Všechna práva © Interkom 1984 - 2003

Prožil jsem neobyčejně zajímavý večer. Povečeřel jsem totiž s několika svými značně „pokročilými“ přáteli v Národně socialistickém klubu. Jídlo bylo prvotřídní: bažant nadívaný lanýži byl prostě jedna báseň; a když prohlásím, že Chateau Laffite ročník 49 stálo za ty peníze, které za ně chtěli, nevím, co pochvalnějšího bych o něm ještě mohl říct.

       Po večeři a po doutnících (musím uznat, že v Národně socialistickém klubu opravdu umějí kvalitní doutníky skladovat) jsme vedli velice poučný hovor o blížící se rovnosti mezi lidmi a o znárodnění kapitálu.

       Sám jsem nebyl s to se debaty příliš účastnit, protože již jako hocha mne krutý osud uvrhl do postavení, kvůli němuž jsem musel věnovat všechny síly k vlastní obživě. Nikdy jsem se proto netěšil dostatku času a příležitostí, abych tyto otázky mohl studovat.

       Naslouchal jsem však velmi pozorně výkladům svých přátel o tom, kterak svět po všechny ty tisícovky staletí předtím, než na něj přišli oni, fungoval zcela špatně – a jak jej v několika málo následujících rocích nebo tak nějak hodlají napravit.

       Jejich vůdčí zásadou byla rovnost mezi lidmi – naprostá rovnost ve všech ohledech, rovnost v majetku, rovnost v postavení a vlivu, rovnost v povinnostech, rovnost, jejímž výsledkem bude též rovnost ve štěstí a spokojenosti.

       Svět patří všem stejným dílem a musí být spravedlivě rozdělen. Práce, kterou každý vykoná, je vlastnictvím ne snad jej samého, ale Státu, který jej živí a šatí, a musí být vykonávána nikoli k jeho vlastnímu povýšení, ale k obohacení rasy.

       Osobní vlastnictví – ty sociální okovy, jimiž hrstka spoutává masu, ta lupičská pistole, s níž nepočetná skupinka pobertů okrádá celou společnost o ovoce jejího usilování – musí být odňato rukám, které je tak dlouho držely.

       Sociální odlišnosti – hráze, které prozatím zadržují a rozmělňují dmoucí se příval lidstva – musejí být jednou provždy smeteny. Lidské plémě musí vyrazit vpřed za svým osudem (ať už bude jakýkoli) nikoli jako teď, co neuspořádaná, rvoucí se tlupa, jejíž každý člen jedná jen sám pro sebe a která se pohybuje na nerovném terénu rodových a majetkových rozdílů (měkký trávníček je vyhrazen pro nohy zhýčkaných a kruté kameny pro nohy těch zavržených), ale jako uspořádané vojsko, jež kráčí bok po boku po ploché pláni rovnosti a spravedlnosti.

       Veliká náruč Matky Země by měla živit všechny své děti, ať ty, či ony; žádné z nich by nemělo hladovět a žádné by nemělo mít příliš. Silný by se neměl zmocnit většího dílu než slabý; chytrý by si neměl vychytračit víc než prosťáček. Země patří člověku a její štědré dary též; a měly by být rozděleny mezi celé lidstvo rovným dílem. Všichni lidé si jsou rovni dle zákonů Přírody a je tedy třeba způsobit, aby si byli rovni i podle zákonů lidských.

       S nerovností přichází bída, zločin, hřích, sobectví, nadutost, pokrytectví. Ve světě, kde si všichni lidé budou rovni, nebude žádného svádění ke zlu, a tak se sama prosadí naše přirozená šlechetnost.

       Kde si všichni lidé budou rovni, stane se ze světa Ráj – ovšem osvobozený od ponižujícího despotismu Boha.

       Pozvedli jsme sklenky a připili jsme na ROVNOST, svatou ROVNOST; a pak jsme přivolali číšníka a poručili jsme si zelenou šartrézku a další doutníky.

       Domů jsem se vrátil velmi zamyšlen. Dlouho jsem se neuložil ke spánku; ležel jsem a bděl; přemítal jsem o vizi nového světa, která mi byla předestřena.

