Všechna práva © Interkom 1984 - 2003

Tato reportáž pojednává víceméně o tom, že pan prezident je zvědav, jak vnímají udílení cen Akademie ti, kdo se na to všechno dívají z pódia a ještě navíc k tomu přišli jako slepí k houslím. Nu což, samozřejmě panu prezidentovi jako vždycky vyhovím :)

       Sobotní dopoledne vypadalo docela obyčejně a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mohlo stát cokoli neočekávaného. Do Prahy jsem jela se svým otcem a jeho řidičem z Českých Budějovic (to je přívlastek neshodný, děti), cestou jsme se stavili u pumpy pro sváteční nanuk Magnum a představovali si, že jsme na výletě a to nablýskané auto je naše. V Praze bylo horko jako v peci a já měla hrozně těžký batoh, v kterém jsem táhla těžkou literaturu – velmi inspirativní Norimberský deník. Chvíli jsem litovala, že jsem si nevzala ten volňásek, co mi pan prezident nabízel v Krakatitu, nicméně pak ke vchodu přišel pan Uhlíř, majitel nakladatelství Baset, a přinesl nám protekční růžové visačky. Otec žádnou nepotřeboval, neboť je autor. Jakožto autor měl autogramiádu, která začínala přesně v tutéž dobu jako Akademie, což ho nepotěšilo. Nechci být škodolibá, ale mě to vzhledem k pozdějšímu vývoji událostí naopak potěšilo. Odložila jsem si Norimberský deník a zbytečné části svého oblečení u stánku výše zmíněného nakladatelství Baset a odešla jsem ke vchodu vyhlížet svoje dvojče Zuzanku. Zuzanka přišla a měla sandály, což jsem jí po celý zbytek dne tiše záviděla.

       Spolu jsme se vydaly prohlédnout si knižní veletrh. Zuzanka se divila, protože se domnívala, že jde na výstavu stanů. Chodily jsme kolem stánků s převážně cizojazyčnou literaturou, pak jsme se dostaly do hrůzně vyhlížející oblasti s učebnicemi a nakonec jsme skončily v hlavním sále, který měl tu výhodu, že v něm nebylo čtyřicet, nýbrž pouze třicet stupňů. Načež jsme potkaly pana prezidenta. „Dobrý den, pane prezidente,“ pozdravila jsem uctivě. Pan prezident se poťouchle usmál a pravil: „Ahoj, děvčata. Vy se mi budete ještě hodit.“ A s překotným vysvětlováním, jak mu chybí zálohy na předávání cen, nás odvedl ke skupince, která srovnávala diplomy v krabici. Byl tam také Filip Gotfrid, který mě poznal a dal mi větrový bonbon (Holčičko, vezmi si bonbónek… Na Gotfrida pozor!). Pan prezident nás předal Bí, aby nám vysvětlila, co budeme v případě nouze dělat na pódiu. Zuzanku to moc neblažilo, protože vyznává anonymitu. Bí já samozřejmě znám. Znám ji z povánočního Avalconu Speciál, kde jsme spolu s dalšími asi osmi scifisty a krabicí cukroví se ožra… oslavovali. Velmi oslavovali. Bí tehdy oslavovala poněkud víc než já, takže se domnívala, že mě vidí prvně.

       Kolem se začali stahovat první známí neofani, fani, dinosauři a jiné vykopávky, shlukujíce se ve skupinkách. Já a Zuzanka, nikým neregistrovány, jsme sledovaly hubenou a holohlavou Helenu Růžičkovou, která právě v hlavním sále pomlouvala ostatní herce z trilogie Slunce, seno. Vypadala velice dobře. Vypadala skoro tak dobře jako Silver, který se objevil vzápětí. Na hlavě měl vrabčí hnízdo s ostny a na spáncích zbytky zeleného líčidla a ačkoli nám vysvětloval, v čem spočívala jeho včerejší maska na Matrix party v Krakatitu, nedokázal v mých očích ospravedlnit to, že se ani kvůli Akademii pořádně neumyl a neučesal.

