerse a jehož scénář musí projít podobně drastickými škrty.