       Jak výtečným by se stal život, jen kdyby byly uskutečněny plány mých socialistických přátel. Už by nebylo žádné soupeření a zápasení jednoho se druhým, žádná žárlivost, žádná zklamání, žádný strach z chudoby! Stát by se o nás o všechny staral od chvíle zrození po okamžik smrti, poskytoval by nám vše, co potřebujeme, od kolébky po rakev, a to včetně, a my bychom na to ani nemuseli myslet. Už by nebyla žádná otročina (podle našich výpočtů by Stát vyžadoval od každého dospělého občana nejvýše tři hodiny práce denně a nikomu by nebylo povoleno odvést jí více – ani JÁ bych jí nesměl odvést více!), žádní nuzáci k politování, žádní boháči k závidění, nikdo, kdo by k nám vzhlížel zdola, a nikdo, kdo by na nás shlížel shora (což je ostatně dost nepříjemná představa); všecek náš život by byl naplánován a zařízen a my bychom nemuseli myslet na nic, leč na slavný (ať už jakýkoli) Osud Lidstva!

       A pak se myšlenky vytratily, rozptýlily se v chaosu – a já usnul.

       

Když jsem se probudil, zjistil jsem, že ležím pod skleněnou vitrínou ve vysoké, ne zrovna veselost vzbuzující místnosti. Nad hlavou jsem měl štítek; otočil jsem se a přečetl jsem si jej. Stálo tam tohle:

       

       

       Tento muž byl nalezen spící v Londýně, po velké společenské revoluci v roce 1899. Podle výpovědi domovnice se zdá, že v té době, kdy byl objeven, už spal přes deset let (zapomněla mu zavolat). Z vědeckých důvodů bylo rozhodnuto jej nebudit a jen čekat, jak dlouho ještě bude spát, a tak byl tedy 11. února 1900 odvezen a uložen v Muzeu kuriozit.

       

       

       Inteligentně vyhlížející starší pán, který ve vedlejší vitríně urovnával nějaké vycpané ještěry, ke mně popošel a sundal ze mě kryt.

       „Copak se stalo?“ zeptal se. „Něco vás vyrušilo?“

       „Ne,“ řekl jsem. „Vždycky se budím takhle, když prostě mám pocit, že jsem už spal dost. Které století máme?“

       „Máme dvacáté deváté století,“ odtušil. „Spal jste přesně jeden tisíc let.“

       „Hm?! No každopádně mi to udělalo dobře,“ usoudil jsem a slezl ze stolu. „Není nic lepšího než pořádně se prospat.“

       „Počítám, že chcete dělat to, co obyčejně,“ řekl mi starší pán, zatímco jsem si oblékal šaty, které ležely ve vitríně nedle mne. „Že budete chtít, abych s vámi chodil po městě a vysvětloval, co se všechno změnilo, načež vy budete klást otázky a mít hloupé poznámky, že?“

       „Ano,“ odpověděl jsem, „myslím, že právě tak bychom měli postupovat.“

       „Já si to myslím také,“ zaševelil. „Tak pojďte, ať to máme za sebou.“ A vedl mě ven z místnosti.

       „Takže už je všechno v pořádku?“ zeptal jsem se na schodišti.

       „Co je v pořádku?“ nechápal.

       „Jak to, co? Přece svět,“ vysvětlil jsem mu. „Právě před tím, než jsem šel spát, se několik mých přátel chystalo jej rozebrat na kousky a sestavit znovu, jenže správně. Je to dnes už dokončené? Jsou si teď všichni rovni, zmizely už hřích a smutek a takové ty věci?“

       „Ano, jistě,“ kývl můj průvodce, „sám uvidíte, že už je všechno v pořádku. Zatímco jste spal, důkladně jsme se činili. Odvážím se říct, že na Zemi je vše téměř dokonalé. Nikomu se nepovoluje dělat cokoli špatného nebo hloupého; a co se rovnosti týče, tu jsme zmákli opravdu dobře.“

       (Napadlo mě, že mluví poněkud vulgárně, ale nechtělo se mi jej kárat.)