       Když Helena Růžičková skončila, přesunuly jsme se pod vedením Bí k pódiu. Ačkoli bychom to jistě zvládly jen dvě, nedovolily jsme Bí, aby odešla – přeci jen jsme si nebyly tak úplně jisté, ale my se Zuzankou si nejsme raději jisté nikdy a vůbec ničím. Já jsem se okamžitě zmocnila obálek s nominacemi a výsledky, protože pan prezident se svým stálým úsměvem prohlašoval cosi o „líbacích dívkách s Mloky a diplomy“. Než se líbací dívkou stanete, nevíte, co všechno to obnáší, ale já jsem se preventivně rozhodla, že mám SARS a jsem natolik zodpovědná, že nebudu líbat vůbec nikoho. Bí a Zuzanka taky nehodlaly nikoho líbat, ale to by bylo trapné, takže se Bí nakonec obětovala a před každým polibkem pro vítěze se ještě ujišťovala slovy „Mám se vrhnout? Tak já se vrhnu…“

       Sál se postupně zaplňoval více či méně známými tvářemi a my si krátily čas kritizováním přítomných, zejména jejich účesů, brýlí, foťáků, sak a bot. Vedro s člověkem dělá hrozné věci. A pak to začalo. Konferenciérem byl Roman Lipčík, jehož znám z magazínu Hospodářských novin. Měl ten svůj klobouček a své funkce se zhostil opravdu s nadšením – snažil se každého vítěze či jeho zástupce vyslýchat a velmi sebevědomě občas ukazoval, že vlastně tak docela neví, o co jde. Hlavně ale upozorňoval vyhlašující, že je trestuhodné nevědět, jak se správně vyslovuje G. R. R. Martin, a urážel Talpress. Bylo to vskutku pozoruhodné. Kolem se stále míhali fotografové a Pagi, kterému jeden z jeho aparátů upadl na zem. Ondřej Neff měl úžasný malinký foťáček, který bych nechtěla, protože bych ho do hodiny ztratila. Ano, věnovala jsem občas mnohem víc pozornosti fotoaparátům než tomu, co se dělo na pódiu, jenže to jako líbací dívka musíte, protože jste z každého úhlu v záběru, ať se vám to líbí nebo ne.

       Líbací dívka je zvláštní pojem. Pojmenovává dívku, která je určena k líbání, ačkoli ve skutečnosti je mnohem důležitější, že se stará o ceny. Líbací dívka je na jednu stranu důležitá osoba, jež je obdivována a fotografována (alespoň ona si to myslí, i když je fotografována spíš neúmyslně, viz výše), ale na druhou stranu se od ní očekává, že nechá vítěze, aby ji líbali jak chtějí, ačkoli ona sama vlastně nechce. Taková feministka, jako nejmenovaná ta kudrnatá, je celou svou duší proti, aby ji někdo cizí líbal, protože to bere jako útok na svou suverenitu. Také je sice snadné říct, že máte SARS, ale to ukazuje na nedostatek statečnosti, hrdosti a sebeobětování. Proto jediná skutečná líbací dívka byla Bí. Jenomže ani ona nebyla připravena na to, co přišlo.

       Přišel Silver, zodpovědný za Knihovničku Vakukoku. Když na pódium s kocouřím elánem vyskočil, věděly jsme, že je zle. A bylo. Bí se nestačila ani ujistit, jestli se má vrhnout, a Silver ji popadl, ohnul ji až k zemi a dal jí kocouří polibek. Když toto spatřila Zuzanka, pevně rozhodnuta nikoho nelíbat, diplom Silverovi prakticky hodila a uskočila o metr zpět.

       

       Dalších natolik nebezpečných okamžiků jsme se už nedočkaly. Bí se celou dobu chlubila, kterou ze jmenovaných knih už má (a Bí je dosavadní počet jejích knih pořád málo – viz tombola na Taurconu). Zajímavým zpestřením byl pán, jehož jméno jsem spolehlivě zapomněla¹, měl kravatu s africkými mimozemšťany, mluvil jednou z mnoha afrických řečí a za zády trhal obálku dřív, než by měl, takže mu ji Zuzanka neustále brala a měla z toho děsnou legraci. Já jsem z toho legraci neměla, protože jsem si pořád dávala pozor, abych nebyla na žádném snímku z blbé strany, což se mi stejně nepovedlo.