       Vyšli jsme do města. Bylo velice čisté a velice tiché. Ulice označené čísly se křižovaly v pravých úhlech a všechny vypadaly naprosto stejně. Nikde žádní koně nebo povozy; veškerý provoz obstarávala elektrická vozidla. Všichni lidé, které jsme potkávali, měli stejný tichý a vážný výraz a jeden druhému se podobali natolik, až vypadali jako příslušníci jediné rodiny. Všichni, mého průvodce nevyjímaje, byli oblečeni v šedých kalhotách a šedé blůze, která se zapínala na knoflíky ke krku a kterou v pase obepínal řemen. Všichni muži byli hladce oholeni a všichni měli černé vlasy.

       „To jsou všichni ti muži dvojčata?“ zeptal jsem se.

       „Dvojčata! Božská prostoto, ne!“ odpověděl můj průvodce. „Jak vás tak bláznivá myšlenka napadla?“

       „Jak? Všichni vypadají velice podobně,“ vysvětlil jsem, „a všichni mají černé vlasy!“

       „Aha, to je ale regulovaná barva vlasů,“ kývl můj společník. „Všichni máme černé vlasy. Pokud někdo nemá přirozeně černé vlasy, musí si je nabarvit.“

       „Proč?“ chtěl jsem vědět.

       „Proč!“ odsekl starý pán poněkud nakvašeně. „Myslel jsem si, že to chápete – přece jsou si teď všichni rovni. A kam bychom s rovností došli, kdyby se některým mužům a ženám dovolovalo pyšně si vykračovat se zlatými vlasy, zatímco jiní by si museli vystačit se zrzavou kšticí? V našich šťastných dobách si lidé musejí být nejen rovni, ale také podle toho musejí v nejvyšší možné míře vypadat. Tím, že jsme zajistili, aby všichni muži byli hladce oholeni a aby muži i ženy měli černé vlasy ostříhané na stejnou délku, jsme do jisté míry napravili omyly Přírody.“

       „A proč zrovna černá?“ zeptal jsem se.

       Řekl, že ani neví, že se o té barvě prostě rozhodlo.

       „Kdo rozhodl?“ dotazoval jsem se.

       „VĚTŠINA,“ odpověděl a pozvedl u toho klobouk a sklopil zraky jako při modlitbě.

       Šli jsme dál a potkali mnoho dalších mužů. „V tomhle městě nežijí žádné ženy?“ zeptal jsem se.

       „Ženy!“ pohoršil se můj průvodce. „Samozřejmě že ano. Potkali jsme jich už stovky!“

       „A já myslel, že poznám ženu, když ji vidím,“ poznamenal jsem. „Nějak si nemůžu vzpomenout, že bych nějakou zahlédl.“

       „Jakže, třeba tady zrovna dvě jdou,“ řekl a upozornil mě na dvojici osob nedaleko nás, osob navlečených do regulovaných šedých kalhot a blůz.

       „Jak víte, že to jsou ženy?“ vyzvídal jsem.

       „Vy jste si nevšiml těch kovových čísel, která všichni nosíme na límci?“

       „Ano; zrovna mě napadlo, jak strašlivě mnoho policistů tu máte a kam se vlastně poděli všichni ostatní!“

       „No prosím, tak sudá čísla jsou ženy a lichá zase muži.“

       „Velice jednoduché,“ utrousil jsem. „Počítám, že s trochou cviku jste s to rozeznat od sebe pohlaví téměř jen letmým pohledem, že?“

       „Ano, jistě,“ kývl. „Pokud po tom toužíte.“

       Chvilku jsme kráčeli mlčky. „Proč má každý číslo?“ zeptal jsem se pak.

       „Aby mohl být rozlišen,“ odpověděl můj společník.

       „Takže lidé nemají jména?“

       „Ne.“

       „Proč?“

       „Přece protože ve jménech bylo příliš nerovnosti! Někteří lidé se jmenovali Montmorencyové a dívali se skrz prsty na Smithe; a jiní byli Smytheové a nechtěli mít nic společného s Jonesy: abychom si ušetřili další potíže, bylo tudíž rozhodnuto zrušit všechna jména a každému přidělit číslo.“

       „A co Montmorencyové a Smytheové – neprotestovali?“

       „Ano; ale Smithové a Jonesové měli VĚTŠINU.“

       „A nedívaly se pak Jedničky a Dvojky skrz prsty na Trojky a Čtyřky a tak dále?“

       „Zpočátku ano. Ale bylo zrušeno vlastnictví, a tak čísla ztratila důležitost, samozřejmě kromě výrobních účelů a klasifikace, a teď se číslo Sto nepovažuje za něco víc než číslo Milion.“

       Když jsem se probudil, nemohl jsem se opláchnout, protože Muzeum nebylo pro nic podobného vybaveno, a začínal jsem se už cítit poněkud zpoceně a špinavě. „Můžu se někde umýt?“ otázal jsem se tedy.

       „Ne, nemáme dovoleno se mýt sami,“ odpověděl. „Musíte počkat do půl páté, pak budete umyt před svačinou.“

       „Budu umyt!“ zvolal jsem. „A kdo mě umyje?“

       „Stát.“

       Jak prohlásil, zjistili, že kdyby se lidé myli sami, nebylo by možné udržet rovnost. Někteří lidé se myjí třikrát denně, jiní na mýdlo a ručník nesáhnou, jak je rok dlouhý, takže by následkem toho vznikly dvě odlišné třídy, Čistí a Špinaví. Tím by byly oživeny všechny staré třídní předsudky. Čistí by pohrdali špinavými a špinaví by nenáviděli čisté. Stát, aby tomuto rozkolu zabránil, rozhodl provádět mytí sám, a tak nyní je každý den dvakrát umyt centrálně určenými funkcionáři; soukromé mytí je zakázáno.

       Při chůzi jsem si povšiml, že nemíjíme žádné jednotlivé domy, ale jen bloky a bloky velikých budov podobných kasárnám, všechny stejně velké a stejného tvaru. Jen občas, na rozích, byly menší budovy s nápisy Muzeum nebo Nemocnice nebo Debatní sál nebo Lázně nebo Tělocvična nebo Akademie věd nebo Průmyslová výstava nebo Škola řeči a tak dále a dále; nikde ani jediný obytný dům.

       „V tomhle městě nikdo nebydlí?“ zeptal jsem se.

       „Vy tedy pokládáte hloupé otázky; na mou čest, že prachhloupé. A kde by asi bydleli?“

       „Právě na to se snažím přijít,“ řekl jsem. „Nikde nevidím žádné obytné domy!“

       „Obytné domy nepotřebujeme,“ vysvětlil, „alespoň ne takové, jaké myslíte vy. Jsme teď socialistická společnost; žijeme vespolek v bratrství a rovnosti. Bydlíme v těchto blocích, které vidíte. Každý blok pojme tisíc občanů. Je v něm tisíc postelí – sto v každé místnosti – a úměrně tomu dostatek koupelen a šaten, jídelen a kuchyní. Každé ráno v sedm zazvoní zvonek a všichni vstanou a ustelou si. V sedm třicet odcházejí do šaten, jsou umyti a oholeni a jsou jim dobarveny vlasy. V osm se v jídelně podává snídaně. Tvoří ji půllitrová porce ovesné kaše a čtvrt litru teplého mléka na každého dospělého občana. Jsme teď přísní vegetariáni. Volební síla vegetariánů v posledním století nesmírně vzrostla, a protože jsou dokonale organizováni, už po padesát let uspěli v každých volbách. V jednu hodinu se zvonek rozezní znovu a lidé se vracejí k obědu, který se skládá z fazolí a dušené zeleniny, jen dvakrát týdně je ruláda se zavařeninou a o sobotách pudink s hrozinkami. V pět je svačina, to se podává čaj, a v deset se zhasne a všichni jdou spát. Jsme si rovni a žijeme tedy stejně – úředníci i metaři, dráteníci i lékárníci. Žijeme vespolek v bratrství a svobodě. Muži bydlí v blocích v téhle půlce města a ženy zase v té druhé.“

       „A kam dáváte manželské páry?“ zajímalo mě.