       Dalším z mnoha problémů líbací dívky je to, že přijde o všechno překvapení, protože vždycky předem ví, kdo v dané kategorii vyhrál. To samozřejmě nemusí, jenomže když si nemůžete nikam sednout, snažíte se nekecat s ostatními dívkami a neustále se usmívat a navíc je vám vedro, potřebujete se nějak rozptýlit. Takže když se tak ovíváte obálkou, nedá vám to a nahlédnete opatrně dovnitř. Pokud vám někdo rovnou nestrčí pod nos diplom. Například jsem moc fandila Richardovi Podanému a nemohla jsem se vůbec profesionálně usmívat, protože jsem už věděla, že nic nevyhrál. Nebo jsme se Zuzankou předem zjistily, že v kategorii nejlepší fantasy zvítězil náš oblíbený Robert Holdstock, takže jsme se příšerně šklebily a narušovaly štěbetáním slavnostní atmosféru.

       Působit jako skutečně profesionální líbací dívka není jednoduchý úkol. Za prvé stránka estetická: Musíte si na to vzít vhodné oblečení, protože fotoaparáty, stejně jako kamery, přidávají každému pět až deset kilo a fotografové se pohybují pod pódiem, tudíž vás berou z podhledu, já to snad budu říkat tisíckrát, že se to nemá dělat… Rovněž musíte být připravena úplně na všechno – i na Silvera ;) A musíte být naprosto emocionálně vyrovnaná osobnost a kromě toho, že se překonáte a necháte se líbat, jako by se vás to vlastně ani netýkalo, také nesmíte vyjadřovat příliš okatě ani nadšení, ani zklamání – od toho jsou tu diváci v sále. Jednodušší samozřejmě je nedívat se do těch obálek, jenže když jste ženská, vaše přirozená zvědavost vám nedá. Domnívám se, že zástupci Akademie by měli přehodnotit tento problém a příště zalepovat obálky i ze stran.

       Tento nelehký úděl ale přináší i mnoho zajímavých momentů, zejména když se k vám všichni bezstarostně obracejí zády, to pak máte takový zvláštní pocit nadvlády. Když tam tak stojíte se vší tou odpovědností nad stádečkem Mloků a krabicí diplomů, cítíte se velmi důležitě, jako součást něčeho většího, jako jeden z těch, kteří píší historii, kteří určují, komu tentokrát čest a sláva podají ruku (nebo Zuzanka a Bí, to je koneckonců jedno). Takže i přes to, že musíte celou dobu stát a pokud možno si odpustit vtipné poznámky, je funkce líbací dívky velice cenná zkušenost. Nicméně já jsem byla moc ráda, když celá ta show skončila. Hlavně jsem se těšila, až se napiji zteplalé pramenité vody a někam si sednu. To mi bohužel nebylo dopřáno, neboť přišel tatík, kterému skončila autogramiáda, a začal mě představovat různým celebritám, například Ondřeji Neffovi. Jeho foťáčku mě ale nepředstavil, což mě moc mrzelo.

       Co nejrychleji jsme se pak se Zuzankou ztratily v davu, abychom načerpaly svou ztracenou dávku anonymity, načež přišel Richard Klíčník a pravil, že nám doporučuje jít k Pagimu. Otázaly jsme se, proč že bychom měly jít k Pagimu, a Richard odvětil, že je tam party. „A kde to je?“ ptaly jsme se. „Na Ípáku,“ odvětil Richard a zmizel. „To jako v metru?“ zařvala jsem ještě za ním, ale odpovědi jsem se již nedočkala. Tak jsme se se Zuzankou sebraly a šly jsme do Stromovky. Inu, člověk nemůže mít všechno a taková líbací dívka je moc ráda, když si sedne někam do trávy, přestane se usmívat, začne se šklebit a mluví velice nahlas.

       Bylo to skutečně náročné jak na mou fyzickou tak i psychickou stránku, rozhodně toho však nelituji, protože teď už alespoň vím, že příště na Akademii musím přijít pozdě. ;)