       „Žádné manželské páry přece nejsou,“ odpověděl; „manželství jsme zrušili před dvěma sty lety. Chápejte, život v manželství se příliš neshodoval s naším systémem. Zjistili jsme, že rodinný život vede k naprosto antisocialistickým sklonům. Muži si cení svých žen a dětí více než Státu. A chtějí pak pracovat spíš pro blaho úzkého kroužku milovaných než pro dobro občiny. Záleží jim víc na budoucnosti jejich dětí než na Osudu Lidstva. Pokrevní svazky a svazky vytvořené láskou rychle stmelují lidi do malých skupinek, nikoli do velkého celku. Lidé, než aby mysleli na pokrok lidské rasy, myslejí raději na vylepšení pozice svých blízkých a rodných. Než aby usilovali o větší štěstí mas, usilují o štěstí hrstky těch, které mají po ruce a které milují. Muži a ženy potají hromadí majetek a lopotí se a odpírají si, jen aby, opět potají, mohli svým drahým dát cosi navíc, dárek způsobující radost. Láska probouzí v lidském srdci zlo ctižádosti. Aby se domohli úsměvu milované ženy, aby po sobě zanechali jméno, na něž by jejich děti mohly být hrdé, pro takové věci se muži snažili pozdvihnout nad průměr, vykonat něco, kvůli čemu by k nim svět vzhlížel, ctil je a povyšoval je nad ostatní; otisknout do prašné silnice věků hlubší stopu než jiní. Základní principy Socialismu tím byly denně zastiňovány a pohrdány. Každá rodina byla revoluční bojůvkou, propagačním střediskem individualismu a osobitosti. V teple rodinných krbů se líhly zmije Přátelství a Nezávislosti, které by uštkly Stát a otrávily lidské mysli.

       Lidé se otevřeně stavěli proti doktríně rovnosti. Muž, který miloval nějakou ženu, ji považoval za lepší než všechny zbývající ženy, a ani se nesnažil svůj postoj skrývat. Milující manželky byly přesvědčeny, že jejich manželé jsou moudřejší a odvážnější a vůbec lepší než většina jiných. Matky se vysmívaly pomyšlení, že by snad jejich děti neměly být lepší než jiné děti. Děti již s mateřským mlékem sály ohavné a kacířské přesvědčení, že jejich otec a matka jsou ti nejlepší rodiče na světě.

       Ať už jsme se na to tudíž podívali z jakéhokoli úhlu, bylo jasné, že naším úhlavním nepřítelem je Rodina. Jeden muž má miloučkou ženušku a dvě dobře vychované dětičky k zulíbání; jeho soused si vzal zlou štěknu a má s ní jedenáct uřvaných vzteklých fakanů – kde je pak rovnost?

       A navíc kdekoli přežívala Rodina, tam se, třeba jen skrytě, drželi i andělé Radosti a Smutku; a ve světě, který zná radost a smutek, nemůže přežít Rovnost. Jeden muž a jedna žena stojí u postýlky a hořce pláčou. A na druhé straně, za přepážkou z latěk a sádry, se okouzlující pár drží za ruce a směje se při pohledu na hloupé dovádění buclatého děcka. Co pak chuderka Rovnost?

       Takové věci jsme nemohli připustit. Chápali jsme, že na každém kroku je naším nepřítelem Láska. S ní je rovnost nemožná. To ona, kamkoli přijde, přináší radost a bolest, spočinutí i utrpení. Bere lidem víru a ohrožuje Osud Lidstva; a tak jsme zrušili ji a všechno její dílo.

       Už nejsou sňatky a tudíž ani rodinné potíže; není žádných námluv a tudíž ani žádných ztrýzněných srdcí; není žádné milování a tudíž ani žádné smutnění; nejsou už polibky ani slzy.

       Žijeme vespolek v rovnosti a byli jsme osvobozeni od otravných radostí a bolestí.“

       „To musí být velice poklidné,“ usoudil jsem. „Ale řekněte mi jednu věc – ptám se na to čistě z vědeckého hlediska -: jak udržujete příbytek mužů a žen?“

       „Jak? To je velice prosté,“ odtušil. „Jak jste vy za vašich časů udržovali stavy koní a krav? Na jaře jsou podniknuty kroky k tomu, aby se narodilo tolik dětí, kolik Stát potřebuje, a děti pak vyrůstají pod bedlivým lékařským dohledem. Když se narodí, jsou odebrány matkám (jež by je jinak mohly začít milovat) a odvezeny do veřejných jeslí a školek a škol, kde zůstanou do čtrnácti let. Pak je Státem určení inspektoři prohlédnou a rozhodnou, k jakému povolání by měly být vychovávány, a tomu se pak také začnou učit. Ve dvaceti se stanou občany a získají volební právo. Nečiní se žádného rozdílu mezi ženami a muži. Obě pohlaví mají rovná práva.“

       „A jaká jsou to práva?“ zajímal jsem se.

       „Jak to, jaká – přece to všechno, o čem vám vykládám.“

       Rázovali jsme ještě několik kilometrů, ale ulice za ulicí jsme nenarazili na nic jiného než na ty veliké bloky. „V tomhle městě nejsou žádné obchody ani obchodní domy?“ zeptal jsem se.

       „Nejsou,“ odtušil. „Co bychom dělali s obchody a obchodními domy? Stát nás živí, šatí, poskytuje nám ubytování, léčí nás, umývá a obléká, žne nám úrodu, pohřbívá nás. K čemu by nám byly obchody?“

       Začínal jsem být chůzí unaven. „Nemohli bychom někam zaskočit na skleničku?“ nadhodil jsem.

       „Na éskleničku`!“ zděsil se. „Co to je, ta vaše ésklenička`?! Dostáváme k obědu čtvrtlitr kakaa. To jste myslel?“

       Netroufal jsem si mu to vysvětlovat, a i kdybych to zkusil, zcela jistě by mi nebyl porozuměl, a tak jsem jen řekl: „Ano, to jsem myslel.“

       O kus dál jsme potkali velice hezkého mladíka a já jsem si všiml, že mu chybí jedna paže. Už předtím jsem zahlédl jednoho dva dosti vysoké lidi, kteří také neměli ruku, a to vzbudilo mou zvědavost. Zmínil jsem se o tom svému průvodci.

       „Ano,“ řekl, „když se člověk narodí nadprůměrně velký či silný, odejmeme mu v zájmu větší rovnosti ruku nebo nohu; vlastně ho trochu snížíme k ostatním. Jak jistě chápete, Příroda v tomhle jaksi zaspala dobu; my ale děláme, co můžeme, abychom to napravili.“

       „Ale zrušit ji zřejmě nemůžete?“ nadhodil jsem.

       „Alespoň ne zcela,“ opravil mě. „Můžeme si jen přát, aby to šlo. Ale do velmi značné míry se nám to už podařilo,“ dodal po chvilce se zcela omluvitelnou hrdostí.

       „A co takhle výjimečně chytrý člověk?“ vyzvídal jsem. „Co děláte s tím?“

       „Teď už s tímhle valné problémy nemíváme,“ odpověděl. „Už po značnou dobu jsme, co se týče síly intelektu, na nic výrazněji nebezpečného nenarazili. A když se tak stane, provedeme na lebce chirurgický zákrok a mozek se zařadí do průměru. Časem mne tak napadá,“ zasnil se starý pán, „jaká je škoda, že někdy nemůžeme zarovnávat spíš nahoru než pořád jenom dolů; ale to je samozřejmě nemožné.“

       „A myslíte,“ ozval jsem se, „že je správné takhle lidi ořezávat a zarovnávat?“

       „Samozřejmě že je to správné,“ kývl.

       „Zdá se mi, že si tím jste nějak náramně jist,“ nedal jsem se. „Proč je to správné tak ésamozřejmě`?“

       „Protože to dělá VĚTŠINA.“

       „Jak by to jen proto mohlo být správné?“ podivil jsem se.

       „VĚTŠINA se nemůže mýlit,“ vysvětlil.

       „Jistě? A myslí si to i ti ošmikaní?“

       „Tihle?!“ Moje otázka jej zcela zřejmě ohromila. „Sám přece chápete, že jsou v menšině.“

       „Ano, ale snad i menšina má právo na vlastní ruce a nohy a hlavy, ne?“

       „Menšina nemá ŽÁDNÁ práva,“ odtušil.

       „Když se člověk tak zamýšlí nad vaším způsobem života, je velmi výhodné patřit k Většině, že?“

       „Ano,“ souhlasil, „také k ní patří skoro každý. Zřejmě to lidem tak připadá vhodné.“

       Město mi začalo připadat trochu nezajímavé, a tak jsem požádal, zda bychom se pro změnu nemohli podívat na venkov.

       „Ovšem, mohli,“ kývl můj průvodce, „ale moc od toho nečekejte.“

       „Jak to?“ děsil jsem se. „Než jsem šel spát, bývalo to nádherné místo. Veliké zelené stromy, tráva, louky vlnící se ve větru, domečky s prejzovými střechami a-“

       „Jenže to jsme všechno změnili,“ skočil mi do řeči starý pán. „Teď je to jedna veliká zelinářská zahrada rozčleněná v pravém úhlu silnicemi a zavodňovacími příkopy. Na venkově už nenajdete žádnou krásu. Krásu jsme zrušili; bránila rovnosti. Nebylo spravedlivé, aby někteří lidé žili v krásné krajině a jiní na pustém vřesovišti. A tak jsme to všude předělali víceméně na stejno a žádné místo se nemůže vyvyšovat nad jiné.“

       „A může se člověk vystěhovat do jiné země?“ zajímal jsem se. „To je jedno, do které, stačila by prostě jakákoli jiná.“

       „No ovšem, když chce, může,“ kývl můj společník, „ale proč by to dělal? Všechny země jsou naprosto stejné. Celý svět je teď tvořen jedním lidem – má jeden jazyk, jeden zákon, jeden způsob života.“

       „To není žádná odlišnost, žádná změna?“ zeptal jsem se. „Čím se třeba bavíte, jak odpočíváte? Jsou nějaká divadla?“

       „Nejsou,“ řekl můj průvodce. „Divadla jsme museli zrušit. Každý herec si myslel, že je tím nejlepším hercem na světě, a vlastně i že je lepší než všichni ostatní lidé. Co za vašich časů, bylo to tak?“

       „Přesně tak,“ přikývl jsem, „ale my jsme si toho moc nevšímali.“

       „My tedy jistě!“ řekl, „a proto jsme museli divadla zavřít. Kromě toho naše Společnost občanské bdělosti éBílá stuha` tvrdila, že veškerá zábava je špatná a ponižující; a protože to byla energická a cílevědomá nátlaková skupina, brzy pro své názory získala VĚTŠINU; takže teď je všechna zábava zakázána.“

       „A máte dovoleno číst knihy?“ zeptal jsem se.

       „No, ne že by se jich psalo mnoho,“ pokrčil rameny. „Chápejte, vzhledem k tomu, že všichni žijeme tak bezchybně, že se už neděje nic špatného, že ze světa zmizely smutek a radost a naděje a láska a utrpení, nezbylo toho moc, o čem by se dalo psát – přirozeně až na Osud Lidstva.“

       „Pravda!“ souhlasil jsem. „To chápu, ale co stará díla, díla klasiků? Máte Shakespeara a Scotta a Thackeraye, ba i já sám jsem napsal jednu dvě věcičky, co nejsou tak špatné. Co jste s tím vším udělali?“

       „Hm? Všechny ty staré knihy jsme spálili,“ řekl. „Byly plné starých a škodlivých zmínek o starých a zkažených časech, kdy lidé byli ještě pouhými otroky a tažnými zvířaty.“

       A sdělil mi, že zrovna tak byla zničena i všechna díla malířská a sochařská, zčásti z téhož důvodu, zčásti proto, že Společnost občanské bdělosti éBílá stuha`, ze které je nyní velmi mocná organizace, je považovala za nevhodná; a zároveň bylo zakázáno vytvářet nová umělecká a literární díla, protože tyto věci podkopávají zásady rovnosti. Nutí lidi myslet – a lidé, kteří myslejí, se stávají moudřejšími než ti, kterým se myslet nechce; a ti, komu se myslet nechtělo, měli přirozeně proti takovému stavu námitky, a protože měli VĚTŠINU, domohli se svého.

       A také řekl, že na základě stejných úvah nejsou povoleny ani žádné sporty a hry. Sporty a hry vedou k soutěživosti a soutěživost vede k nerovnosti.

       „Jak dlouho vaši občané denně pracují?“ chtěl jsem vědět.

       „Tři hodiny,“ odpověděl; „potom už celý zbytek dne patří jen nám.“

       „No právě, k tomu mířím,“ poznamenal jsem. „Co tedy vlastně po celých těch jedenadvacet hodin děláváte?“

       „Hlavně odpočíváme.“

       „Cože? Jedenadvacet hodin!?“

       „No, odpočíváme a přemýšlíme a povídáme si.“

       „Na co myslíte a o čem si povídáte?“

       „Cože? A tak – o tom, jak špatný musel být život za starých časů, a jak šťastni jsme teď, a... ano, a také o Osudu Lidstva.“

       „A to vás nikdy neznudí dumat o Osudu Lidstva?“

       „Ani ne.“

       „A co tím myslíte? Co vlastně podle vás je Osudem Lidstva?“

       „No... no přece... aby všechno bylo ještě víc tak, jak to je teď... aby si všichni byli ještě rovnější, aby ještě víc práce vykonávala elektřina, aby každý měl dva volební hlasy místo jednoho, aby-“

       „Děkuji. To stačí. Je ještě něco jiného, na co se dá myslet? Máte nějaké náboženství?“

       „Ovšem.“

       „A klaníte se nějakému Bohu?“

       „Ovšem.“

       „A jak mu říkáte?“

       „VĚTŠINA.“

       „Poslední otázka... mimochodem, nevadí vám, že se tolik vyptávám, že ne?“

       „Kdepak. Doba, kterou vám věnuji, je součástí mé tříhodinové pracovní povinnosti vůči Státu.“

       „No to jsem moc rád. Velmi nerad bych vás okrádal o váš čas na odpočinek; ale chtěl jsem se zeptat na cosi jiného: jak mnoho lidí tu páchá sebevraždu?“

       „Ale jděte, nic podobného se u nás nestává.“

       Podíval jsem se po tvářích kolemjdoucích. Na všech byl trpělivý, téměř patetický výraz. Zapátral jsem v paměti, kde jsem tenhle výraz viděl předtím; připadal mi zcela důvěrně známý.

       A najednou jsem si vzpomněl. Byl to přesně ten poklidný, trošku znepokojený a udivený výraz, který mě vždycky zaujal na tvářích koní a dobytka, který jsme pěstovali ve starém světě.

       Kdepak.Tyhle lidi ani nenapadne páchat sebevraždu.

       

Je to prazvláštní, jak velice matné a nezřetelné najednou jsou všechny tváře kolem mne! A kde je můj průvodce? A proč sedím na dlažbě? A... no tohle! To bude určitě hlas paní Bigglesové, mojí staré domácí. Že by i ona prospala tisíc let? Říká mi, že je dvanáct – jenom dvanáct? -, tak to mě umyjí až v půl páté; a pořád jsem tak rozpařený a opocený a bolí mě hlava. No tohle, vždyť já jsem v posteli! Že by to všechno byl jen sen? Jsem zase v devatenáctém století?“

       Otevřeným oknem slyším hlukot a hučení starého, rvavého života. Lidé zápasí, snaží se, pracují, čepelí síly a vůle každý sám vyřezává svého vlastního života. Lidé se smějí, smutní, milují, páchají špatné skutky, vykonávají veliké činy – padají, zmítají se, pomáhají jeden druhému – žijí!

       A já mám dneska práci na o mnoho víc než na tři hodiny a chtěl jsem vstát v sedm; pane na nebi! Kéž bych včera večer nebyl vykouřil tolik silných doutníků!

       

       ***

S výrobou tohoto Interkomu jsme začali velmi brzy po vydání minulého čísla a tak nás ještě nestihly zavalit spousty vašich příspěvků na téma utopie. Nicméně věříme, že pro spoustu z vás bylo přínosné poznat Jerome K. Jeroma i odjinud než ze Tří mužů ve člunu. Povídku přeložil Richard Podaný a je převzata z knihy Šílení rytíři, kterou vydal Talpress v roce 2001.